Měli bychom jim z vděčnosti (a samozřejmě i z vypočítavosti) věšet  ptačí budky na každém stromě. Ti roztomilí zpěváčci, co se vejdou do dlaně, jsou totiž neuvěřitelní žrouti: prťavý brhlík sežere denně skoro polovinu toho, co sám váží, a králíček dokonce sedmdesát procent své tělesné hmotnosti. Tak si běžte stoupnout na váhu a spočítejte si, kolik byste toho museli spořádat. Na ptáky jsme prostě malý páky, je to tak… Jídelníček těch, o nichž budeme povídat, navíc tvoří hlavně, či dokonce výlučně, hmyz. Brrr…

(2012)  ***  Než nastoupila ve velkém chemie, byli to hlavně ptáci, kteří drželi množství hmyzu v rozumných mezích. Vemte to tak, že potomků obyčejné mouchy může být za pět měsíců sedm miliard. Zpěvní ptáci sežerou ve všech vývojových stádiích – tedy vajíček, kukel, larev a dospělých jedinců – spoustu hmyzu. Šest sýkorek chovaných v zajetí denně spotřebovalo asi sedmdesát velkých larev brouka potemníka a patnáct set motýlích vajíček. To všechno dostali takříkajíc na talíři, čili bez nutnosti jakéhokoliv výdeje energie, po níž by jim jistě ještě víc vyhládlo.

Ptáci a „broučci“

Pohromu pro hmyz představuje období, kdy nejen zpěvní ptáci krmí mladé: z výzkum sýkorky koňadry v jedné jihočeské rezervaci živili rodiče devět mláďat devatenáct dní. Celkem 6786 příletů s potravou představovalo asi tři čtvrtě kila hmyzu. Zkusili jste si zvážit mouchu nebo housenku? Tak vidíte, proč je dobré na zahrádku ptáky přilákat – třeba tím, že jim nabídneme slušné bydlení.

Nepřítelem není jen chemie

Důvod obecného úbytku ptáků je v chemii, která redukuje hmyz a tím důležitou ptačí potravu: vždyť rodina sýkor s celkovým počtem asi dvaceti mláďat ho za rok zničí tři čtvrtě metráku. Otrávený hmyz, pokud ho ptáci sezobnou, ničí dál – tentokrát ptáky samotné, a také se může obrazit v jejich plodnosti či síle vaječných skořápek, které zárodky neochrání. Dalším důvodem je naše pořádkumilovnost. Likvidujeme keře, kde ptáci staví hnízda, i staré stromy, na nichž využívají k vyvedení mláďat nejrůznější dutiny. Hnízdními budkami bychom se měli tyto přirozené úkryty pokusit nahradit.

Jak je k nám přilákat

Zkusme zahradu oddělit od okolí plotem z keřů rakytníku, tisů, černých bezů, kalin, kdoulí a forzýtií. Pozor trochu na jeřabinu či hloh, které se v houštině mohou stát výživným prostředím pro houbové choroby. Snad se uhnízdí v keřích  zvonci, kvíčaly či drozdi. Na záhonech budou mít ptáci blíž k všelijaké havěti, která souží naši zeleninu i drobné ovoce. Trávníky žaté skoro naholo rádi nemají, ale i my bychom při stále stoupajících teplotách měli dbát na to, aby půda zcela nevysychala a dovolit trochu trávě růst. Nemáme-li vodní plochu, na chráněném místě (ach ouvej, kočky mají taky – svým způsobem – ptáky rády) pro ně připravíme pítko. V zimě na ptáky myslíme s krmítkem a samozřejmě pro ně nachystáme hnízdní ptačí budky.

Ty nejjednodušší jsou nejlepší

Pokud máme tu možnost, použijeme špalky ze starých stromů, zevnitř je vyhloubíme zdlouhavě dlátem nebo rychleji Forstnerovým vrtákem na požadovaný průměr. Nahoře špalek šikmo seřízneme a přibijeme sem střechu a dolů dno. Čelo budky opatříme vletovým otvorem. Taková budka má zcela přirozený vzhled. Pokud budeme budku sbíjet z prkének, nemusíme vyrábět bůhví jaké architektonické dílo například s vysouvacím dnem a podobně: pokud si ptáčci budku vyberou, budou v ní žít tolik sezon, dokud ji „nevybydlí“, to znamená zcela nezaplní materiálem, kterým ji neustále zařizují. Nabídneme jim zato včas k přestěhování jinou a opuštěnou starou, plnou cizopasníků, spálíme.

Budka z odřezků

Druh dřeva je lhostejný, ovšem vyhnout bychom se měli dřevotřískovým deskám i kompozitním materiálům. Ptačí budky z plechu také nejsou ideální, protože se v horku rozpalují. Univerzální průměr dna by měl být asi 15×15 centimetrů, výška zadní stěny 25 centimetrů, převýšení čela stačí třícentimetrové. Stříška by měla přečnívat dopředu alespoň pět centimetrů, ale s bidýlkem pod vletovým otvorem se nebudeme trápit, vrabec není kanár. Přitloukáme a nebo lepíme boční stěny k zadní, vkládáme dno a střechu a nakonec přibijeme čelo. Na zadní stěnu můžeme přilepit dvě příčné lišty usnadňující ptákům pohyb uvnitř budky. Čelo lze i přišroubovat – pokud totiž chceme přece jen budku čistit, v listopadu šrouby povolíme a celou přední stěnu sejmeme a vnitřek budky vymeteme, případně vypaříme. Stavba by přirozeně neměla mít žádné spáry, protože především písklata špatně snáší průvan.

Použijeme Forstnerův vrták, nebo otvor do čelního prkénka vytvoříme okružní či lupenkovou pilkou, případně systémem dírku vedle dírky vrtačkou, což pak vyrovnáme kulatou rašplí. Hrany otvoru by měly být hladké, bez třísek, které by ptákům rozdíraly pírka. Pro budoucí obyvatele je velikost vletového otvoru určující: malým druhům sýkorek vyhovuje 26 milimetrů, větším, rehkovi a třeba vrabcům 32 až 35 a velkým sýkorám, brhlíkovi a nebo lejskovi 47 až 50 milimetrů. Ptáci z polodutin (mimo jiné konipas či rehek) vyžadují vletovou „lodžii“ asi 12×6 centimetrů.

Kam, jak a kolik

Rozhodně ptačí budky nepřitloukáme přímo na strom, lepší je umístit je podle situace na svislé nebo příčné prkno, které na strom upevníme jiným způsobem. Důležité samozřejmě je, aby místo před budkou bylo nepohodlné pro kočky, které na číhané před budkou dokážou být neuvěřitelně trpělivé. A jak vysoko věšíme? Pro menší a střední sýkorky a stejně rehka či vrabce dva až šest metrů vysoko, větším sýkorám, brhlíkovi nebo lejskovi od čtyř do osmi metrů a polodutinu pro konipasa nebo rehka umístíme do výše dvou až čtyř metrů. Protože každá ptačí rodina si nárokuje určitý prostor, měli bychom to respektovat i v počtu budek. Ideální je na hektarové zahradě mít čtyři až osm budek, pokud máme parcelu v lese, tak dvě až šest. Ale moc nad tím filosofovat nemusíme – obsazených jich nakonec stejně bude jen tolik, kolik se bude ptáčkům líbit.

K tématu lze najít další informace i ZDE.