Když blbnutí politiků lidi unaví tak, že o nich na čas raději nechtějí slyšet, anebo se nám naopak uleví, protože strážci veřejného blaha odjedou na dovolenou, oživí novináři zasutá témata z loňské okurkové sezony a začnou strašit železničními pražci. Obecně jsou ekologická témata k udržení pozornosti vděčná vždy, protože, jak říkala babička, „zdraví máme jenom jedno“, k čemuž dodávala teta Máňa: „… a je to poklad“. Do meziministerské hádanice o staré pražce už zasahovaly soudy i eurobyrokraté. Nás jakoby se vřava netýkala, pokud je seženeme, na zahradě dál budujeme ze starých železničních pražců, protože je to ke zdivu a kamenům alternativa v mnoha ohledech – a to nejen cenových – příznivá.

(2011) *** Už jsme o nich loni psali ZDE a návštěvnicky je to pořád téma překvapivě živé. Ve většině případů pražce v zahradě vypadají dobře. Ideální materiál to sice není, ale úplně ho zatracovat by bylo hloupé.

Pražec je od slova práh

V začátcích kolejové dopravy bylo všechno obráceně a pražce se tesaly z kamene, zatímco šíny byly dřevěné. Poté, co se koleje začaly vyrábět ze železa, ukázaly se jako ideální k jejich upevnění a vytvoření dopravní cesty pražce dřevěné. Dřevo ovšem není trvalý materiál. Prodloužit životnost pražců se proto lidé snaží od poloviny devatenáctého století a vyzkoušeli kdeco.

Sbírka jedů jako pro Modrovouse

Starší pražce byly napouštěny bílou a modrou skalicí a uhelným dehtem. Od půli padesátých do šedesátých let minulého století pentachlorfenolem srovnatelným s dioxiny, polychromovanými bifenyly. Ještě později lignino-asfaltovým dehtem a ropnými mazutovými impregnacemi – karbolem a krezolem. Žádná z jmenovaných chemikálií zdraví neprospívá. V zahraničí se používaly dokonce i sloučeniny kadmia a deriváty chromu a jeho solí. Na nás byly tyto prostředky příliš drahé, a dovážel by takové vyřazené pražce jen blázen, když ani na ekologickou likvidaci našich vlastních dráhy nemají.

Jak číst rodná čísla pražců

Takový železniční pražec není tak docela anonymní, jak by se mohlo u hromad vytrhaných pražců kolem rušených tratí zdát: kdo se vyzná v puncech na hlavě hřebíku, jímž by všechny pražce měly být opatřeny, vyčte určení pražce i v kterém roce byl vyroben. Tvar pozinkované hlavy prozradí materiál: kruhový znamená dubové dřevo. Šestiúhelník buk (tyto pražce byly používány na hlavních tratích). Čtvercová hlava hlásí pražec z borovice a trojúhelníková z modřínu – ty jsme mohli nalézt na vlečkách. V cizině se z našich dřevin na pražce používaly ještě kaštan nebo ořech.

Takže ano nebo ne?

Ačkoliv není dobré mít ze strachu oči jako talíře, rozhodně je důležité znát fakta. Impregnace pražců prodlužovala jejich životnost nejméně v násobku, ale nasycení jimi a vyjeté oleje odkapávající z vagonů a lokomotiv z pražců činí vlastně nebezpečný odpad. Naštípané je do kamen a nebo kotle použít nesmíte, takže i spalovat se mohou jen ve speciálních zařízeních. Ve starých vyřazených pražcích, které navíc byly složeny do hranic někde v lebedě, sice škodlivin ubylo, ale zcela se jich nezbavily. S jistou nadsázkou lze říci, že čím déle jsou pražce „mimo službu“, tím jedů v nich ubylo a s jejich nízkou koncentrací si poradí půdní mikroorganismy. Nejspíš nám naservírují jedů méně, než jich sníme v kupovaných potravinách a nebo kolik obsahují povrchové vody. Rozhodnout se musíte sami, ale podle nás obrubníky či schody z pražců někde dál od záhonů s něčím, co budeme jíst, neškodí víc, než tisíce kilometrů našich tratí – a že máme jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě!

Relativně bezpečné využití

Pražce uplatníme u příjezdových cest a chodníčků (pozor, po dešti a na místech trvale zastíněných kloužou) i na místě jejich obrubníků. Úspěšně jimi řešíme rozdílné terénní úrovně, a to uloženými podélně a nebo svisle – jako palisáda – do výšky jednoho metru. Nejnižší výšky (150 až 400 mm) prakticky nevyžadují kotvení, vyšší spojíme silnými ocelovými šrouby dlouhými až 250 mm s šestiúhelníkovou hlavou. Nepříliš pohledné, ale rychlé spojení představují kramle. Nebezpečí v případě použití pražců v okrasné zahradě s trávou a bujnými keři je bezmála neměřitelné. A hodí se použité a celkem „odvětrané“ pražce třeba k ohrazení kompostu? Ve vztahu k rychlosti, s jakou se kompost tvoří a kdy tedy mají škodliviny možnost do něj pronikat asi nebude takové nebezpečí relevantní: než by stačily kompost otrávit, dávno bude rozházen po záhonech.

Vyvýšený květinový záhon

A jak vnímají staré pražce kytky? Bez problémů. Můžeme si z nich úspěšně vytvořit pěkné místo pro skalničky. Vyznačíme si čtvercový prostor, kde vyvýšený záhon chceme. Z místa odstraníme povrchovou vegetaci. Ve dvou (jsou pořádně těžké) položíme pražce a necháme mezi nimi asi dvoucentimetrovou mezeru kvůli odtoku vody. Než položíme druhou řadu pražců, vodováhou zkontrolujeme, zda nestavíme nakřivo. Dlouhými krováky našikmo v rozích „patra“ spojíme. Dno záhonu vysteleme deseticentimetrovou vrstvou štěrku a geotextili. Na tu přijde chudší zemina půl na půl s drceným štěrkem. Skalničkám s netřesky se na záhonu bude dařit dobře. Nicméně trestuhodně nezodpovědné by bylo, kdyby někdo z těchto pražců vytvořil ohrádku jinou a použil ji k vymezení třeba dětského pískoviště, protože kontakt citlivé pleti s impregnací může na ní způsobit vyrážku. Použijte hlavu: Princip předběžné opatrnosti je při práci se starými pražci ostatně vždycky na místě!