Šero a stíny vkrádající se do oken už v časném odpoledni otevírají čas Adventu. Honíme se po krámech a sloužíme bohům obchodu – pokud ovšem máme za co. Naši prapředci dělali pořádky v hospodářství, mužští opravovali nářadí a uklízeli v sadu. Ženské měly plné ruce práce v domě a po večerech draly peří už dávno snědených svatomartinských hus. Děti sedávaly pod stolem a tetelily se strachem protože do soumračných koutů zalezla adventní strašidla a další se dozajista honila za temnými okny.
Promrzlí dospělí koledníci, kteří v předvečer či k výročí oslav svatého Mikuláše v maskách biskupa, křídlatých andělů a nezbytných pekelníků táhnou ulicemi, potřebují po šichtě zahřát. Čím obdarovat děti jsme popsali ZDE a ZDE. Teď ale jde o nás odrostlejší. O mikulášské recepty pro nás! Nám nikdo nic do punčochy nenadělil a tak máme jen to, co jsme si sami udělali. A co jsme si uvařili, taky vypijem a sníme!
Podle ustálených zvyklostí od dob, kdy si naši potomkové osvojili alespoň zlomkovou znalost písma, připravovali v předvánočním čase podání, adresovaná Ježíškovi a obsahující výčet přání a seznam předpokládaných (a jen málokdy uskutečněných) plnění z jejich strany. Tento dopis byl podán na poštovním úřadě „mezi okny“, protože tam si ho měl vyzvednout Mikuláš výměnou za něco buráků, ovoce a též pár základních sladkých kamínků budoucí možné obezity a rozvoje zubního kazu.
Jmenují se poněkud divně – „mikulášští páni“, což je pro někoho možná trochu zvláštní, když se podobají čertům. Ale v Česku je vždycky všechno jinak. Platí to i pro mikulášské pečivo. Vzpomeňte si na národní pohádky, kdy pekelnící často na sebe berou podobu tu myslivců, tu správců na statku, drábů nebo jiných příslušníků státní či obecní správy. Pro obecný lid prostě pánů. Je v tom i něco z poddanského myšlení – hrbit hřbet a s úctou vzhlížet k těm, jimž byl shůry dán „ouřad“ – a tedy moc a zřejmě i rozum. Páni, šéfové, politici – všechno to jsou pro nás po čertech vypečená cháska!
Než za dětmi přijde na nebevzatý fousatý biskup z Myry (dnes rozvaliny u tureckého městečka Demre) aby jim v doprovodu andělů a pekelné holoty nadělil ovoce a cukrátka, měli bychom se na něj připravit. Pro děti je předzvěstí očekávaných Vánoc. Z tulipánové země kde Mikuláše hodně slaví – je například patronem Amsterodamu – jsme si vypůjčili holandský recept na pečivo zvané pepernoten. Tvary mají tyhle mikulášské perníčky tak divné, že pod našim dohledem je klidně mohou dělat děti. Zabaví je to určitě tak, že ani nevzdechneme, když po malých pomocnících budeme muset uklízet (a to nejspíš budeme).
Dospělí se hračkou zabývají jen v určitých fázích svého života – když mají malé děti a potom zpravidla zas až s vnoučaty. Na svátky dětí, k narozeninám nebo na Vánoce. Hračky vybírají většinou nahodile, případně na základě reklamy či vlastních vzpomínek na to, s čím si sami hráli. A pokud jdou do hračkářství s dětmi? Lehce podlehnou jejich žebronění, protože děti by nejraději všechno, co vidí. Jejich osobnost je totiž ve vývoji, a tak často nerozumí ani samy sobě, natož aby se dokázaly odpovědně rozhodnout pro hračku, která je bude bavit a zároveň jim bude k užitku.
Některé zvyky máme tak hluboko pod kůží, že bychom přísahali na jejich tisíciletou neměnnost. Pravda je ovšem často jiná – kapr na štědrovečerním stole, nazdobený stromeček v pokoji ani adventní věnec nemají tradici tak dlouhou, jak by se mohlo zdát. A to navzdory tomu, že kapr patřil v klášterech spravujících rybníky k postní stravě, že už staří Germáni věšeli na oslavu slunovratu své zajatce za vlasy na jedli, a že jméno svatého Štěpána (první svátek vánoční, tedy ten připadající na 25.12.) řecky znamená věnec.
Je tu Advent a také začal prosinec, poslední měsíc roku. V podvečer se již tu a tam rozsvěcují ozdobená adventní okna a vánoční motivy nás tak provázejí doslova na každém kroku. Své občasné příbytky zdobí i chalupáři. Nejjednodušší je použít některou z vánočních květin v pěkné nádobě a nebo kořenáči ozdobeném krejzlíkem z krepového papíru. Pozor ovšem při silnějších mrazech, i mezi dvojitými okny může být kytkám pořádná zima a ty, které vyžadují trvalou vláhu v misce mohou trpět na „studené nohy“ – kterážto výstraha se prakticky týká všech rostlin pěstovaných hydroponicky. Naopak řezaným květinám meziokenní chlad vcelku vyhovuje.
Jdou vám na nervy srakaté adventní kalendáře s čokoládičkami na každý den od počátku prosince až do Vánoc, kterých každoročně nabízejí spousty obchodní řetězce? V podstatě jsou všechny stejné. Adventní kalendáře vznikl na začátku minulého století v Německu. První adventní kalendář se jmenoval „V zemi Ježíškově“. Nebyl ale ještě plněn žádnými sladkostmi, s tím se začalo až po druhé světové válce. Tenkrát se jednalo se o vystřihovánky pro každý den. Později kalendáře připravovali i uznávaní malíři a byla to taková malá umělecká dílka. Jejich smysl byl stejný jako dnes – měly zkrátit dětem dlouhé čekání na Ježíška – vždyť bezmála měsíc do stromečku může být pro děcko čas dlouhý k nepřečkání!
Brousky hrubší jsou k mání ve většině železářství, ale jemnější hledejte spíš ve specializovaných obchodech. Při broušení s většinou tak zvaných ostřičů dosáhnete rychlého krátkodobého efektu a nůž přitom hrubě poškodíte. Čím bude jemnější brousek, tím ostřejší získáme ostří – možná tak dokonalé, že se bude lesknout jako zrcadlo. Vždyť platí, že s tupými dláty a noži pracuje jen tupec.
Continue reading
I čichem se zmocňujeme světa a právě Vánoce našemu nosu nadělí přebohatě. Začíná to mýdlem a leštěnkou z přemíry smýčení, následují vesměs libé kuchyňské pachy a končí jehličím, svíčkami, františky a chybět by neměla ani purpura. Svátky jsou festivalů vůní a historie jejich používání k zvýšení naší schopnosti vnímat a prožívat je opravdu starodávná.
Od pradávna slouží dláta k výrobě truhlářských spojů, ale i k tvorbě ozdobných prvků na dřevěných domech, terasách, altánech a dalších stavbách, zejména zahradních. Zdobilo se ale i uvnitř domu – ozdobné prvky se vyřezávaly i do nábytku, tvarovalo se zábradlí, obložení stěn a stropů – zkrátka zkrášlit lze všechno, co je ze dřeva.
Mikuláš se svými pomocníky čerty a anděly představují v podstatě předehru Vánoc, přičemž dárky v mikulášské nadílce by neměly být příliš hodnotné, ale spíše jen nějaké pamlsky nebo drobnosti pro štěstí. A tyto dárečky se dávají do punčochy, kterou si děti mají nachystat na okno. Zvládneme takovou nefalšovanou mikulášskou punčochu uplést? Pro toho, kdo to s jehlicemi umí, je jen šála jednodušší, pro novopečené pletaře jde nepochybně o výzvu. I jim se ale nejspíš s trochou rozčilování dílo podaří. Ukážeme si, jak se taková pletená mikulášská punčocha dá uplést na dvou jehlicích.
Continue reading
Krbová kamna mohou mít stovky tváří a tvarů. To je dáno různými způsoby jejich vnějšího opláštění, ohništěm a dalšími součástmi. Mezi oblíbená patří například krbová kamna obložená keramikou. To nejen pro elegantní vzhled, ale i proto, že keramický obklad zabraňuje kamnům po vyhasnutí ohně rychle vychladnout. Na vrcholu žebříčku nejžádanějších ale stále stojí klasická krbová kamna z litiny nebo z chladné nordické oceli.
Recepty na medové pochoutky byly odedávna tajné jako recepty na Coca Colu nebo becherovku a v rodinách perníkářů se předávaly výhradně z otce na prvorozeného syna. Delikátní medové pečivo a perníčky byly určeny především pro vyšší společenské vrstvy. O původní recepturu na proslulý medovník, jehož základem je právě med, se údajně dělí staří Čechové s Armény.
(2012) *** Medové pečivo jsou známé již z antiky, kde se podávalo během různých slavností a také se obětovávalo bohům. V našich zemích se první perníky objevily kolem roku 1335 a teprve okolo roku 1420 se začaly v Praze ustavovat cechy perníkářů jako specializace pekařského oboru. K perníkářům, kteří pekli medový perník se někdy přiřazovali caletníci – výrobci sladkých placek. V Praze po nich dokonce pojmenovali součást Královské cesty vedoucí od městské brány až k staroměstskému rynku – Celená ulici.
Medový dort je trochu složitější, než medové perníky (o nich čtěte ZDE). Podle původní staročeské receptury má jemnou chuť medových plátků spojených dvěma druhy krému. Vyrábí se na přírodní bázi a neobsahuje žádné konzervační látky. Přesto ho bylo možné skladovat v chladném špajzu či sklepu až tři týdny, přičemž proleželý byl lepší než čerstvý. Vážil kolem půl druhého kilogramu. My do něj nejspíš tak dlouho nezakrojit nevydržíme…
Základem medovníku jsou samé zdraví prospěšné látky, jakým jsou med, mléko a ořechy. A med, jak je známo, byl považován za pokrm bohů a také byl součástí většiny elixírů mládí.
Toto je recept na opravdu velký medovník, který se skládá z 6-7 plátů korpusu. Lze ho samozřejmě udělat (a začátečníkům to doporučujeme) menší, tedy z poloviční dávky.
Těsto:
– 900 g hladké mouky
– 400 g cukru
– 2 vejce
– 200 g Hery (másla)
– 340 g medu
– 5 polévkových lžic mléka
– 2 lžičky jedlé sody
Krém 1:
– 1 Salko (sladké mléko v konzervě)
– 250 g másla
– 200 g mletých vlašských ořechů
– rum podle chuti
Krém 2 (nemusí být, slouží k jistému odlehčení té opravdu sladké a syté masy):
– 1 zakysaná smetana
– 1 lžíce cukru moučky
1. Začneme tím, že si z kondenzovaného mléka vyrobíme mléčný karamel. Zavřenou plechovku se Salkem ponoříme do hrnce s vodou a dvě hodiny ji vaříme. Pokud použijeme papiňák, zkrátíme dobu varu o polovinu. Plechovku nesmíme otevřít horkou! Necháme ji zcela vychladnout. Tak získáme mléčný karamel.
2. Do většího hrnce s vodou ponoříme menší hrnec tak, aby se jeho dno nedotýkalo hladiny vody. Vodu necháme vařit tak, aby se stále tvořila pára.
3. V tomto parním hrnci necháme nejprve rozpustit Heru, k níž pak přidáváme postupně mléko, med, vejce, sodu, cukr a ručním šlehačem nastaveným na nejvyšší stupeň šleháme 10 – 15 minut.
4. Do mísy prosejeme hladkou mouku a do ní nalijeme medovou hmotu. Nejlépe to jde v pekárně na chleba. Pokud ji nemáme, zapracujeme mouku do hmoty nejprve vařečkou a pak rukama.
5. Hotové těsto rozdělíme na 6 dílů. Každý zabalíme do potravinářské fólie, aby nevyschl.
6. Máme-li horkovzdušnou troubu a dostatek pečících plechů, můžeme péct až tři pláty najednou. Jinak pečeme po jednom. Každý plát se peče při teplotě 170 °C asi 8 minut. Optimální je, máme-li teflonovou nebo silikonovou podložku – budeme mít jistotu, že se pláty nepřichytí. Jinak plechy důkladně voskujeme včelím voskem nebo použijeme papír na pečení.
7. Každý díl postupně vyválíme, vezmeme velkou poklici a podle ní obkreslíme kruh. Položíme na plech a propícháme vidličkou, aby se nenafoukl.
8. Všechny placky postupně upečeme. Ještě horké je opět podle poklice zarovnáme a odřezky si schováme. Necháme vychladnout a vyrobíme si krém.
9. Vychladlé zkaramelizované Salko šleháme elektrickou metlou se změklým máslem do pěny. Přidáme rum a mleté ořechy. Krém je hotov. Můžeme ho použít na celý dort nebo ho střídat se zakysanou smetanou, do níž jsme vmíchali trochu cukru.
10. Každý plát namažeme krémem (šetříme jím!) a klademe je na sebe.
11. Odřezky rozdrtíme nebo umeleme – budeme jimi sypat povrch a boky dortu.
12. Nejprve zbytkem krému potřeme boky a hned je obalíme (nebo posypeme) drtí. Pak namažeme povrch dortu a i ten posypeme.
Dáme uležet pod poklopem nebo přikrytý fólií nejméně na 24 hodin do ledničky.
Ať už tyhle kaštany do našich zeměpisných délek a šířek přinesl kdokoliv, provedl věc záslužnou. Původně jedlý kaštan čili kaštanovník setý rostl v Malé Asii, v Černomoří a snad i na Kavkaze. Odsud ho Římané rozšířili na celé území svého imperia. Ze západního Turecka pronikl do Středomoří. A kde se vzali mohutné kaštanovníky v Británii a Irsku? Za to nejspíš mohou mniši. Dnes v Evropě roste až do podhůří Alp. U nás čas jedlých kaštanů prý nejprve nastal na Moravě a to hraje do karet teoriím o římských legionářích i o tureckých válečnících. Poprvé o jejich cíleném pěstování u nás píše Balbín roku 1679. Jedlé kaštany zaznamenává u Chomutova a Klatov.
Jejich krása je křehká a příjemná vůně velejemná. Slovo, které nás u bramboříku maně napadne je Něha. A milé na něm je i to, že nejkrásnější je brambořík právě, když je za okny opravdu pořádně nevlídno. Tato typická rostlina chladu nejintezivněji kvete právě v čase adventním. Náš domov se díky bramboříkům i v zimě rozzáří. Nejsme u nich přitom odkázáni na jednu barvu, volit můžeme mezi odstíny od bílé jako sníh za okny, přes panenkovsky růžovou, přes lososovou až po sytě červenou či bezmála kardinálský purpur. Zajímavé jsou i květy netradičně melírované či s kontrastním očkem.
Dnes mu říkáme prostě kalendář, ale ten první se jmenoval úžasně poeticky – V zemi Ježíškově! V podstatě se ovšem jednalo o vystřihovánku. Adventní kalendáře slouží k odpočítávání dnů adventu zbývajících k Štědrému dnu. Dospělákům totiž, s vědomím toho, co všechno ještě musí stihnout, prosincové dny utíkají chvatně, zatím co dětem se zoufale vlekou. Adventní kalendáře ale čas pravidelně ukrajují a zpříjemňují jim tak čekání na Ježíška. Krámy jsou nějakých kalendářů plné, ale jsou v podstatě všechny na jedno brdo, proto se v mnoha rodinách adventní kalendáře vyrábějí doma.
To není nějaký dávný předchůdce hippies, i když vousáč tak trochu opravdu vypadá. I tak postava „kytičkáře“, za jehož zády se plíží indián s mačetou, působí na pražském Karlově náměstí poněkud nepatřičně. Kdo to je a co tu pohledává? Sochaři Zoula a Vosmík tak zpodobnili jednoho z nejvýznamnějších hledačů orchidejí Benedikta Roezla. Lovec orchidejí, kterého si často přivlastňují Němci, byl Čech jako poleno. Objevil více než osm set druhů orchidejí. Latinské označení rostlin „Roezlii“ najdeme dokonce ve dvou stech osmdesáti devíti případech. A tohle jméno znají i četní kaktusáři. O tom, jakou váhu má, svědčí i to, že na jeho počest byla pojmenována rostlina stará bezmála jako náš svět – cykas Zamia roezli (o cykasu, který můžeme pěstovat doma, více ZDE).