Dnes si představíme trojnásobný deštíček přepůvabných květů v bohatých hroznech. Budou to popínavka, keř a strom vzájemně spřízněné, totiž soukmenovci z čeledi bobovitých a taky původem cizinci, kteří v naší přírodě nalezli zalíbení, takže se v některých případech nestydíme mluvit dokonce o invazivních druzích. Akát je z Mexika, zlatý déšť pochází z jihu Evropy, přešel Alpy a snadno u nás zplaňuje, a vistárie rodem z Číny (jiný druh zase z Ameriky) se v Česku objevila až kolem roku 1913. Všechny tři jsou krásné, ale pozor – jejich toxicita může být nebezpečná.
Pod akátem bývá velmi mizerně rozvinuté bylinné patro, ani moc hub tu neroste. Také kůra akátu je jedovatá. I semena štědřence jsou silně jedovatá (obsahují cytisin, laburnamin a hydroxyresveratol), což by měli zohlednit majitelé malých dětí a ozdobných zahrad. Většina zvířat se sice zlatému dešti vyhýbá, ale k otravě všetečných dětí prý stačí dvě semena nebo pět květů. Také krása vistárie má svůj jedovatý rub, protože toxické lektiny vedou k žaludečním a střevním problémům. Nicméně tam, kde je vistárie doma, si s ní vědí rady – Číňané používají vývar z kořene proti bolestem svalů a kloubů a z fermentací upravených listů si vaří čaj.
Modro-fialový déšť
Vistárie (Wisteria) má sedm druhů a vlastně se jedná o liánu. Z toho plyne, že ji použijeme jako opadavou popínavou dřevinu u zdi, na pergole nebo na konstrukci, na každý pád však solidní, protože vistárie je dlouhověká a může narůst obdivuhodně. Ta největší roste v Kalifornii a váží dvě stě padesát tun. Došplhá až do 20 metrů a 10 metrů šířky. Převislé hrozny květů jsou až osmdesát centimetrů dlouhé a přestože převážně známe fialové a namodralé, jsou druhy, které kvetou růžově nebo purpurově. Pokud se nám podaří vysadit „mix“, potěší nás květy většinu sezony, protože asijské druhy kvetou zjara a americké v druhé půlce léta. Některé vistárie jsou příjemně voňavé. Čínská a japonská vistárie roste rychle, je velmi odolná a navíc nenáročná na půdu, má ráda slunce, ale celkem snese i polostín.
Pěstování Vistárie
Můžeme ji množit i jedovatými semeny, ale u těchto rostlin se dost možná květů nedočkáme. Kvete totiž až v dospělosti. U amerických druhů jen pár let, u asijských více, než deset. Proto sazenice koupíme u zahradníka, protože ti většinou prodávají zralé řízky nebo štěpovance. Celkem dobře můžeme rostlinu množit hroužením a přikopčením výhonů. Kvetení také uspíšíme hnojením fosforem, stresováním keře suchem, nebo prořezáváním kořenů. Škůdci ani choroby vistárie zpravidla nesužují. Keříky pěstované v nádobách řežeme dvakrát do roka, v lednu silné větve na tři až čtyři očka, koncem léta boční výhony asi na dvacet centimetrů. Nebo nové výhony prostě průběžně zaštipujeme. Květy se na jaře objeví na loňských větvičkách. U starých vistárií na konstrukcích necháme koncem zimy jen silné větve a potom v půli července seřízneme letošní výhony asi za pátým pupenem.
Zlatý déšť
Štědřenec odvislý je opravdový zlatý déšť, nikoliv tedy Zlatice (Forsythia), jak ji mylně mnozí nazývají. Zlatý déšť je nádherný, ať už pěstovaný jako vícekmenný keř, nebo stromek. Dosahuje výšky až 7 m. Nejpohádkověji vypadá, když z něj vypěstujeme loubí. Hrozny květů jsou třiceticentimetrové a u některých kultivarů bezmála půlmetrové. Těšíme se jimi zpravidla v druhé polovině května. O významné jedovatosti semen v luscích jsme se již zmínili. Dřevo je podobně jako u akátů velmi tvrdé a používá se na intarzie. S pěstováním Štědřence je to podobné jako u Vistárie – vysadíme ji na slunce a do středně těžké půdy. Sazenice se prodávají kontejnerované a pokud přesazujeme starší kmínky, dbáme na to, aby kořenový bal byl dostatečný. Na stromek Štědřenec řežeme asi ve dvou metrech tak, že seřízneme hlavní výhon a náležitě upravíme obrost. Jakmile vytvarujeme korunku, na rozdíl od nekončících úprav Vistárie Štědřenec už neřežeme. Zmlazování starých jedinců většinou dobře nedopadne.
Stříbrný déšť (akát v kuchyni)
Za stříbrný déšť (a Němci mu někdy skutečně říkají Silberregen) označíme voňavý akát – plným jménem Trnovník akát (Robinia acacia) – dobré dřevo na uzení, ale také materiál pro obrábění – dřevěný šperk. Zahradní nábytek z akátu vzdoruje rozmarům počasí bezmála tak dobře jako tropické dřevo. A znáte smažené obalované akátové květy? To se vezme pár hroznů akátových květů, na čtvrt hodiny namočíme do studené vody a okapeme a namáčíme v těstíčku z vajíčka, mouky, mléka a špetky soli. Těsto husté tak, aby květy obalilo, ale nepadalo z nich. Nejlepší jsou smažené na sádle dozlatova a pak ještě teplé obalené v moučkovém nebo skořicovém cukru. Lze je i osolit. Vzhledem k zmíněné mírné toxicitě akátu však stačí dva tři takové „řízečky“ na hlavu jako lákavá kuriozita, ne coby regulérní večeře. Zbavit se porostu akátu třeba na zahradě je pro jeho neuvěřitelnou životnost obtížné. Ale i o tom PROČ a také JAK píšeme ZDE.