(2011) *** Trávník v obytné zahradě u domu je jako její zelené srdce: Vzbuzuje ve většině z nás pocit svobody a volnosti pohybu. Pokud je dobře udržovaný, zvyšuje komfort bydlení v domě se zahradou. Okrasný trávník je spíše na ozdobu, a s nadsázkou na něj vstupujeme asi tak často, jako na květinové záhony, kdežto užitkový trávník prostě užíváme – k chůzi, sezení, ležení i hrám. Ukážeme si, jak docílit, aby náš trávník byl hustý a zelený po celou sezonu.
Sice to většinou vypadá, že zima nikdy neskončí, ale prohlédneme-li si pozorně záhony nebo keře, které kvetou brzy na jaře, objevíme první známky rozpuku. Březen je důležitý měsíc – právě v březnu se totiž rozhoduje, jakých plodů ovoce i zeleniny se dočkáme, či do jaké krásy naše zahrádka rozkvete.
Když někdo řekne „Dej si valeriánské kapky“ vybaví se nám dáma se sklonem k hysterii balancující k ústům na mrňavé lžičce mezi palcem a ukazovákem (s malíčkem náležitě oddáleným) aromatickou medicínu, případně čichající k patřičné lahvičce kapek. Možná ani neví, že jí pomůže kozlík lékařský čili baldrián. Vrchol kariéry valeriánských kapek nastal nejspíš na sklonku devatenáctého století, jsou ovšem lékem mnohem starším a v apatyce je lze koupit dodnes. Jsou lidé, kteří na ně nedají dopustit.
Continue reading
Ačkoliv začátek rozverného masopustního období nebývá přesně vymezen, všechno neúprosně směřuje k posledním šesti dnům počínajícím koblihovým čtvrtkem. Ale ostatky (jak se jim někde také říká) nejsou jen svátky „velkého žrádla“, kam patří i kynuté zelňáky. Patřily sem také tancovačky a průvody s celkem ustáleným programem a maskami. V mikroregionu Hlinsko na Vysočině, kde nebyla kontinuita masopustní tradice nikdy zcela přerušena, se masopustní průvody zasloužily roku 2010 o zápis do seznamu světového kulturního dědictví – nehmotných památek UNESCO.
Je pozoruhodné, že ačkoliv jsme coby národ považováni bezmála za pohany, boží milosti jsou nám blízké. Jen si pod tím pojmem každý představuje něco jiného. I ti, kdo jsou na hony vzdáleni duchovním sférám a spíš, jak se říká, myslí jen na ten žvanec, mají na boží milosti recept přinejmenším trojí a nejméně dvojí na jejich finální přípravu.
Tučným, a někde vcelku bez okolků nazývaným Tlustým čtvrtkem vstupuje obžerstvím a kratochvilnými radovánkami nabité masopustní období do mohutného finále. Teď anebo nikdy! Veselme se, radujme se a hřešme jako o život, protože až muzikanti zavřou basu do skříně, nastane Velký půst. Ačkoliv o Tučném čtvrtku se nám podle tradice má lesknout huba omastkem, abychom nejen na půst, ale na celý rok nabrali sílu, nabízíme dnes koblihy i těm, které zdravotní problémy odsoudily k dobrovolné či nutné střídmosti – čili koblihy pečené.
Většina karnevalových jídel je sladká a také šneky lze připravit z různých druhů těst nejčastěji jako skořicové, oříškové nebo čokoládové. Ne každý ovšem masopustní porci cukru chce a může, tak vedle zelňáků (ZDE) doporučujeme upéct i šneky sice bez cukru, ale zato vynikající k pivu a vínu nebo i jen tak. Budou se o fašanku hodit. A vlastně nejen o něm.
Od Tří králů až do Popeleční středy se počítá rozverné masopustní období, což je čas zabíjaček, hostin, svateb a strakatých průvodů. Vlastnímu Masopustu pak předchází Tučný čtvrtek, což je den koblih. Následující neděle pak patří plesům a tancovačkám. A jak se slavil strakatý masopust? V pondělí se baví ženatí a vdané, a v úterý by měly obcházet dědinu průvody s rozvernými maskami. Na následující zábavě veselí vrcholí, protože o půlnoci ponocný troubením Masopust ukončí. Muzikanti symbolicky pochovají basu a zavřou ji do skříně: následující Popeleční středou totiž skončí veškerá legrace a začne čtyřicetidenní předvelikonoční půst.
Continue reading
Na vchod do skladiště a garáže v protějším domě s číslem 2122 bylo přes úzkou uličku ležící kolmo k North Clark Street dobře vidět. Nejdřív přišel muž s chlupatým psiskem. Po jednom se pak do skladiště trousili další chlápci. Poslední do garáže vstoupil ramenáč v zimníku se světle šedou kožešinou a v klobouku, jaký u nás nosili v šedesátých letech minulého století straničtí tajemníci. Člověk, jenž vchod do skladiště sledoval, rychle vytočil telefonní číslo. Sluchátko někdo zvedl okamžitě. “Přišel,” oznámil muž do telefonu. A hlas na druhém konci drátu řekl: „Spusťte to“. To byl signál pro tzv. „Valentýnský masakr“.
Continue reading
Vzkazy a psaníčka které k valentýnskému svátku zamilovaných patřily nebyly podpisovány a adresát měl hádat, kdo že mu tu “valentýnku” vlastně poslal. Podle dobrozdání odborníků vedle přání (v naší chlubivé době ovšem již podepsaného a nebo prostě ve formě SMS) jsou nečastějším valentýnským dárkem plyšáci, sladkosti a samozřejmě květiny.
Zatímco správci silnic den čtrnáctého února proklínají, květináři ho milují. V kalendáři se skví jméno Valentýn a podle dlouhodobých záznamů se květinářům toho dne významně zvyšují tržby, zatímco právě k tomuto datu dochází k přílivu chladného vzduchu, tzv. evropskému zimnímu monzunu, což děsí nejen silničáře. Jedná se zpravidla o jeden z posledních náporů mrazivého počasí. Terminus technicus zní „valentýnská zima“ a ne nadarmo se říká, že „na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna“. Vždyť právě k tomuto dni je připsána nejnižší teplota, naměřená na našem území – minus 42,2 od Stecherova mlýna u Českých Budějovic z roku 1929.
Podle jedné legendy bojechtivý císař Claudius II. neměl dost vojáků pro své výboje, protože Římané se do legií zrovna nehrnuli. Císař to přičítal tomu, že se nechtěli odloučit od manželek a rodin a tak zakázal všechna zasnoubení a svatby. Nicméně kněz Valentýn nařízení nedbal a tajně zamilované páry oddával, což mu vyneslo soud a nejvyšší trest, který byl vykonán 14. února roku 296. A že to v té době s celibátem nebylo tak vážné, ještě před smrtí prý napsal zamilovaný list své milé, což vlastně měla být první „valentýnka“, jak říkáme přáním, toho dne adresovaným člověku sobě nejmilejšímu.
Pokrmy z jižních a jihozápadních Čech vynikají jednoduchostí přípravy i použitých surovin. Odpovídá to nekomplikovanému selskému životu, v němž toho hospodyním ve špajzce moc nepřebývalo a vařilo se z toho, co bylo, krup, luštěnin, mouky a brambor. Skvostné zelí si sedlák do bečky našlapal sám. Většina masných vylepšení lze přičíst na vrub nedělních nebo svátečních verzí dennodenního pokrmu, případně klonům od městských kuchařů, kteří v rozvíjení jednoduchého lidového základu nalezli zalíbení. Kočičí svatba zní podivně a Bác je jako z rozpočítadla. Povědomí o nich pak vyrostlo předáváním babiččiných receptů a nebo po rozšíření zprávy o tom, že například kočičina prý byla nejoblíbenějším jídlem spisovatele Jaroslava Haška.
Než koblihy potkala pochybná sláva sladkého platidla v korupčním boji o voliče (a tedy politického symbolu), cpali jsme se šiškami, až se nám hýbaly uši bez ohledu na pravou či levou víru mlsouna. A to nejen od tučného čtvrtku do konce tradičního masopustu, jehož je kobliha poznávacím znakem. Skutečnou slovenskou sestřenicí koblihy je maková šiška.
V únoru většinou nelze očekávat, že by se toho na zahradě příliš dělo, neboť vše leží pod sněhovou peřinou. V tuto dobu se můžeme věnovat zahradnímu nářadí. Nestačíme-li sami na údržbu nebo opravy zahradní techniky, jako je sekačka, křovinořez, vertikutátor a další, odvezeme je do servisu. Brzy totiž nebudeme vědět, co dřív.
… nebylo by ptáka nad ní, praví lidová poezie a dá jí zapravdu jistě kde kdo, ani nemusí být folklorista. Pusťme se tedy do jitrnic a také do jelit, které jsou jitrnicím rodnými sestrami, řeč také příjde na koblihy, protože tři řečené pochoutky patří neodlučně k sobě. Co se druhové skladby obsahu nacpaných střívek týká, lze to říct jednoduše – kolik je řezníků, tolik mají chutí jitrnice, což je dobře, protože každému šmakuje něco trochu jiného. Bez koblih si lze masopust také představit těžko. Jsou to sladcí bratranci jelit a jitrnic. Ve fašankovém kalendáři mají vyhrazené dokonce pevné datum.
Věci znalý nad následujícími řádky nejspíš užasne, jak málo lze na spoře vymezeném místě říct k tématu do barev, chutí a vůní (nemluvě již o vjemech sluchových či haptických) tak nesmírnému, jakým je zabíjačka. A tomu, kdo neví, jen marně potečou sliny, pročež buď proklet úděl polykačů naprázdno. Lidé vždy zabíjení zvířat spojovali s bohy a z vraždy ve jménu vlastního žaludku se snažili vyvinit krvavou obětí – proto zvěř lovná, pernatá i ta dobytčata končily v chrámových kuchyních. Některá zvířata se rituálně porážela až tam a ani boží sluhové tak nepřišli zkrátka. Dost možná v řadách vysvěcených hrdlořezů nejrůznějších vyznání (neboť většinou se porážka odehrávala právě vykrvením po podříznutí hrdla), vzniklo i řeznické řemeslo.
Co s džínami, které dosloužily? Už z nich máme různé tašky a vaky a také jsme se se sotva polovičním úspěchem snažili o džínový patschwork. Když náš zrak padl na staré křesílko s ohýbanou kovovou kostrou – typ velmi žádaný kdysi po bruselském Expu v roce 1958 a po padesáti letech znovu objevený designéry jedenadvacátého století – bylo jasné, že to je ono: železo bylo dobré, jen chromování poněkud ošoupané. Odešlo ale zcela čalounění – značně potrhané a celkově ošuntělé. Protože je ale křeslo mimořádně pohodlné, za pokus dát mu nový život to stálo. A při té příležitosti došlo i na sedáky židlí u jídelního stolu.
Odborně se ruční papír nazývá čerpaný, tedy nabíraný z čerpací kádě na čerpací formu čili na čerpací síto. Ačkoliv v manufaktuře ve Velkých Losinách se papír vyrábí z textilního materiálu, pro naše domácí papírenské pokusy použijeme výhradně papír. Může být po pravdě jakýkoliv – s výjimkou papíru křídového nebo silně klíženého.
V podhůří Hrubého Jeseníku, jen pár kilometrů od Šumperka leží zámek s mimořádně pěknými arkádami, které se sice vůbec nehodí do našeho podnebí, ale i tak představují mistrovskou ukázku italské renesance. Jmenuje se Velké Losiny, dříve Gross Ullersdorf, a proslul ještě dvojí vazbou na Itálii. Ruční papírnou (první papírníci vyrábějící ruční papír k nám přišli právě z Itálie) a zdejšími čarodějnickými procesy. Jak známo, inkvizice také vznikla tam.