„Někteří se domnívají, že zázvor jest kořen pepře, ale v tom se znamenitě mýlí,“ píše nám dobře známý botanik Jan Ondřej Mattioli. Jeho starodávný herbář seznámil Evropany nejen s rostlinami, keři a stromy kolem, ale doslova našim předkům otevřel svět – alespoň co se apatyky a kuchyně týče. Na míru současného poznání tak opravil i řadu bludů se zkoumanými rostlinami obecně spojených. Viz shora uvedený případ zázvoru. Že štípe na jazyku, skutečně nezdůvodňuje jeho jakoukoliv příbuznost s pepřem! A zázvorový sirup je pochoutka i lék.
Continue readingCategory Archives: Apatyka
Topinambur – divně zní a divně chutná
Přes jisté estetické i fonetické výhrady stojí za to tuhle drobnou slunečnici – Topinambur – jíž se květem snad trochu podobá, zkusit. Do Evropy přišla ze Severní Ameriky a na sklonku sedmnáctého století dokonce soupeřila o naši přízeň se zemáky. Proč hlízám rostliny Helianthus tuberosus říkali slunečnicový (nebo také jeruzalémský) artyčok je nicméně záhadné, protože pěstební podmínky se liší a sama zelenina rozhodně artyčoku příbuzně nevypadá ani nechutná. Případnější není tedy ani její další lidový název – totiž „židovské brambory“.
Continue readingJitrocel: sirup, elixír nebo mazání?
Čas rojení včel i léto bohaté na vosy přináší nepříjemnosti s jejich žihadly. Když vás tahle svízel v přírodě potká nenadále a nevíte, co rychle udělat, nezmatkujte. Úleva je zpravidla hned po ruce. Je totiž skoro všudypřítomná. Vypadá jako plevel, ale není to plevel. Je to jitrocel. Stačí vzít list Jitrocele kopinatého (Plantago lanceolata), trošku ho pomnout mezi prsty a na místo bodnutí přiložit. To samé platí jako obklad na říznutí, odřeniny i všelijaká zhmoždění. Jitrocel funguje také při vnitřním užívání. Nepožehnanější je zřejmě jeho působení proti kašli.
Continue readingMastičky ze sádla a vepřové náhradní díly
V zemi, kde je recept na vepřo-knedlo-zelo tradičně čten jako první zákon národní kuchyně, není třeba sádlo představovat. Dlouho nad ním dietologové šíleli. Ale smrt po margarinu podle aktuálních výzkumů nepřijde později, a kdo ví, zda ne dřív – pokud to se sádlem samozřejmě nebudeme přehánět. Sádlo s rozumem užívané dokonce prý snižuje hladinu cholesterolu. Z bylin a sádla také můžeme vyrobit spoustu zdravotně užitečných mastiček a, kdo ví, zní to sice divně, ale jednou možná budou speciálně chovaní vepři zdrojem náhradních dílů pro lidské transplantace.
Continue readingPuškvorec
Když se o někom řekne, že je to náplava, je jasné, že není místním rodákem, přistěhoval se, přiženil anebo přivdala. A protože většina sídel u nás leží na nějakém vodním toku, občas se dozvíme, že ten či onen „není náš“, že „připlul na puškvorci“. Kdyby to ale měla být historická pravda, byl by přivandrovalcem opravdu zdaleka. Puškvorec z rodu Acorus je lidově zvaný mimo jiné také šišvorec (pišgorec), kalmus, tatarák či rotan. Řekům a Římanům prodávali Féničané z Indie, ale zmiňují se o něm prý už hieroglyfické texty. Na východ tehdejšího Polska tuto „svatou třtinu“ dovezli ve 13. století Tataři. Ale do střední Evropy se první sušený dostal o tři sta let později k botanikovi Matthiolimu.
Continue readingBezový med, smradinková polívka nebo ocet na nohy
Bez černý čili Sambucus nigra nese i nespočet lidových pojmenování jak o tom svědčí už naše povídání o tomto pospolitém tulákovi ze škarp, rumišť a okrajů pasek ZDE . Přidáme ale ještě tři jména: smradinky, bzinu a psí bez. Půvabné, není-liž pravda? Dnes uvaříme bezový med. Bez je ostatně i keř kultovní. I na něm (jako na asi desítce dalších) ulpělo podezření, že poskytl dřevo tesařům stloukajícím kříž pro nazaretského Mistra zvaného Ježíš. Materiál kříže měl být přitom podle legend totožný s tím, jaký Adam přinesl na Zem, když ho s Evou pro krádež jablek Hospodin vyhnal z ráje. To by tedy znamenalo, že černý bez a Strom poznání dobrého a zlého – malovaný ale evropskými malíři většinou jako jabloň – jedno jsou. Continue reading
S kopretinou za uchem (anebo v uchu?)
Když nás hlava bolí, je kytka za uchem celkem k ničemu, byť by byla sebeléčivější. A kopretina? Ta nejobyčejnější z obyčejných rostlin našich luk a příkopů? Dát si ji do vlasů sluší, a pokud patříme mezi obdivovatele nekomplikované prosté krásy, udělá nám radost možná i ve váze, co jinak s ní… Nenechte se mýlit, kopretina je rostlina silná až nečekaně v pomoci, kterou nám jejím prostřednictvím příroda nabízí. A nic na tom nezmění ani to, že příjmení má tahle kopretina takové divné – řimbaba.
Papriky a papričky
Za papriku (Capsicum annum) vděčíme jako za spoustu jiných věcí umíněnému Kolumbovi, který tak dlouho hledal Indii na západ od Evropy, až objevil Ameriku. Mořeplavec soudil, že dovážet pálivou papriku je stejně dobré, jako krást indiánům zlato, protože oblíbený indický černý pepř byl pořádně drahý. V řadě jazyků je proto název papriky od pepře odvozen. Podobně jako brambora ovšem paprika evropskou kariéru zahájila spíš jako rostlina okrasná. Když se pak ukázalo, že v kuchyni opravdu představuje poklad, tehdejší hlavní koloniální mocnosti při hledání, kde teplomilnou rostlinu pěstovat, rozšířili papriky a papričky prakticky po celém světě.
Dva sirupy z bezu
Vyučující přírodovědy:„Jaké jsou plody koziček?“ Odpověď:„Přece kůzlata.“ Učitel:„Špatně. Píši pět. Plodem koziček jsou bezinky.“ Přijde vám otázka, odpověď i její hodnocení a oprava jako poněkud nepřípadné? Zaznamenat bychom je však mohli na Zelené akademii, kde o probírané látce hovoří nářečími, protože jedním z označení bylináři hluboce uctívaného keře – totiž černého bezu, jsou právě „kozičky“. My si uvaříme sirupy z bezu.
Jamajský pepř čili Kde se vzalo nové koření
Jak víme, Cristóbal Colón známý spíš jako Kryštof Kolumbus, hledal na základě překvapujícího zjištění hvězdářů, že Země je kulatá, novou cestu do Indie opačným směrem než dosud a objevil Ameriku. Chtěl španělským královským investorům své objevitelské mise přivézt zlato a pepř. Uloupené indiánské zlato bylo nepochybně zlatem, jen s pepřem něco nebylo v pořádku. Chutnal jinak. Nicméně strom, na němž tak trochu po hřebíčku vonící kuličky rostly, dostal jméno Pimenta, což je španělsky pepř. A jmenuje se tak dodnes – Pimenta dioica. Angličané, kteří si novinku velmi oblíbili, vymysleli název „všekoření“ (allspice). Poláky ostrovní popularita kuliček tak zmátla, že je nazvali „anglické koření“. My, protože se v středoevropských kuchyních objevilo poměrně pozdě (až v sedmnáctém století), jim říkáme „nové koření“.
Přeslička – srdečný pozdrav z prvohor
Říci o dámě, že pamatuje čas přesliček je neuctivé přesto, že je to už na první pohled zhola nemožné. Tu zvláštní dobu, kdy se tvořilo uhlí, zpodobil malíř Zdeněk Burian na obrazech bažin s pralesy přesliček a vážkami velkými bezmála jak helikoptéra. V magii je přeslička připsána Saturnu a jejím živlem je Země. Možná i proto prehistorický bylinný posel nesporně probouzí naši představivost. V pohádkách bují často i tam, kde trpaslíci dolují zlato. Tož má reálný základ, protože ho relativně velké množství dokáže z půdy vytáhnout. Nikdo z toho nezbohatne, ale léčitelé vědí, že právě proto působí přeslička také antirevmaticky.
Pampeliškové slavnosti
Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří. Místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky. Svítit na taneční louce budou jen pampelišky. Z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i krásných bosorek, vstoupíme rovnýma nohama do měsíce máje.
Zkvašené ovesné vločky a laktobacily
„Dóóóst dobrou“ ovesnou kaši jsme si uvařili vlastně ze zbytkového produktu po výrobě osvěžujícího nápoje blízkého turecké a obecně balkánské boze. Když jsme hledali analogie našeho objevu, jako obvykle jsme zjistili, že stejnou kaši jedí ve Skotsku už tisíc let. O fermentované ovesné kaši jsme psali ZDE. V následujících řádcích přidáváme něco lékařských zdůvodnění toho, proč a čím jsou zkvašené ovessné vločky prospěšné pro náš žaludek a střeva.
Šanta kočičí
„Kocurník od toho slove, že kočky a kocouři jej velmi milují, jedí ho a po něm se válejí… Všecka bylina jest silné vůně, až i hlavu uráží, v chuti jest kousavá a dobře hořká… Trhají jej, když kvete, a suší v stínu – toho však pilně šetřte, aby kočky k němu nemohly. Kocurník dobrý jest proti všem nedostatkům hlavy, prsí, žaludku, dává se v pití proti zastaralému bolení hlavy, proti závrati, shánlivosti, ztrnutí a šlaku, játra, ledví otvírá, průduchy jich vyčišťuje…“, psal blahé paměti botanicus Matthioli, protože kocurník, po našem dnes Šanta kočičí (a latinsky Nepeta cataria), je kytka starobylá.
Continue readingLedvinová kúra – bříza, brusinky či pampelišky
Když jsme v klidu, proteče za minutu filtrem našich ledvin v průměru dva půllitry a ještě dvoudecka krve: pokud si ty nádoby postavíte na stůl před sebe a během minuty se je pokusíte vylít a znovu naplnit, bez notného bryndání to možná ani nestihnete. A tak to jde minutu po minutě, hodiny, dny a roky – až do smrti. Ta může přijít i proto, že ledviny už toho budou mít dost a filtr se ucpe. Buď náš orgán nahradíme jiným, nebo krátkodobě vypomohou chytré pumpy. Lze nějak pročitit a posílit ledviny? Příroda pomáhá. Na ledviny bychom si prostě měli dávat pozor, protože bez nich to zkrátka nejde.
Zelený jarní detox
Vede se vám bídně? Pak se obraťte na Jupitera: v bohatém portfoliu odznaků tohoto všemocného boha je i šťovík, ta prachobyčejně působící a nepůvabná rostlina z příkopů a vlhkých luk. K zlepšení vaší situace může podle kouzelníků přispět právě šťovík a nebo kyseláč (což je jedno a to samé. To se jen vědci tak zcela neshodnou, jak se má ten Rumex správně česky jmenovat). Jarní detox bez šťovíku funguje ne dostatečně. Je to bylina zrozenců ve Střelci a v Rybách a živlů Ohně a Vody.
Kozlík lékařský a valeriánské kapky
Když někdo řekne „Dej si valeriánské kapky“ vybaví se nám dáma se sklonem k hysterii balancující k ústům na mrňavé lžičce mezi palcem a ukazovákem (s malíčkem náležitě oddáleným) aromatickou medicínu, případně čichající k patřičné lahvičce kapek. Možná ani neví, že jí pomůže kozlík lékařský čili baldrián. Vrchol kariéry valeriánských kapek nastal nejspíš na sklonku devatenáctého století, jsou ovšem lékem mnohem starším a v apatyce je lze koupit dodnes. Jsou lidé, kteří na ně nedají dopustit.
Continue readingAloe vera – zázračná rostlina
Aloe vera je poměrně nenáročná pokojová rostlina, jejíž léčebné účinky bývají považovány přímo za zázračné. Je známá odedávna, začátkem našeho letopočtu již byla používána jak k léčení ran, tak i k balzamování. V Egyptě ji považovali za lék zajišťující nesmrtelnost. Je pravda, že šťáva Aloe vera obsahuje řadu minerálů, vitamínů, enzymů, biostimulátorů a dalších zdraví i kráse prospěšných látek. Droga je také součástí známých švédských kapek.
Continue readingRooibos – příběh červeného keře
Tento keř využívali jako první Křováci. Jiné zdroje tvrdí, že Masajové. Ti divoce rostoucí větve sklidili a vymlátili dřevěnými palicemi. Vzniklou drť nechali kvasit v hromadách a pak na slunci usušili. Nakonec surovinu vyvařili. O oblíbeném domorodém nápoji máme první písemné zprávy z roku 1772. Nicméně až ruský Žid Benjamin Ginsberg jehož rodina byla dlouhodobě činná v čajovém byznysu (dokonce jim vynesl povýšení do šlechtického stavu) tento produkt roku 1904 dovezl do Evropy. Jmenuje se rooibos!
Bolesti žaludku čili Zlý pes
Že když se řekne „ten na něj ale má žáhu“ není pro dotyčného nic dobrého ví každý, koho někdy žáha pálila. Žáha prostě žahá. My se této nepříjemné poruchy v trávicím ústrojí dopracujeme na první pohled vcelku příjemným hodováním věcí dobrých, leč těžkých nebo ostrých či sladkých. Často proto nejrůznější potíže trávení patří k doznívání rodinných oslav, masopustů i svátků, jako jsou Vánoce a Nový rok. Žaludek trpí. Vyhnout se tomu lze klášterní střídmostí a nápor potíží zjemnit například bylinkami.