Bubny našich dávných praotců z doby kamenné se rozpadly v prach a kůži z nich sežrali červi, stejně jako strašlivé šamany i nezasvěcené bubeníky. Že ale byly, víme z jeskynních kreseb. Bubny pak procházely dějinami hlavně pak provázeje pochodový krok tamborů v nejrůznějších uniformách, aby se jich v našem čase zmocnili vědátoři a spočetli, že přesně definovaný počet úderů na napjatou kůži nebo duté znělé dřevo aktivuje mozek na určité vlnové délce a tak léčí.

A zas tu máme čas rozdělený na přesnou polovinu, jenže teď začal podzim a den se už bude zkracovat, takže vrchu naberou stíny a temnota. Snad proto podzimní rovnodennost nemá tolik příznivců jako ta jarní, kdy se vše probouzí k životu. V období všeobecného pobláznění keltskými tradicemi a magií sluší se připomenout, že svátek podzimní rovnodennosti se jmenoval Mabon.

Hody a posvícení

V jeho průběhu slavili na svých oppidech i na jednotlivých usedlostech úspěchy sklizně a pořádali nejrůznější mystéria, vždyť obilí už bylo pod střechou a pozornost se obracela k sběru dozrávajících plodů v sadech i ve volné přírodě. Středobodem oslav je rodina, protože jen semknuté společenství bude schopné vzdorovat času chladu, soumraku a duchů, rohem hojnosti symbolizované zásoby pak umožní přežít období, kdy nic neroste a ani neplodí – jen stíny tmu. Proč ale chodit až ke Keltům – v naší tradici se kolem rovnodennosti odehrávaly tradiční vinobraní, hody s podzimním stavěním máje, jedly se svatováclavské husy a michalské koláče.

Ve znamení červené

Čtete rádi fantasy a staronovým čarodějnickým kultům jste propadli? Pak vám nemusíme radit, jak Mabon – keltskou podzimní rovnodennost prožít. Pro nezasvěcené dodáváme, že k nim patří červený ubrus a roh hojnosti naplněný plody přírody: červenými hrozny, červenými jablky, červenými šípky – ještě že klasy kukuřice, obilí, různé dýně a ořechy do toho červeného šílenství vnášejí jiný barevný tón. Další přípustnou barvou jsou odstíny hnědé. Ovšem svíce by měly být i tak červené. Vykuřovadlem nechť je myrha a kameny pro toho, kdo na jejich moc věří, safír, lazurit, ametyst a kameol – tak praví moudrost druidů. Ve dnech kolem Mabonu nakládáme ovocná vína a příbytek zdobíme žaludy a šiškami na dřevěných mísách k poctě zemřelých předků, které vyvoláváme pomalým a tlumeným bubnováním.

Buben léčí duši

Novodobí šamani nás nezasvěcené vyzývají k tomu, abychom s nimi bubnovali v kruhu a otevřeli se uzdravujícím vibracím respektujícím naši vlastní energii vyjádřenou rytmy a údery. Společné bubnování dnes už zpravidla neslouží rozhánění mraků či naopak přivolávání deště. Měli bychom se jím otevírat své přirozenosti, odstraňovat stres a v těle nastartovat přírodní biochemické procesy probouzející a čistící náš zanesený imunitní systém. Je to takový detox duše, která uvolnění potřebuje: jeden probouzí endorfiny oblbující porcí kyslíku při štvanici v teplákách, druhý se ožere jako kozák, třetí třeba bubnuje…

Dítě a bubínek

Znalci tvrdí, že každé dřevo a každá kůže přinášejí při bubnování rozdílné léčivé vibrace: jiné přináší kůže z jelena a jiná z losa, jiné kozinka, jinak s naši duší souzní dřevo z dubu, z měkké lípy, jinak znějí vydlabané tykve a nebo exotická dřeva. Některé teorie nového šamanského bubnování jsou trochu na hlavu, ale proč ne? Tvrdí, že v nás zůstává dítě, ale to je nemocné. Jak toho prcka v sobě (to bezprostřední a přirozené uvnitř nás) vyléčit a osvobodit? Představte si, že i v bubnu bydlí dítě. Když na buben hrajeme, dítě v nás hovoří s dítětem v bubnu – v tom je to celé. Pravda je, že děti mají bubínky rády. Jen jim nějaký věnujte, vděčně vám zabubnují, až vás zřízenci budou odvážet do blázince…

Bubnování v naší lidové tradici

V řadě kultur bubny kromě doprovodných úkolů v nejrůznějších hudebních tělesech slouží věcem světským, vyhlašování novinek a nařízení, válčení, komunikaci. Skrz posvátné bubny hovoří lidé s bohy a bohové s lidmi, bubny jsou prostředníky mezi námi a vesmírem. Možná nás překvapí, že magické bubnování je u nás zaznamenáno ještě na sklonku devatenáctého století. K rozhánění mraků a bouřek sloužila nejen ryze křesťanská letní procesí se zpěvy do polí, ale i zaříkávání, zvonění, dělostřelba, troubení a bubnování proti mrakům – nepochybně předkřesťanského původu. Tuhle činnost svěřovali zpravidla obecnímu zaměstnanci, ponocnému nebo pasákovi. Ten prý po zatroubení na trubku (někde používali v našich zeměpisných šířkách a délkách jistě neobvyklou mořskou mušli s kovovým nátrubkem), nebo po usilovném bubnování, volal: Zaříkám vás zlem škodící kroupy a povětrné bouře – zaklínám vás do lesa hlubokého, do dubu vysokého, do dřeva stojatého a břežitého: tam sebou mlaťte a třískejte a lidem pokoj dejte! Někdy během sucha ovšem měl pasák za doprovodu bubnu úkol zaříkávat oblohu a přivolat déšť.