Mít dobrou zásobičku dřeva není potřeba jen na zimu, protože stále víc ho používáme v letní kuchyni, venkovním grilu, peci na chleba či pizzu. Anebo v krbu, kde si oheň jen tak maluje po stěnách stíny a krásně praská. Říká se přitom o dřevu, že zahřeje třikrát: když ho těžíte v lese, pak při štípání na polínka a nakonec při topení. Je na vás, zda vám víc vyhovuje sekera nebo štípač. Dohřát se můžete v součtu i víckrát. A to s přihlédnutím k aktuálním cenám polen, při kalkulování toho, co vás stál benzin do pily a štípače, a nakonec nejvíc, když vám tu hranici dřeva někdo ukradne.
Truhlářskými spoji nejen dáme dohromady dva či víc kusů dřeva, ale dají výrobku vlastnosti, které by jinak nezískaly. Ty rohové a středové slouží ke spojení dvou vzájemně pravoúhlých kusů dřeva. Jejich obecnou vlastností je, že celková tloušťka spojů je stejná jako tloušťka jednotlivých spojovaných kusů. Jednodušší varianty těchto spojů odolávají lépe tlaku nežli tahu či napětí, složitější verze rohových či příčných spojů jsou i vůči tahu stejně odolné.
Dnes nebudeme kuchtit, ale stavět, takže kverlačky zůstanou v kuchyňském šuplíku a vypravíme se do garáže. Tam neparkujeme plecháč (tomu jsme vybudovali kryté stání, ale máme zde složený materiál, nářadí a stroje, které k v podstatě nekonečné rekonstrukci starého domu potřebujeme. Ačkoliv v nových částech využíváme tam, kde to jen jde prostředky „suchého“ zdění, na klasické stavbě se neobejdeme bez malty, omítek a betonu – a tady opravdu nevystačíme s neckami, vědrem a lopatou. Pomohou nám míchačky a míchadla.
Dvakrát jsme se dotkli základů natírání a malování a dnes to uděláme do třetice a to vskutku na míru jedenadvacátého století. Parafráze v titulku pozměňující oblíbenou frázi bankovních lupičů ovšem není přesná: po tradičních nátěrech (a také válečkování) dojde tentokrát na stříkání. Stranou ponecháme – aby byl výčet úplný – máčení, polévání a clonování, což jsou techniky užívané spíš v průmyslu, než při domácím malování a natírání. V podobě práce se sprejem se ovšem již většina z nás se stříkáním setkala. Tentokrát na ně ovšem vezmeme rovnou pistoli.
Nežli práce s úhlovou bruskou začne, měli bychom zkontrolovat stav kotouče, a to nejen očima, ale i poklepem. Pokud bude poškozený – prasklý nebo vyštípnutý, nesmíme přístroj spustit. Také se ujistíme, že je kotouč dobře upevněný. Stále ještě před spuštěním připravujeme přístroj – natočíme a upevníme ochranný kryt tak, aby se nás chránil před odletujícími částečkami z broušení a jiskrami, a zároveň, aby se nám s rozbruskou dobře pracovalo. Také si navlékneme ochranné brýle a pracovní rukavice. Je to nutné, neboť by nám odletující částice kovu vážně mohly zranit oči. Po této přípravě necháme kotouč rozbrusky rozběhnout naplno, přičemž dáváme pozor, zda nevibruje.
(2011) *** Otáčky úhlové bruskynastavíme tak, aby odpovídaly zvolenému druhu práce a broušenému materiálu – největší otáčky používáme pro broušení a řezání kovu nebo kamene, nejmenší pro broušení dřeva a odstraňování nátěrů. K broušení materiálu nelze použít řezací kotouč.
Základní pracovní postupy
Jestliže nahrubo obrušujeme kov, vedeme kotouč pod úhlem asi 35 stupňů k broušené ploše.
Bruskou pohybujeme a vyvíjíme na ni přiměřený tlak, pokud tedy k němu nestačí její vlastní váha. O výkonu rozhoduje cit pro správný přítlak. Brusný výkon nejlépe poznáme podle jisker. Pokud je sprška jisker jasná a rovnoměrná, brousíme či řežeme správně.
Při rozbrušování musí kotouč směřovat k řezanému materiálu kolmo. K materiálu ho přikládáme, až když se kotouč rozběhne na plné obrátky.
Při dělení kotouč nasazujeme tak, aby se zařezával do materiálu na protilehlé straně od nás, v opačném případě hrozí „kopnutí“ strojem.
Při dělení profilů se musí kotouč zařezávat do řezu přes hranu profilu, aby nebyl po najetí na větší plochu nebo kolmou hranu nadhozen.
Nejlépe se rozbrušuje bruskou, která je upnutá do výklopného držáku rozbrušovacího stolu. Tyčový materiál, trubky nebo ocelové profily upínáme do svěráku s pákovým výstředníkem. Délku přířezů nastavujeme dorazem. Kotouč přisouváme stejnoměrným tlakem.
K rozbrušování kamene můžeme použít vodicí saně a prach z kamene odsávat.
Trubky a profily můžeme řezat i na pokos.
Je ze zdravotních důvodů zakázáno brousit materiál, který obsahuje azbest, například eternit.
Vhodnost kotoučů pro konkrétní práce
Hrubovací brusné kotouče o tloušťce 4–6 mm jsou určené zejména pro broušení oceli, litiny a kamene. Brusivem jsou zpravidla zrna umělého korundu pojená syntetickou pryskyřicí. Kotouče jsou vyztužené laminátem a některé mají ve středu vybrání.
Rovnými nebo prohnutými řezacími kotouči o tloušťce 1–3 mm řežeme ocel, barevné kovy a kámen. Podle materiálu, k jehož řezání jsou určeny, se mění i skladba kotouče. Směs většinou obsahuje tvrdé brusivo (korund nebo karbid křemíku) a umělou pryskyřici, vyztuženou sklolaminátovými mřížkami.
Tenké kotouče o tloušťce 1 mm používáme na řezání plechů, trubek a kabelů do tloušťky 3 mm. Jejich předností je chladnější řez, takže jimi můžeme řezat i plasty.
Diamantové řezací kotouče používáme na beton a většinu stavebních materiálů, cementové tvarovky, keramickou dlažbu, žulu a přírodní kámen apod. Nosný kotouč je z vysoce legované oceli. Podle tloušťky segmentů je šířka řezu 1,6 – 2,6 mm. Diamantové brusivo je v segmentech vázáno kovovým pojivem z bronzu, niklu, kobaltu, wolframu nebo titanu, to podle materiálů, na jejichž dělení jsou určeny.
Hrncové kotouče se zrny ze slinutého karbidu a prolisovaným středem o průměru 115 a 180 mm jsou vhodné na broušení sklolaminátů, tvarování a obrušování vápenopískových cihel a plynobetonových tvárnic aj. Různá zrnitost a rovný nebo šikmý okraj kotouče umožňují přesnou plošnou i bodovou práci.
Pryžové talíře jsou určeny pro upínání smirkových kotoučů na suchý zip nebo lešticích kotoučů. Podle zrnitosti se kotouče volí na broušení dřeva, plastů, laků nebo k odrezování konstrukcí. Na talíř můžeme upnout i skládaný vějíř smirků vhodný zejména na obrušování vypouklých nebo vydutých ploch.
Drátěné ocelové kartáče hrncové, kuželové nebo kotoučové jsou vhodné na odrezování konstrukcí nebo drásání dřeva. Tyto univerzální nástroje tvoří drátky z vytvrzené rychlořezné oceli. Drátky jsou buď zvlněné, nebo se splétají do copánků. Kartáče se upevňují středovou maticí M14 na závitové osazení vřetena brusky.
Lešticím kotoučem zalešťujeme vosk, leštíme lak, barevné kovy i kámen. Na kotouč je připevněná plsť, lešticí houba, jehněčí vlna nebo skládané vrstvy látky – flanelu nebo molina. Upínají se do malých jednoručních brusek s nízkými otáčkami.
Dokud se stavěly stěny z cihel a podobných materiálů, vystačili jsme si při jejich vysekávání, dlabání a vrtání s majzlíkem a kladivem, později, jak šel čas, s vrtačkou. Jenže pak se domy začaly budovat z výrazně pevnějších materiálů na betonovém základě a vyvstala potřeba daleko silnějších strojů pro jejich prorážení či bourání. A na to tedy vznikla vrtací a bourací kladiva. Jmenují se tak, ačkoliv své předchůdce pranic nepřipomínají. Jejich výkon i využití jsou obdivuhodné, takže práci při stavbě a nebo větších rekonstrukcích nám významně usnadní.
Kde se věta Dej mi to na sekyru vzala? V dobách, kdy většina hospod a kupeckých krámů sídlila v roubených stavbách, byla zřejmě dlužná částka putykářem zaznamenána zásekem do trámů stěn. Podobný význam má i úsloví mít u někoho vroubek a nebo někomu něco připsat na vrub. Při řádném (zevrubném) vyrovnání se z vrubů dluh sečetl a záseky ve stěně se sekerou vyhladily. Protože ve zděných domech tato možnost zmizela, začaly se nezapravené pohledávky psát křídou na zárubeň dveří (a taky připisovat a umazávat), čili dávat na futro.
Z jazykového výletu se však vraťme k sekyře. Přirozeně nesloužila jen k zaznamenání dluhu. Na starověké Krétě v minojské kultuře hrály významnou roli posvátné rituální dvousekery lybros a v Římě byl stuhou přepásaný svazek prutů se sekerami fasces odznakem konzulů. Po celý středověk neurozené provinilce kat také stínal sekyrou. Nás však zajímá hlavně sekera tesařská.
Patroni a slavní tesaři
Tesaři měli již v Egyptě svého patrona. Byl jím velekněz Imhotep, strážce pečeti, soudce, správce říše a pravděpodobně i stavitel první pyramidy. (Co z něj udělala hollywoodská popcornová podívaná o mumii, neberte vážně). Křesťané mají v kompetenčních sporech svých svatých trochu chaos, a tak patronem tesařského cechu jsou Jan Křtitel, apoštol Tomáš a také světice Barbora a Regina. Především je to ale zchudlý potomek z rodu krále Davida Josef Nazaretský. Ten zřejmě svou tesařskou profesi uplatnil i na výstavbě nedalekého reprezentativního římského města Sephoris. Svému řemeslu naučil také Ježíše a podle jednoho z evangelistů spolu i krátce pracovali. Každopádně je svátek práce 1. máj v církevním kalendáři veden jako den svatého Josefa dělníka. Z tesařů, kteří se proslavili v době novější jmenujme namátkou vynálezce spacích vagonů Američana Pullmana, nebo konstruktéra populárního Lega Dána Christiansena.
Stavěli tesaři…
Protože spravedlnost světa kulhá, jména mistrů úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, většinou neznáme. Ale klobouk dolů – stačí se zajet podívat do některého skansenu uchovávajícího nám venkovské stavb. Anebo se zahledět do dech beroucího složitého a přitom bytelného krajkoví trámů nesoucích střechy nejedné tvrze či chrámu. Velký rozvoj řemesla nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři zde roubí složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavují složité krovy kostelů i radnic. Vůči konkurenci samozřejmě jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tají. Důležité práce (jako rýsování konstrukce složitých střech) zásadně proto prováděl mistr sám.
Sdružování v cechu
Přílivu nekvalifikovaných sil ale především cizích tesařských mistrů se bránili sdružováním do cechů. Zpočátku spolu se zedníky. Řemeslo se nejčastěji dědilo. K ruce měl mistr řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností a nakonec i mistrovská zkouška. Poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním. To potvrzuje fakt, že například k roku 1526 máme mezi slovutnými pražskými měšťany potvrzeno i jeden a dvacet tesařských mistrů.
Tesařské dílo a specializace
Tesařina zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva, tedy rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty. Již v průběhu středověku se tesaři rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se časem oddělili truhláři, zabývající se hlavně výrobou nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci budovali a opravovali mosty. Beraníci záraželi do dna řek a břehů piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci, či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám a nebo pro výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, pivovary by se neobešli bez bednářů. Sekerníci stavěli a opravovali vodní kola mlýnů, pil a hamrů a s nimi spojené dřevěné mechanismy.
Používaný vercajk
Bez specializovaného nářadí by se ani dávní tesaři neobešli a těžko by byli schopni provést díla. Nad nimi se nám, pokud se zachovala, dodnes tají dech. V bytelné vazbě krovů tesařských mistrů nacházejí inspiraci výtvarníci, libující si ve hře světla a stínů v geometrických konstrukcích. A inženýři se diví, jak to všechno drží pohromadě. K těžbě dřeva sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále bylo třeba materiál obrobit sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), dláty a rovnými i oblými teslicemi. Také paličkami, strouhacími pořízy a skoblemi. Tesař nepracoval od oka: jeho tesařské měřicí náčiní však bylo prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha až později. V rozvinutější tesařské rukodělné výrobě k předchozím sekyrám přibyly podbíječka, dlabatka, křížovka, z dalších potřebných věcí. Dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Od 16. století se začaly používat i pily – dvoumužné ušatky a menší rozvodové. Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ovšem stroje ulehčující těžkou práci bychom našli jen ty nejjednodušší – páku a kladku.
