Popínavé rostliny vyžadují ke zdárnému růstu oporu. Často jim poslouží plot, ale ne všechny rostliny sázíme podél něj. Pořídíme si opěrné konstrukce, které podepřou stonky popínavých rostlin a těm, co je mají slabé, umožní vzpřímený růst. Z výroby konstrukcí nemusíme mít strach: jsme přece šikovní a sama výroba navíc opravdu není složitá – hranolky, laťky, prkénka a další prvky musíme jen správně pospojovat, přičemž si konstrukce můžeme podle potřeby přizpůsobovat.
Předchozí povídání o modelování terénu a jeho úpravách terasováním (ZDE) jsme ukončili rozdělením opěrných zdí na zděné, čili spojené takovým spojovacím materiálem, který neumožní jejich rozebrání, a na suché, jež buď spojujeme zeminou, nebo na nichž pracujeme zcela bez spojovacího materiálu.
Kurník jsme postavili a zajistili si pravidelnou snůšku. V podstatě šlo o to mít čerstvá vejce a neplatit vražedné peníze obchodníkům, kteří jsou především před Velikonocemi bezostyšní. Kdo si ale se slepicemi začal, asi neodolá pokušení mít i vlastní kuřátka. Není to asi úplně nejlepší nápad, vyřazené nosnice z velkochovů jsou za pár babek a při individuální péči mohou funkci dodavatele domácích vajec plnit spolehlivě. Hodně lidí ale tahle pípající vidina zláká.
Když v systému plánovaného hospodářství najednou nebyl k mání hajzlpapír, mohli za to „Rusáci“, vzpomínáte? A když v ekonomické formaci preferující tržní vztahy podraží vejce, může za to zase Evropská unie. Ať už naši iniciativní blbci spáchají cokoliv, co nedopadne dobře, může za to vždycky někdo jiný. „Odkloní“, jak se módně říká, naši vcelku oprávněnou zlobu pokud možno daleko. Kurnik šopa! Vždycky spoléhají na to, že až se vyzuříme, nějak už se z maléru sami vyhrabeme.
Jarní svátky – především rovnodennost a Velikonoce – přinášejí spoustu původem velmi starobylých zvyků. Jestliže se dnes stalo časté přijímání „dobré“ energie z objímání rašících stromů vězte, že dřív tomu bylo i naopak. V předjaří se naši předkové tulili k osikám, aby nově se rozproudivší míza odebrala z jejich těl všechno „zlé“ co se v nich během dlouhé zimy nastřádalo. Velikonoční kouzla jsou zde! A zvyk zřejmě míchá pohanské vzývání stromů v posvátných hájích s ranou křesťanskou tradicí. Jak jinak vysvětlit, že se zrádný Kristův učedník zrzavý Jidáš se oběsil na osice?
Japonci je milují: jsou jim víc než stromem a květem, v jejich vnímání je totiž život tak jako ony krásný, ale i stejně pomíjivý. Času kdy kvetou sakury je zjara věnována velmi sledovaná pasáž v předpovědích počasí, které hlásí kde rozkvetou napříč ostrovy. Toto období začíná v únoru na Okinawě, Tokiem přejde na rozhraní března a dubna a kolem 10. května dosáhne Hokkaida. Japonci v té době pořádají (prý už od třetího století našeho letopočtu) v přírodě jakési „sakurové pikniky”. Jmenuji se hanami, a v rádiu frčí o sakurách pop písně s elektrickými kytarami i lidové zpěvy o jejich bělostných květech doprovázené na bambusové flétny.
Vede se vám bídně? Pak se obraťte na Jupitera: v bohatém portfoliu odznaků tohoto všemocného boha je i šťovík, ta prachobyčejně působící a nepůvabná rostlina z příkopů a vlhkých luk. K zlepšení vaší situace může podle kouzelníků přispět právě šťovík a nebo kyseláč (což je jedno a to samé. To se jen vědci tak zcela neshodnou, jak se má ten Rumex správně česky jmenovat). Jarní detox bez šťovíku funguje ne dostatečně. Je to bylina zrozenců ve Střelci a v Rybách a živlů Ohně a Vody.
Jaro je podle básníků nadmíru nakloněné lásce. Jakpak to příjde, že jeden z jeho prvních pozdravů tak citelně žahá a pálí? Láska ovšem také není jenom něha a šepotání – a popálit se dá i o mladou kopřivu. Sběr chlupatých kopřivových listů nám přinese víc než puchýře a divné mravenčení. Používat je budeme v kuchyni. Zpracovat se dají na spoustu způsobů – mnozí vědí, že se kopřivy přidávají do velikonoční nádivky, její využití však může být daleko širší. Mladé listy kopřiv jsou chuťově velmi podobné špenátu, ale na rozdíl od něj opravdu obsahují hodně železa i dalších zdraví prospěšných látek včetně vitaminu C.
Na našem kuchyňském stole jakoby byly skoro samí přistěhovalci: při pátrání po původu spousty bylin, které už v našem jídelníčku zdomácněly, se zpravidla dostaneme do teplého Středomoří a pak ještě dál na východ. Platí to snad také o na pohled nenápadné pažitce (Allium schoenoprassum)? Ne. Trávu zmíněnou v titulku jen připomíná, je ale příbuzná s česnekem, a podle všeho je u nás skutečně už od pradávna doma – ovšem zrovna tak jako v Himalájích nebo Skalistých horách. Pažitka divoce roste i v Africe nebo v Austrálii. Když řekneme, že je stará jako svět, zřejmě se moc nespleteme.
Počasí v dubnu bývá nestálé a ne vždy příznivé pro venkovní pěstování květin a zeleniny, neboť většina z nich začíná svůj růst od kořenů, a proto je odkázána na půdní teplotu. I rané zeleniny proto vysazujeme na záhony, až když půda dosáhne teploty +10 ºC. Ve skleníku nebo v pařeništi již pozorujeme vývoj mladých rostlinek, jarní květy na okrasných záhonech zase probarvily zimně zšedlou zem. Užijme si je, stojí za to zastavit, a bez jakékoliv práce na zahradě aspoň chvíli jen tak na ten zázrak koukat. Práce nás tento měsíc stejně čeká poměrně dost.
Jedincům s košatou sexuální fantazií při pohledu na pórek jistě dojde, proč má tahle zelenina pověst hříšnou. V Hájkově překladu Matthioliho herbáře čteme, že „šťáva z póru s medem k chlípnosti zapaluje“. Není tedy divu, že fungoval jako součást magických nápojů lásky (…že bychom ho vyzkoušeli?). Do naší kotliny přišel pór poměrně pozdě – divoký pórek podle všeho pochází ze Středomoří. Jako o jeho domovině někteří mluví o jižní Anglii a jiní o Persii, to druhé je pravděpodobnější. Každopádně ho pěstovali již Egypťané a zmiňován je také v Bibli.
Březen je tradičním měsícem pro jarní řez růží. V teplejších oblastech s ním sice můžeme začít již koncem února, ale na sklonku března by měl být jarní řez růží dokončen i v oblastech nejchladnějších. Čistě teoreticky platí, že všechny větve, které nesly v minulé sezoně květy, by měly být odstraněny. Jenže v praxi to tak udělat nejde, protože keř musí mít možnost vytvořit si z větví kostru – a to u všech druhů růží bez výjimky.
Že již dávno před námi na leccos užitečného přišli staří Egypťané, nás dávno nepřekvapí. Tak třeba cibuli jako potravinu – ač nejspíš trochu jiný druh – používali hojně, a při stavbě Cheopsovy pyramidy jí (a také česneku a ředkví) snědli za 1600 talentů stříbra. Zaujme nás ale jistě, že cibule jim sloužila také při mumifikačních procesech jejich faraónů. I v naší lidové magii se používala k ochraně domácnosti: to se musela rozkrojená cibule někde v domě položit, aby všeechno zlé do seb vychytala. Pojídaná zasyrova prý spolehlivě chrání před černou magií. Lékař Petr Ondřej Matthioli se cibuli obsáhle věnuje v našem nejstarším herbáři z roku 1562. Continue reading
Půst je záležitost dobrovolná, tedy nikoliv vynucená okolnostmi. Když vám kručí v břiše a polykáte naprázdno, až se vám hýbou uši, dumáte nad tím, co byste si dali a myslíte žaludkem, správný půst to tedy rozhodně není. Hladovění byste neměli vnímat – dokonce si ho máte užívat! Tvrdí to nejen vyznavači řady religií, jejichž je půst součástí: i když se vzájemně často „nemusí“, křesťani všech směrů, židé, muslimové i buddhisté v názor na užitečnost dobrovolného hladovění jsou zajedno. Dietologové až tak ve vyznáních o půstu unisono nezní, ale o důležitosti nějaké formy střídmosti pro naše zdraví nepochybují.
Dřevo je úžasný materiál, ale často prostě nevyrostlo tak, jak bychom potřebovali. A tak jednotlivé kusy – části budoucího výrobku mezi sebou spojujeme. Nejčistším způsobem (a řemeslně nejvíc ceněným) jsou truhlářské spoje. Konstrukční druh spoje bychom měli vybírat podle toho, jaké síly budou materiál namáhat a v jaké poloze bude dřevo napětí, tlaku či kroucení vystaveno. Dnes to budou délkové spoje a spoje s neprůběžnými čepy.
Continue reading
Řemeslníci vyvíjejí po staletí různé způsoby, jak co nejlépe spojovat kusy dřeva dohromady. Výsledkem je zpravidla zvětšení celkové délky, průřezu či spojení prvků dřevěné konstrukce a tedy větší všestrannost použití dřeva. Jedním z nich jsou šířkové truhlářské spoje. Tak si řekneme co je co, proč a jak se to dělá. Že nevíte, k čemu by vám to mohlo být dobré? Nikdy neříkejte nikdy – i Kristus se kdysi vyučil tesařem!
Continue reading
Z psí růže (u nás ji známe spíš jako divokou a nebo šípkovou) se za tisíciletí lidského obdivu k ní podařilo vypěstovat spoustu druhů. K dalším přečetným nám pomohla příroda náhodným křížením a samovolnými mutacemi. Pro flakon růžového oleje byly zosnovány vraždy a o právo připravit kance v šípkové omáčce se poprali myslivci. Některé druhy úspěšně svůj rod zastupují v kuchyni, a jiné zase třeba ve voňavkářství. A rytíři se pro růži z něžné ručky na turnajích propichovali dřevci, což je zajisté nejširší oblast využití růží – růže z lásky a růže pro krásu. I z více méně kapesní zahrádky udělají skvost.
Kolmé prvky v zahradě, působí v rozumné míře vždy zajímavě. Ve svažitých terénech je jejich použití jasné – prostě zpevňují svah a nebo jsou součástí opěrných zdí. Na rovinné zahradě může palisáda vytvořit vyvýšené záhony. Na koukání se stanou dominantním prvkem zahrady a nás při pletí a okopávání nebudou tlačit kolena a bolet záda, protože budeme mít k zelenině prostě blíž. Květinový záhon vynesený nad okolní úroveň vždy přitáhne zrak a pokud v tímto způsobem akcentovaném prostoru nechceme nic pěstovat. Lze sem umístit třeba okrasný keř nebo zahradní plastiku.
Pergoly a brány znali už staří Římané. Po dlouhé časy pergoly porostlé růžemi a vistáriemi zdobily příjezdové cesty k panským sídlům a velkým usedlostem. V dnešní podobě – kdy slouží jako odpočinkové terasy nebo přístřešky pro sezení v zahradách – je jejich historie poměrně mladá, nicméně rok od roku počet těchto konstrukcí u našich domů, chat a chalup narůstá. Zahradní brána je poměrně úzká konstrukce, sloužící jako opěra pro popínavé rostliny. A pergola není v podstatě nic jiného, než více bran seřazených za sebou.
Pojmenování rostlin dávnými botaniky nás někdy mate. V následujícím textu nebude víno vínem a jahody nebudou jahodami. Půjde totiž o rybíz a angrešt. Toto drobné ovoce dřív bylo bezmála na každé zahrádce i mezi stromy v sadu. S tím, jak se změnila funkce zahrad z produkční na odpočinkovou, přítomnost rybízu a angreštu značně ukrátily bazény a rekreační trávníky. A pro sedláky pěstující ve velkém představují sice nevelké pěstební náklady, ale v podstatě moc práce za málo peněz. Přitom je toto drobné ovoce zdrojem zdraví a také chutí nejspíš nenahraditelných.