Než opustíme Juditin most, vraťme se ještě k plastice původně umístěné v malostranské mostecké věži. Fragment reliéfu (nyní v péči Klubu za starou Prahu), který nevratně poničil minule zmíněný uzenář, znázorňoval podle jedné interpretace císaře Friedricha Rudovouse udělujícího Vladislavovi dědičný královský titul. Jestli to tak bylo doopravdy (plastika má totiž až tři výklady) bylo za druhé světové války okupantům jedno – celý zaniklý Juditin most totiž bez dalších diskuzí vyhlásili za štaufskou památku a důkaz německého ducha. Ten ostatně prý vedl i k zbudování následného Karlova mostu. Jak se v jednom z dalších dílů dozvíme, toto fixlování s dějinami nakonec vyšlo mostu k dobru, protože na konci války nebyl most podminován.

Pod zborcenou klenbou Juditina mostu bydlí pražský staroměstský vodník. Ten první sídlí pod vyšehradskou skalou. Třetí – působící od Štvanického jezu k současným hranicím města – pobývá v Libni (více o něm najdete ZDE). Malostranští vodníci úřadovali i v mlýnech na vltavském rameni u Kampy zvaném Čertovka.

Svatý generál s lebkou u nohou – František Borgia

Další, už deváté sousoší zleva zpodobuje muže, který se ve své době mohl honosit nepochybně vynikajícím kádrovým profilem, slibujícím zajímavou kariéru: po matce byl potomkem královského rodu, vévodou z Gandie a místokrálem katalánským, nejen dobře, ale i šťastně se oženil a děti mu také dělaly radost, vždyť jeden z jeho synů byl španělským vyslancem na dvoře Rudolfa II. František Borgia, občas uváděný i jako František Borgiáš (1510-1572) po manželčině smrti vstoupil k jezuitům a dotáhl to na třetího generála řádu. Korunovaná lebka v podstavci připomíná jeden z prý podstatných motivů jeho konverze: provázeje mrtvé tělo císařovny Isabelly, pokládané za mimořádně nádhernou ženu, musel po sedmi dnech cesty Borgia potvrdit pravost ostatků. V horkém podnebí tento úkol jistě nebyl záviděníhodný a to, co Borgia v rakvi spatřil, zlomilo jeho víru v tento svět. Sochu na mostě vytvořil roku 1710 Ferdinand Maxmilian Brokof na náklady císařského purkrabího Františka z Colletů. Zajímavé je, že se jedná o první samostatné dílo tohoto významného sochaře – jen o málo v době tvorby sochy přesahujícího dvacítku.

Třetí podoba zakladatele řádu – svatý Norbert se svatými Václavem a Zikmundem

(Vpravo) První podobu dali světci Jan a Ferdinand Maxmilian Brokofové roku 1708 – a její vzhled se nám zachoval pouze na grafickém listu. Pro vážné poškození ji roku 1765 nahradilo na náklady strahovského opata Zeidlera nové sousoší od Ignáce Platzera. Windischgrätzova kanonáda během událostí roku 1848 i toto sousoší tak významně poškodila, že muselo být roku 1853 nahrazeno současnou sochou od Josefa Maxe. Po Norbertových bocích stojí přemyslovec Václav a burgundský Zikmund (zemřel roku 523), který se stal českým zemským patronem dík oblíbenému stěhování svatých kostí, jichž byl císař Karel IV. horlivým sběratelem. Tak se ostatně této cti dostalo i Norbertovi (1085-1134). Zakladatel řádu premonstrátů byl roku 1627 vyhlášen českým patronem a své místo na mostě nalezl hlavně proto, že je pohřben v české zemi. Světcovým rodištěm byl roku 1085 Xanten na německé straně německoholandské hranice. Jeho knížecí otec, který zde spravoval místní arcibiskupský hrad pro něj zvolil staré německé jméno, složeninu slov nord a berath s významem slavný seveřan. Společenské postavení rodiny mladíkovi nepochybně zajistilo skvělou výchovu a vzdělání. Nicméně o mladických letech budoucího světce církevní dějepisci cudně mlčí, což bývá nápovědou, že mladý věk mnoho předpokladů k budoucí svatosti neposkytoval, a tak se musíme spokojit s konstatováním, že Norbert byl milovníkem rozkoší světa, od nichž byl – podobně jako svatý Pavel – k horoucí víře obrácen bleskem, který zastavil jeho koně. Působil jako sekretář císaře Jindřicha V. a po roce 1119 jako kazatel ve Francii, Belgii a Porýní. Své hledání jak bohu nejlépe sloužit (ale podle svého) nalezl v jinak zcela nezajímavé vísce Prémontré roku 1120, kde ustanovil komunitu fungující pod řeholí svatého Augustýna. O šest let později z ní vznikl řád premonstrátů. Již za Norbertova života jejich popularita neobyčejně roste a tak, když roku 1134 asi v padesátce arcibiskup Norbert v Magdeburgu umírá, je na světě již dobře fungující společenství, které ovšem na „šéfovo“ svatořečení musí čekat ještě víc než čtyři sta let. Protože ctižádostí Norbertova velkého ctitele cisterciáckého opata Kašpara Questenberka bylo, aby světcovy ostatky nezůstaly na území, které ovládli protestanti, podařilo se je po zdlouhavých jednáních a téměř za pomocí zbraní z Magdeburgu roku 1627 přenést do Doksan a nakonec do strahovského kláštera.

Na místě vnuka babička – svatá Ludmila

Úplně nejdřív zdobil další mostní pilíř z levé strany kníže Václav, zpodobený italským sochařem s příznačným jménem Ottavio Mosto. Sochu po zhoubné povodni v roce 1784 nahradila postava jeho babičky, vytvořená v Braunově dílně někdy před rokem 1730, která původně zdobila nároží rampy před Hradem. Václav je však stejně přítomen: světice zde učí svého vnoučka číst. Václav má u nohou erb s orlicí a nezbytný andílek drží staroboleslavské Pallladium. Legenda tvrdí, že tento reliéf přinesl z východu Cyril a Metoděj přímo svaté Ludmile a od ní ji dostal malý Václav. Historicky tady ovšem leccos nesedí: předně lze pochybovat o tom, že by Ludmilu, často uváděnou i jako Lidmilu, pohanskou dceru pšovského knížete Slavibora, na víru obrátili a pokřtili osobně Cyril s Metodějem. Cyril to, jak patrno z jeho dat uvedených u sochy věrozvěstů, nemohl stihnout a Metoděj do Čech pravděpodobně nedorazil. Vedením misie sídlící na Levém Hradci pověřil kněze Kaicha, který pokřtil přemyslovského knížete Bořivoje, jehož byla Ludmila manželkou. Po jeho smrti a skonu syna Vratislava se zřejmě dostala do sporu s vdovou po něm Drahomírou, jíž byly do dosažení plnoletosti malého Václava svěřeny na tři roky regentské pravomoci. Drahomířin spor se svatou tchyní měl podobný kořen, jaké mívají spory v rodinách až do dnešních časů: výchova dítěte. Tu vzala pevně do rukou Ludmila a je třeba zaznamenat, že v době, která – ostatně jako dnes – fandila spíš akčním hrdinům, namísto brku skvěle mávajících mečem, vynikal Václav nevšedním vzděláním. Václavův vztah k babičce, ať už z pubertálního vzdoru vůči matce, Drahomíru deptal a dost možná jí i překážel v osobních mocenských ambicích: Ludmile udělala z života peklo. Ta se uchýlila na Tetín, což ji však nezachránilo. Drahomířini družiníci – jak badatelé usuzují z dochovaných jmen snad Vikingové – Tunna a Gommon ji zde zářijové noci roku 921 uškrtili vlastním závojem, což asi nebylo zcela snadné, protože podle antropologického průzkumu Ludmiliných ostatků to byla v době vraždy žena statné postavy. Nejen kosti, ale i ten závoj se zachoval, protože, jak píše Kosmas, vzhledem k pochybnostem o Ludmilině svatosti ho po téměř sto osmdesáti letech podrobil úspěšné zkoušce ohněm pražský biskup Heřman.

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12