Svět se točí a staří říkají (jako říkali vždycky) „není to, co to bejvalo“. Ale po zimě je jaro a po něm léto, pak podzim, zima… Tak, jako vždycky. Nepochybně však jsou vzhledem ke globální změně klimatu jara kratší, léta víc horká a zimy vesměs nestojí za nic – jak tvrdí lyžaři. A jisté je také to, že datum příchodu jara u nás na severní polokouli v druhé dekádě tohoto tisíciletí o den couvlo.
Rovnodennost nastává ve chvíli, kdy střed Slunce na nebi prochází určitým bodem. Slunce má v jednom momentu daného dne vůči rovníku nulovou deklinaci čili sklon. Tato rovnost délky dne a noci znamená v kalendáři změnu ročního období. Děti začínají myslet na prázdniny a milenci blouznit. V Austrálii startuje strakatý podzim. Na severním pólu začne polární den a na jižním slunce na dlouho zapadne. Dlouho platilo, že jarní rovnodennost obrací kalendář 21. března. Od roku 2011 tomu tak už není a nikdo žijící se návratu starých pořádků nedočká. Jaro postaru přijde totiž až roku 2102. Aby to ale nebylo úplně jednoduché, roku 2044 začne pro změnu 19. března.
Slunce uctívají všude
I národy v dobách hodně vzdálených uměly délku dne svými udivujícím způsobem jednoduchými prostředky změřit a příchod rovnodennosti spočítat. S daty slunovratu patřila prakticky všude k velkým svátkům, protože význam Slunce jako nezbytného životabudiče všeho živého vnímali naši předkové magicky. Zdá se prokázané, že orientace megalitických menhirů a dolmenů byla dána postavením Slunce v době rovnodenností a slunovratů. Už v kolébce lidské civilizace, ve starověké Mezopotámii, proto jarní rovnodenností začínal Nový rok.
U starých Germánů
Za jaro byla v germánských kmenech odpovědná bohyně obnovy a plodnosti Ostara. Víme, že její vyznavači ji ctili červeně obarvenými vejci. Termín Ostařina Není bez zajímavosti, že katolická církev si Ostaru a pohanský svátek rovnodennosti pokusila přisvojit tak, že již na pětadvacátého března určila svátek Zvěstování Panny Marie, tedy den oznámení o jejím těhotenství. Což je, s prominutím, vlastně variace na Ostaru, která reprezentovala plodivou sílu země (ostatně je po ní pojmenován i ženský hormon estrogen). Typický jarní kvítek – prvosenka, sloužil bohyni jara jako klíč do nebe. I jí se zmocnili katoličtí ideologové, přidělil ji strážci nebeské brány svatému Petrovi a my zde tím pádem máme petrklíč. Není to úžasné?
Alban Eilir
Datum jarní rovnodennosti dobře spočítali i Keltové, jak je známe z fragmentu sochy z Kamenných Žehrovic. Dokázali to jejich kněží – druidové s podivnými nákrčníky a nakroucenými kníry. Svátek se jmenoval Alban Eilir – tedy Světlo Země. Podoba rituálu určeného jen zasvěceným se nezachovala a umožňuje tak současným novopohanům vytvářet poutavé kulty nové. Přičemž mohou vycházet z lidových tradic prakticky z celého světa, protože ty se do značné míry vzájemně podobají. Míchání kultur Keltů a Germánů měly na formování našich slovanských předků (mimochodem u severních Slovanů byl bohem jarní plodnosti chlap a jmenoval se Jarovit) nepochybně velký vliv a jejich jarní obřady se v různé formě dodnes promítají především do našich velikonočních zvyků. Tento svátek s rovnodenností také souvisí, protože vychází na první neděli po prvním jarním úplňku.
Jen krok k Velikonocím
I pro Kelty bylo vajíčko symbolem života a v kreslených symbolech ho představoval kruh s tečkou uprostřed, tedy uzavřený koloběh a život v jeho středu. Keltové prý vejce určená k oslavě rovnodennosti zdobili spirálou tak, jak ji známe z některých jejich zachovaných šperků. Používali na ně přírodní barviva (konkrétně jsme o nich psali ZDE). Oslava byla spojena s vyoráním nebo vykopáním první brázdy. Do té pak bylo vejce uloženo a zemí zakryto. Jinak vystupovali na kopce a zapalovali zde ohně. Stromem rovnodennosti (ale jara vůbec) byla olše. Zajímavé je, že v našem novokeltském stromoskopu (najdete ho ZDE) patří olši zcela jiná data.
Hezký perský nový rok
Za začátek nového roku považují jarní rovnodennost stále Peršané. Svátek Nourúz je starší než islám, a představuje rodinné svátky od Turecka přes Ázerbájdžán až po Afganistan, ale i v některých komunitách na Balkáně. Duchovní stránku obstará recitace z Koránu. Sváteční stůl by měl zdobit kvetoucí hyacint, zrcátko, svíčky, dvě zlaté rybky a Svatý Korán. Každá z těch věcí zvlášť a všechny dohromady nesou hluboký význam. Dále nesmí chybět sedm předmětů, začínajících v perštině písmenem „S“, a i ty jsou vlastně symboly – naklíčené obilí (znovuzrození), kaše z pšeničných klíčků (hojnost), jablka (krása), olivy (láska), česnek (zdraví), ocet (symbol dlouhověkosti) a koření sumaq s barvou východu slunce z mleté škumpy – snad by se u nás dalo nahradit kari. Má připomínat vítězství boha nad šejtanem. Ani tady nechybí barvená vejce, pálení ohňů a topení symbolu všeho zlého, co by nás mohlo v novém roce potkat.