Stále blíž svátkům zakopáváme na každém kroku o parohaté soby, o něž je jinak ouvej i v zoologických zahradách a všudepřítomné jindy milé koledy nás tahají za uši. Blikající Impérium reklamního dědka Santy v kostýmu od Coca Coly chystá úder: jen se těš, bezdomovče Ježíšku na seně v cizím chlévě. Už se nám plete, co skutečně staročeská, případně staromoravská tradice je, a co není. Třeba Perchta. A nebo například pojmenování adventních nedělí. Víte, kde se vzalo?
Stavba klasického krmítka není složitá. Vyžaduje ovšem měření a přesnost, což není všem blízké. Pokud chceme přesto v zimě ptáčkům nejen přilepšit, ale za obzvlášť dlouhých anebo sněžných zim jim doslova pomoct přežít, volíme divná řešení z lehko poddajného materiálu, a tak to leckde v lese či parku vypadá, jako když vítr rozfoukal smetiště. Mor nejrůznějších kelímků od pomazánkových tuků anebo různě prostříhané PET lahve sice účel plní, ale naši beztak dost zkoušenou krajinu věru nezdobí. Ptáci si ale péči zaslouží.
Pěšky tudy kdo nemusí, nechodí. Slyšet je tu špatně a zle se tu dýchá, v čase dopravní špičky pálí oči, což není k toulání pobídka zrovna povzbudivá. Nicméně pojďte – bude to stát za to: právě tady totiž postavili první pražskou tělocvičnu. Neradno soudit budovu ze současného omšelého vzhledu: je to stavba úctyhodná. Sokol Pražský, jak se jmenuje, je utopený mezi mladšími činžáky a kolem se jednou větví severojižní magistrály k Národnímu muzeu valí nekonečný proud čoudících a lomozících aut. Podtitul tohoto toulání by mohl docela dobře znít „sokolská Zlatá kaplička“.
K Vánocům patří, ale co naplat, mihotavé plamínky hořících svíček jsou věc pěkná, leč problematická – zvláště tam, kde jsou děti, anebo bychom mohli z nějakého důvodu rozsvícené svíčky nechat bez dozoru. Tak se už nejedny Vánoce pořádně prodražily, přičemž v horších případech se ztráta vyčíslit nedala a hlavní svátek měli havrani. Teprve elektrické žárovičky dokázaly počet požárů význačně snížit.
Pěkný ubrus dá šmrnc každému stolu. Ale ne vždy seženeme takový, který bude našemu stolu odpovídat velikostí a navíc ještě bude ozdoben sezonními motivy; a když, tak je strašně drahý a v době, kdy potřebujeme peníze na dárky a vánoční hostiny, se nám nechce velké peníze vydávat za ubrus, který po zbytek roku leží bez povšimnutí. Ukážeme si, jak si snadno a levně vánoční ubrus ušít a ozdobit.
Nebyla to brokolice, ani nějaká hlíza, bylo to ovoce, to víme jistě, ale nikdo nám už neřekne, jaké. Každopádně plod, jenž se stal objektem první krádeže, vyrostl na Stromě poznání dobrého a zlého, Adam s Evou ho ukradli a snědli, a proto podle vyznavačů tří velkých náboženství není lidský život lehký a na jeho konci je smrt. I když se jinak hádají o leccos, v tom jsou židé, křesťané a muslimové zajedno. Malíři z nějakého nejasného důvodu rajský strom malují po staletí jako naši jabloň. Ta je v knize knih skutečně několikrát jmenována, jenže podle biblistů vůbec není jasné, o jaký strom jde. Myslí si převážně, že šlo o voňavou kdouli, případně citron či pomeranč. S granátovými jablky ale jistě ne, protože ta jsou v bibli přesně označena jako jablka zrnatá.
Statných ořešáku a jejich plodů si lidé považovali od pradávna. Galenos jeho listy zastavoval už ve starožitném Římu pacientům krvácení. K nejvyššímu římskému bohu nás ve svém proslulém herbáři odkazuje zase Matthioli: „Vořech v latině slove juglans“, říká a hned vysvětluje: „Jako by řekl Jovi glans, to jest Jupiterův žalud. Neb lidé nejprve toliko žaludy živíce se, nalezše tento ořech, v chuti nad jiné nejlepší, pro vyvýšenost dali mu jméno Jupiterův žalud.“ Zkrátka ořechy chutnaly vždycky a potěší tedy nejen v mikulášské punčoše…
Zazimovaní osázených nádob je nutné, jsou-li málo odolné, například terakotové květináče, a zejména pak, jestliže v nich pěstujeme rostliny choulostivé, které by mohly zmrznout. Pokud jsou osázené nádoby příliš těžké a nedají se přemístit, nebo ve svém bydlení nemáme dostatek vhodného místa, kde by mohly přečkat zimu, musíme je zazimovat přímo venku na jejich stanovišti.
Je to naše jediná liána s příčepnými kořeny a čeho se břečťan popínavý (Hedera helix) chytne, to nepustí. Kvete pozdě, v září a říjnu celkem nenápadně, ale musí mu být nejmíň deset. Nemá kam spěchat, může se totiž dožít pětiset let (a možná, že i tisíc) a kmen stařečka doroste až metrového průměru. Není zajímavé, že tvar listů na větvičkách s kořeny a na kvetoucích výhonech je různý? Modročerné bobule, které neodnesli mlsní drozdi, používali naši předkové k barvení látek a vlny na růžovo a do šeda. Pryskyřici z jeho stonků míchali šamani do nakuřovadel a ze starého dřeva umělci zhotovovali dřevoryty.
Zazimování balkonovek a dalších nádobových rostlin, které po celou sezonu zdobily naše okna, balkony a terasy, má smysl jen u některých druhů. Pokud pro to máme podmínky, určitě se vyplatí zazimovat pelargonie, fuchsie, verbeny, durmany, a to ať jsi v truhlíkách, závěsných koších nebo v přenosných nádobách. Obecně platí, že k zazimování jsou vhodné balkonové květiny, jejichž stonky časem dřevnatí.
Z koupelen se stává tam, kde to jde, prostor pro odpočinek. Třeba si na vaně zapálíme vonné svíčky a pustíme si muziku. Jenže to zde musí všechno, tak jak má také fungovat, jinak se tento prostor stává místem nekonečných rozčilování. Mnohdy ovšem stačí opravdu málo.
V roce 1820 se u Ostružné na severní Moravě něco stalo: z důvodů neznámých zmutovala tam trpká jeřabina co křiví hubu v plody osvěžujícím způsobem sladkokysele lahodné (něco podobného se pak stalo i roku 1855 u Šumperka). Přišli na to věčně hladoví pasáci koz, a to byl počátek proměny jeřábu ptačího na jeřáb sladkoplodý moravský pěstovaný dnes leckde na severní polokouli jako zdroj chutných vitamínů. Nejen po ovoci jeho, ale i po listoví poznáme ho: proti celokrajově zoubkovaným listům svého předchůdce mají jeřabiny zoubky jen v jejich horní polovině.
Ačkoliv lidé povrchní na straně jedné a estéti na straně druhé nemají pro obsah slova „eintopf“ víc než pohrdání, s kulinárními hodnotami takto připraveného jídla se míjejí dokonale. Eintopf znamená jídlo z jednoho hrnce. Přirozeně záleží na tom, co jsme do toho hrnce dali a jak s ním zacházeli posléze. Ač se nejedná o krmi vznikající z filosofické potřeby a bůhví jak rafinovaně, výsledek může být skvostný. Z nádobí potřebujeme především právě řečený hrnec a ostrý nůž, víc nic. I čas aktivní přípravy je krátký, protože pokud nemusíme přikládat do ohně, jídlo se vaří anebo peče vlastně samo. My připravíme tak zvaný Bosenský hrnec a známý Bigos. Obě tato jídla chutnají nejlépe až dobře odleželá. Nepředstavují tak nic, nad čím by plesali lékaři a urobyrokraté, kteří se již nesmlouvavými předpisy pokusili zavraždit náš hospodský guláš.
Dvakrát jsme se dotkli základů natírání a malování a dnes to uděláme do třetice a to vskutku na míru jedenadvacátého století. Parafráze v titulku pozměňující oblíbenou frázi bankovních lupičů ovšem není přesná: po tradičních nátěrech (a také válečkování) dojde tentokrát na stříkání. Stranou ponecháme – aby byl výčet úplný – máčení, polévání a clonování, což jsou techniky užívané spíš v průmyslu, než při domácím malování a natírání. V podobě práce se sprejem se ovšem již většina z nás se stříkáním setkala. Tentokrát na ně ovšem vezmeme rovnou pistoli.
Continue reading
Když dostanete fůru prachů najednou, je to fajn, ale nemusíte celý život chodit při zdi, abyste věděli, že i malý, ale zato stálý příjem má také něco do sebe: stačí, když kape. Když vám ale s každou kapkou korunky ubývají, je takové neustálé kapání k zlosti. Při nehorázných cenách vody kohoutek, z kterého co minutu ukápne jenom desetkrát, za rok odplaví do kanálu několik zeleňoučkých stokorun. Takže „stačí, když kape“ z titulku nejsou slova uspokojení – ale právě naopak!
Kraleláž je v podstatě soustava trhlinek v barevné vrstvě obrazu. Najdeme ji například na olejomalbách, kde stářím barva jemně popraskala, nebo na starém nábytku po babičce. Pokud po takovém vzhledu toužíme a nechceme čekat desítky let, než nám ho vykouzlí čas, můžeme zkusit výtvarnou techniku zvanou krakeláž. Díky ní dodáme opotřebovaným kuchyňským židlím i stolu ojedinělý vzhled.
Matthioli ve svém herbáři v pojednání „O bzu“ píše, že „stromek je to obecné známosti a ten roste všudy podlé plotův, hrází, v příkopích a mezi křovím“. Asi bychom těžko hledali někoho, kdo černý bez nepozná. Kdo z nás nesvedl zápas s fleky z bobulí jeho purpurových plodů na tričku poté, co se rozhodl usnout v konejšivém stínu keře? Většina z nás vnímá černý bez jen jako přerostlý plevel. Roste v krajině továrních plotů i kolem opuštěných železničních vleček, rychle se ujímá tam, odkud lidé odešli. Pohrdání bezem by však bylo jen znakem naší z neopodstatněné pýchy pramenící neznalosti. Naši předkové se mu po pás klaněli jako dřevině nanejvýš užitečné. Existují i uznané odrůdy, které se pro jejich vlastnosti doporučuje pěstovat na zahrádce.
Nežli práce s úhlovou bruskou začne, měli bychom zkontrolovat stav kotouče, a to nejen očima, ale i poklepem. Pokud bude poškozený – prasklý nebo vyštípnutý, nesmíme přístroj spustit. Také se ujistíme, že je kotouč dobře upevněný. Stále ještě před spuštěním připravujeme přístroj – natočíme a upevníme ochranný kryt tak, aby se nás chránil před odletujícími částečkami z broušení a jiskrami, a zároveň, aby se nám s rozbruskou dobře pracovalo. Také si navlékneme ochranné brýle a pracovní rukavice. Je to nutné, neboť by nám odletující částice kovu vážně mohly zranit oči. Po této přípravě necháme kotouč rozbrusky rozběhnout naplno, přičemž dáváme pozor, zda nevibruje.
Dokud se stavěly stěny z cihel a podobných materiálů, vystačili jsme si při jejich vysekávání, dlabání a vrtání s majzlíkem a kladivem, později, jak šel čas, s vrtačkou. Jenže pak se domy začaly budovat z výrazně pevnějších materiálů na betonovém základě a vyvstala potřeba daleko silnějších strojů pro jejich prorážení či bourání. A na to tedy vznikla vrtací a bourací kladiva. Jmenují se tak, ačkoliv své předchůdce pranic nepřipomínají. Jejich výkon i využití jsou obdivuhodné, takže práci při stavbě a nebo větších rekonstrukcích nám významně usnadní.
Continue reading
Nepochybně se jedná o velmi různorodou nabídku a také kvásek, který použijeme, bude rozličný. Protože Italové si potrpí spíš na pečivo bílé (pro pořádek nicméně zmiňme také žluťoučké, ale pro nás chuťově poněkud nezvyklé výrobky z kukuřičné mouky), na naši variantu jejich ciabatty si připravíme pšeničný kvásek. Pokud jsme si dobře osvojili přípravu toho žitného, nebude to pro nás pranic složité, spíš jen otrava pro netrpělivé, že to tak dlouho trvá, nicméně i tady Naše hobby nabízí trik, jak čas ošulit.