Nebyla to brokolice, ani nějaká hlíza, bylo to ovoce, to víme jistě, ale nikdo nám už neřekne, jaké. Každopádně plod, jenž se stal objektem první krádeže, vyrostl na Stromě poznání dobrého a zlého, Adam s Evou ho ukradli a snědli, a proto podle vyznavačů tří velkých náboženství není lidský život lehký a na jeho konci je smrt. I když se jinak hádají o leccos, v tom jsou židé, křesťané a muslimové zajedno. Malíři z nějakého nejasného důvodu rajský strom malují po staletí jako naši jabloň. Ta je v knize knih skutečně několikrát jmenována, jenže podle biblistů vůbec není jasné, o jaký strom jde. Myslí si převážně, že šlo o voňavou kdouli, případně citron či pomeranč. S granátovými jablky ale jistě ne, protože ta jsou v bibli přesně označena jako jablka zrnatá.

(2011) *** Mluví se o nich na více místech, především v Šalamounově Písni písní a pak také když židé, které Mojžíš vodí po poušti, reptají: „…proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste uvedli nás na toto zlé místo, na němž se nerodí ani obilí, ani fíků, ani hroznů, ani jablek zrnatých…“ Naopak Korán v súře 6 (Dobytek) velebí Allaha za to, že budou granáty mezi dřevinami v mohamedánském ráji: „On dává vyrůst zahradám s révou podepřenou i nepodepřenou loubím, i palmám datlovým, i obilí dávajícímu stravu rozličnou, i olivovníkům a granátovým jabloním…“.

Odkud se granátové jablko přikutálelo

Marhaník, o němž je řeč, pochází prý původně z malého ostrova Sokotra u Somálska, kde výlučně rostl. Přes Írán se tyto keře a menší hustě větvené stromy se zkrouceným kmenem rozšířily do celého Středomoří. Latinsky se jmenují Punica granatum, protože Římané granátová jablka i sazenice dováželi z Kartága. Kvete červeně a aromatické ovoce obsahující až šest stovek zrníček se sklízí v září až listopadu. Barvivem z květů a nezralých plodů se barvily orientální koberce a tvrdé žluté dřevo marhaníků si od věků cení řezbáři.

Co všechno obsahuje

S granátovými jablky je to jako sí malou farmakologickou továrnou. Obsahují totiž vápník, fosfor, železo, hořčík, sodík, draslík, cukry, kyselinu citronovou, tanin a vitamíny hlavně ze skupiny B a C, též něco „áčka“ a esenciální a neesenciální aminokyseliny. Protože obsažené látky mají antioxidační účinek, působí granátová jablka značně preventivně. Pánové v potížích prý mohou granáty použít jako účinný prostředek proti jisté ochablosti.

Využití dnes a kdysi

Granátová jablka ovšem především snižují výskyt kardiovaskulárních chorob, osteoporózy a posilují obranyschopnost imunitního systému. Radí si i s vysokým krevním tlakem a přemírou „zlého“ cholesterolu. Doporučují se proti obezitě a čistí játra. Renesanční bylinář Petr Ondřej Matthioli přitom dokázal využít nejen plody marhaníku: „Pecičky tvrdé z zrn na slunci vysušené a na prach zetřené kdož by s tím prachem krmě vařil a jich požíval, ouplavici i dávení zastavují. Dávají se ty pecky s dešťovou vodou proti krve chrkání. Květ granátový vysušuje a zastavuje, krveprýšnost svaluje. Proplakují se ním ústa proti viklání zubův a proti přílišné měkkosti dásní. Truňk z kořene stromu toho pitý červy vyhání. Prach z kůry jablka v hrnci na prach spálený mocně plynutí břicha zastavuje…”

Nač přišli v Kalifornii

Granátová jablka jsou zajímavá i tím, že obsahují kyselinu blokující enzym aromatázu, který přeměňuje hormon androgen na estrogen. Tento enzym je odpovědný za vznik rakoviny prsu a prostaty. A látek, které za jistých okolností zhoubné bujení dokážou zastavit, je prý v tomto ovoci deset. Poměrně obtížně se však vstřebávají do krve, takže na léčbu je jich málo, ale podpůrně a  jako prevence to může fungovat.

Granátové jablko v kuchyni

Tak nějak toto ovoce patří k Vánocům, protože právě v tuto dobu se k nám už za Rakouska dostávalo spolu s dalším tzv. zbožím koloniálním. Ze šťávy se dělal sirup grenadina a granátové jablko lze použít i do salátů, k drůbeži, masu a rybám. Kdo zkusil marmeládu z granátových jablek, ví, že je lahodná, z listů se vaří čaj, na poslech šílená je kombinace sladkého granátu, olivového oleje a feferonek, chuťově je však zajímavá v omáčkách, polevách nebo při nakládání masa.

Pěstování v přenosných nádobách

Překvapivě to není až tak těžké. Marhaník (nesprávně, ale častěji granátovník) vypěstujeme z těch titěrných semínek, jichž jsou plody plné. Semínka necháme ve vodě mírně vykvasit a po propláchnutí je vysejeme. Nejlépe klíčí při teplotě nad pětadvacet stupňů. Rostlině prospívá výživná, lehká a propustná zemina, nesnáší vápník. Dobře uděláme, když substrát ještě vylehčíme hrubším pískem nebo keramzitem. Kvést a plodit začíná marhaník zpravidla až v sedmém roce. Snese ještě nulu (krátkodobě i minus patnáct stupňů), ale mráz ne. Od jara do podzimu proto může být venku, ale přes zimu mu udělají dobře prostory s teplotou do patnácti stupňů – protože je opadavý, ani nemusí být moc světlé. Roční větvičky se dobře ve vodě rozkořeňují, ale s hydroponickým pěstováním nemáme zkušenosti. Protože se však s granátovými jablky dobře daří tvarování  a marhaník není zrovna na řez „cimprlich“, oceňují ho pěstitelé bonsají.