Malíř Kacušika Hokusai (ZDE), syn výrobce zrcadel narozený roku 1760  v Edu (dnešním Tokiu), proslul i jako dřevorytec, který výrazným způsobem zasáhl do vývoje japonského umění, ale svým dílem ovlivnil evropské impresionisty i Ameriku. Jeho záběr byl široký: nesčetněkrát maloval horu Fudži, květiny, zvířata, typické krajinomalby, pornografii blízké erotické obrázky, předchůdce současných komiksů i cykly zachycující smyslnost a prchavý bezstarostný čas hampejzů a čajoven. Byl pilný a vytvořil prý na třicet tisíc ilustrací a barevných tisků. Asi nejznámější je jeho Velká vlna (chybně někdy nazývaná Tsunami). Rozhodně to byl osobitý umělec s mimořádně širokým záběrem.  Nás ovšem z Hokusaiovy tvorby zajímá kapitola Malíř a bonsaje – především její vliv na způsob tvarování těchto miniaturních dřevin.

(2011) *** Ten je patrný například v tak řečeném literárním stylu Bunjin. Tento způsob tvorby bonsají inspirovaly práce jihojaponské krajinářské školy Nanga s obrazy malovanými štětcem pro kaligrafii a zobrazující stromy rostoucí v extrémních podmínkách. Jako jediné mohou mít bonsaje Bunjin křížící se nečetné větve asi ve dvoutřetinové výšce kmene. Opravdu: rostliny vypadají, jako bychom se dívali na některé obrazy a řezby mistrů Hirošigy či zmíněného Hokuisaie.

Chokan

Není snadné jednotlivé styly popsat, ale pro běžnou orientaci zkusíme najít  alespoň jejich základní rysy. Rostliny ve stylu Chokan mají rovný vzpřímený kmen a větve jim dávají pyramidální tvar. Možná vás překvapí, že takto zformovat bonsaj není vůbec snadné. Přísná pravidla například určují, že nejnižší zadní větev musí vyrůstat mezi druhou a třetí větví zdola. Pokud větve bonsaje směřují vzhůru, vzniká dojem mladého stromku, je-li tomu naopak, představuje bonsaj strom letitý. Zásady stylu se nejlépe daří naplňovat se sosnou, modřínem, jedlí, jalovcem, jilmem, javorem, bukem či dubem.

Fukinagaši

U bonsají tohoto stylu větve rostou nebo jsou ohnuté pouze do jednoho směru, také kmen se může tímto směrem naklánět. Jedna škola vytváří bonsaje znázorňující strom formovaný stálým směrem větru, druhá strom po zásahu vichřice. Jedná se o malebný styl, spojení malíř a bonsaje je zde dramatické. Prakticky vyloučeno je obrůstání kmene mnoha mladými větvemi. Nejčastěji se pro tento styl používají kleč a javory.

Hokidaši

Tento styl je relativně snadný a proto ho nejčastěji volí začátečníci. Z rovného kmene vyrůstají hlavní větve tvořící vějířovitou korunu. Kmen by měl být silný a větve by neměly vyrůstat úplně od spodu. Používají se především javory, jilmy, cypřiše, břízy a miniatury kvetoucích a plodících dřevin.

Ikadabuki

V tomto případě nenajdeme v misce jeden strom, ale hned celý lesík, který tvoří větve vzpřímeně rostoucí z vodorovně v misce uloženého kmene. Patří k snadnějším stylům. Nejčastěji se na takové formování používají borovice, smrky, jedle, jilmy buky a javory.

Kabudaši

Nejsnáze ho můžeme vytvořit z borovice, jalovce a smrku. Cílem je, aby z jednoho kořenového systému vyrůstalo více kmenů – jejich počet však bezpodmínečně musí být lichý.

Kengai

Vzorem pro tyto bonsaje jsou dřeviny visící ze skalních říms. Znamená to, že vrcholek rostliny pěstované v  kaskádovém stylu musí být níž, než je dno pěstební misky. Počet větví je libovolný. Pravidla stylu jsou přísná – ideál představuje bonsaj mající nejvyšší bod rostliny, střed kmene, spodní hranu misky a převislý vrchol bonsaje v jedné přímce: hodí se na něj borovice, jalovce, břečťany, vrby, azalky, skalníky, olivovníky a ovocné dřeviny…

Šakan

Představuje nachýlené rostliny a často je doporučován začátečníkům jako relativně snadný. Důležité je najít správné těžiště rostliny, čehož se dosahuje správným formováním spodních větví nebo otočením vrcholu rostliny do protisměru. Dobře se dají použít azalky.

Moyogi

Větve této bonsaje formujeme první zleva, druhou zprava a třetí dozadu, čtvrtou pak opět vlevo a tak dále, abychom získali dojem perspektivy. Kromě borovice dosáhneme charakteristického prohnutí kmene v tomto nejčastěji ve světových sbírkách obsaženého stylu u jalovců a také u většiny listnáčů.

Necuranari

Plazivý styl představuje stromek o lichém počtu haluzí vyrůstajících z vodorovného kořenu. Je poměrně neobvyklý – a to dokonce i v Japonsku.

Sokan

Jde o strom se dvěma kmeny, což je v případě bonsají výjimka, protože všechny další styly a kompozice důsledně vycházejí z lichého počtu. Pod rozvětvením nemohou zůstat žádné větve a oba kmeny musí být samozřejmě nestejně dlouhé. První dolní větev nižšího kmene logicky musí vyrůstat níž, než první dolní větev vyššího kmene a větve obou kmenů se nemohou nikde křížit. Na tyto bonsaje se nejčastěji používají  borovice, jalovce, smrky a javory.

Išizuke

Představuje strom na kameni a dělí se do dvou podskupin. V první kořeny „skálu” oplétají a jsou vlastně prodloužením kmenu, dosahují však do misky, odkud čerpají živiny a vláhu. Vzorem jsou stromy rostoucí na mrazových plotnách a ve skalních žlebech. Tento náročný způsob snášejí javor Burgerův, čínský jilm, sosny a jalovce. Druhá podskupina představuje stromy rostoucí v prsti na skále, v našem případě kameni, zastupujícím pěstební misku. Jindy se používá vysoký kámen zakotvený do nádoby s pískem.

Saikei

Čili Krajina na tácu – tento styl představuje miniaturizovanou krajinku s více dřevinami, travinami a mechem. Jedná se ovšem o krátkodobou kompozici, po jejímž zrušení se rostliny stěhují zpět do svých misek.

Přející se o zkušenost rozdělí

Dalšími méně známými, ale ještě hůře popsatelnými styly jsou Soju, lesní styl Yose-uye, styl želvího krunýře Korabuki a styly Bankan, Sekkijoju a Negari. Malíř a bonsaje – to je svým způsobem poezie. Pro nás praktiky lepší ovšem než honit se za informacemi v odborné literatuře je promluvit s někým, kdo se opravdu tomuto zvláštnímu umění věnuje: v bláznivém chvatu světa mohou bonsajáři sice na někoho svou vášní působit jako šílenci, ale protože jejich hobby je vlastně způsobem meditace, jsou to „šílenci“ hodní…