Od srdce přijměte skromné přání všeho nejlepšího od internetového inspiromatu Naše hobby k vánočním svátkům a Novému roku! Děkujeme Vám za přízeň.
Category Archives: Jen tak
J.J.Ryba – „Hej, Mistře“ mistra rožmitálského „dobrozvuku“
Jakuba Jana Šimona Rybu máme v paměti zařazeného mezi hudební skladatele, většinou si ale nevzpomeneme na víc děl, než je jeho Česká mše vánoční. Známe ji spíš podle jejich prvních veršů „Hej, mistře!“, a familiárně ji nazýváme „Rybovkou“. Tou nás obchodníci přes nepopiratelný půvab otravují už od září, kdy bývá někdy ještě bezmála třicet stupňů, a snaží se nám jejím jímavým nápěvem připomenout, že Vánocům se rozhodně nevyhneme. Není divu, že na Rybovu hudbu je řada lidí alergická podobně, jako na vlezlé Rolničky. A přece její tóny zcela přirozeně souznějí s českou krajinou, a ucho těší spoustou ohlasů lidových písní i mozartovskou melodikou.
Brambořík – Svinský vořech a Matthioliho herbář
Cyclamen persicum to má u nás s pojmenováním složité, protože v nejstarším českém herbáři od doktora Petra Ondřeje Matthioliho se německy jmenuje Erde apffel čili Zemní jablko. Od toho je kousek k našim nářečním erteplím, tedy bramborům, a tak je zvláštní, že překladatel latinského herbáře Tadeáš Hájek z Hájku zvolil za české pojmenování této něžné kytky (jíž brambořík nepochybně je) poněkud drsné označení, totiž svinský ořech. Proč asi? Americkou bramboru tady ještě nikdo neznal. Proto evropské jazyky cyclamen přirovnávaly tu k ořechu, jindy k řepě nebo zase jablku.
Betlémy jedlé a nejedlé
Podivuhodný svatý, jenž rozmlouval s ptáky, totiž František z města Asissi, inscenoval roku 1223 při půlnoční mši živý betlém. O dvě stě let později jiný svatý, Kajetán z Threim, dal betlémské scéně ustálenou podobu a jesličky se začaly vystavovat v kostelech. Protože ale koukání na betlémy odvádělo pozornost farníků od kázání, císař Josef II. je zakázal. A tak si je lidé začali vyrábět sami. Brzy byly betlémy bezmála v každé domácnosti. Kdo měl šikovné ruce, postavil si jesličky sám, ti druzí (hlavně ve městech) je kupovali.
Slovanská strašidla na počátku Adventu a péřové náušnice
Šero a stíny vkrádající se do oken už v časném odpoledni otevírají čas Adventu. Honíme se po krámech a sloužíme bohům obchodu – pokud ovšem máme za co. Naši prapředci dělali pořádky v hospodářství, mužští opravovali nářadí a uklízeli v sadu. Ženské měly plné ruce práce v domě a po večerech draly peří už dávno snědených svatomartinských hus. Děti sedávaly pod stolem a tetelily se strachem protože do soumračných koutů zalezla adventní strašidla a další se dozajista honila za temnými okny.
Doznání: zadržovali jsme Ježíškovi poštu
Podle ustálených zvyklostí od dob, kdy si naši potomkové osvojili alespoň zlomkovou znalost písma, připravovali v předvánočním čase podání, adresovaná Ježíškovi a obsahující výčet přání a seznam předpokládaných (a jen málokdy uskutečněných) plnění z jejich strany. Tento dopis byl podán na poštovním úřadě „mezi okny“, protože tam si ho měl vyzvednout Mikuláš výměnou za něco buráků, ovoce a též pár základních sladkých kamínků budoucí možné obezity a rozvoje zubního kazu.
Mikulášské desatero
1.
V předvečer svátku svatého Mikuláše navštěvuje světec v doprovodu Anděla a Čerta děti a obdarovává je. Zpravidla tak činí do punčochy za oknem, může ovšem přijít i se svým doprovodem osobně. V starých dobách obcházel české a moravské dědiny. Ať již mikulášskou brigádu najímáte a nebo se na akci sami aktivně podílíte, přistupte k ní odpovědně. Ne každý vnímá rej Mikulášů s doprovodem v návaznosti na folklorní tradici, ne nepodstatná část obyvatelstva v něm vidí svým způsobem institucializovanou žebrotu. Nezvoňte tam, kam jste nebyli zváni. Někde mají opravdu zlé psy!
Continue reading
Benedikt Roezl – lovec orchidejí
To není nějaký dávný předchůdce hippies, i když vousáč tak trochu opravdu vypadá. I tak postava „kytičkáře“, za jehož zády se plíží indián s mačetou, působí na pražském Karlově náměstí poněkud nepatřičně. Kdo to je a co tu pohledává? Sochaři Zoula a Vosmík tak zpodobnili jednoho z nejvýznamnějších hledačů orchidejí Benedikta Roezla. Lovec orchidejí, kterého si často přivlastňují Němci, byl Čech jako poleno. Objevil více než osm set druhů orchidejí. Latinské označení rostlin „Roezlii“ najdeme dokonce ve dvou stech osmdesáti devíti případech. A tohle jméno znají i četní kaktusáři. O tom, jakou váhu má, svědčí i to, že na jeho počest byla pojmenována rostlina stará bezmála jako náš svět – cykas Zamia roezli (o cykasu, který můžeme pěstovat doma, více ZDE).
Flamendr Jéňa, Dušičky a tuřín
Otázky by mohly znít: proč vyřezáváme dušičkové dýně a kdo je a kde se vzal Jack-o‘-lantern? Tak pěkně seďte, milé děti, dlabejte dýni a poslouchejte halloweenskou pohádku. Začíná mezi Kelty na Zeleném ostrově čili v daleké irské zemi a některé její prvky jsou starší, než dva tisíce let.
Dušičky – až přijde tma a začnem se bát…
Odkud se vzalo světlo svíček, které na přelomu října a listopadu vytváří nad tichými nekropolemi – městy mrtvých – podivnou auru? Proč chodíme na hřbitovy právě v tyto dny? V našich zeměpisných šířkách se zádumčivou náladou souzní zpravidla i počasí, mlha a vůně tlejícího listí. Keltové věřili, že o svátku Samhain k zapáleným hranicím přilákají duše lidí, kteří během roku z tohoto světa odešli, ale stále čekají, až se jim otevřou brány Věčnosti. S tím souvisí jak trochu bláznivá halloweenská tradice svítících dýní, tak den po svátku Všech svatých i Památka zesnulých čili Dušičky – až přijde tma a začnem se bát….
Continue readingKašle jak starej Rychnovskej…
Tak to prostě je: spisovatel píše rukama nohama, lidé hltají jeho romány, povídky a dramata, v gramotné společnosti se o nich mluví a přečíst nebo vidět od něj všechno a dokázat o tom pohovořit je prostě „in“. Po čase ze slovutného autora zůstane jedna kniha nebo divadlo, často ani to ne, někdy přežije citát, možná věta – a ještě k tomu vytržená z kontextu. A nebo scéna či charakteristická postava. Třeba kašlající starej Rychnovskej…
Dušičky – tentokrát zpověď omývače hrobů
Střídání ročních dob, kolísání teplot, kyselé deště, prach a smog, sluneční záření, sníh a hlavně čas. Náhrobky porostou mechem, nápisy na kamenných deskách se stanou ledva čitelné, hřbitovní andělé přijdou o křídla… Je smutný pohled na hrob, a který se nikdo nestará. Stihne ho osud pohřbeného: byl a není. Přijde hrobník, zruší, co z hrobu zbylo, místo se znovu pronajme, bude-li ovšem zájemce. Blíží se vzpomínka na zemřelé, naše Dušičky…
Topol a tis – dva stromy ze záhrobí
Noise a Deira byli irskými Romeem a Julií. Vzájemná nenávist znepřátelených rodin prý šla tak daleko, že se domluvily na vraždě. A aby se děti nemohly spojit ani na onom světě, byla jejich srdce prokláta tisovými kůly. Ty však zapustily kořeny a obrostly zelenými haluzemi, takže se alespoň nad společným hrobem tisové větve propletly v objetí. Co mají společného topol a tis? Na topolu – osice (Populus tremula) se zase oběsil Jidáš. Řekové topol a Římané tis vůbec zasvětili bohům podsvětí. Byly to stromy zármutku, zářivé i temné smrti. Na znamení smutku se nosily tisové věnce. Ale na druhé straně prý ty nejlepší čarodějnické hůlky byly vyřezané z tisových větví a jako virgulí jimi objevovali skryté poklady.
O činži-nájmu čili „Zpátky do Evropy“
Než nastane další výročí těch úžasných dnů, kdy národ cinkal klíči, skandoval hesla o Evropě a prognostici se předháněli v optimismu pokud jde o vyrovnání se s západoevropskými existenčními standardy, podívejme se, jak například jinde funguje ochrana nájemního bydlení. Zlepšování bydlení je koníčkem dosti rozšířeným, jenže tam, kde nejste ve vlastním, je dobré mít alespoň nějaké jistoty chránící vás před tím, že pan domácí nevyšroubuje činži k nezaplacení a nebo vás prostě nevykopne. Jednoduchým porovnáním naší a „evropské“ situace (každý stát si přitom tuto oblast upravuje po svém) lze spočítat, zda jsme už v cíli, kolik kilometrů nám do Evropy zbývá, a nebo jestli třeba coby raci nelezeme pozpátku.
Pátek třináctého
Je v tom magie čísel. Pátek třináctého není oblíben v zemích anglosaských, francouzskojazyčných a těch, jejichž obyvatelé hovoří portugalsky. Pak už to mají jednotlivé národy různě, ale vyloženě špatnou pověst má pátek třináctého ještě v Německu, Rakousku, Irsku, Švédsku, Estonsku, Dánsku, Finsku, Norsku a na Islandu, ve Slovinsku, na Slovensku, v Čechách i v Polsku a pak u Bulharů a Belgičanů. Pokud ale vyjde třináctka na úterý, klepou se strachy Španělé, Řekové a Rumuni, zatímco pojídači špaget a makaronů, bůhví proč, se bojí pátku sedmnáctého.
„Neboj se, milá, svatýho Jána“ čili Upečte si věnec
Jan Nepomucký patří k národním svatým se světovým přesahem – u nás i jinde chrání mosty, mlynáře a „šífaře“ čili plavce. Ani na mučidlech prý neprozradil zpovědní tajemství a jeho mrtvolu nakonec roku 1393 shodili z Kamenného mostu do Vltavy. Reliéf upomínající na dávný mord je dotyky poutníků, slibujících si od toho štěstí a Plaváčkovu přímluvu v nebi, nablýskán do vysokého lesku, a jeho svatořečení připomínají svatojánské slavnosti vodní hudby – „Navalis“.
Svátek (čtyřnohých) koček
Je to tak: ke všem možným svátkům a významným dnům tady máme i Světový den koček. Podle vcelku relevantních zdrojů si ho vymysleli v Itálii a určili ho na sedmnáctého února (Vlaši jsou ovšem tak pošahaní, že černé kočky slaví zvlášť, a to sedmnáctého listopadu). Je to ovšem s tím světovým kočičím svátkem docela dobrý blázinec, protože únorové datum pranic nevadí Rusům, kteří Den koček slaví prvního března, a Angličané prvního srpna. Američané kočky světí devětadvacátého října.
Polské pohlednice
Prázdniny otevřou léto. Vidíme, jak většina z vás odškrtává položky z cestovní mapy: Jasně – „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“, (ale spíš v teplejších krajinách a bez turistického dostihu, jen s lenivým povalováním na pláži). Ovšem už tak říkajíc za humny toho můžete najít spoustu zajímavého a taky krásného. Netajíme, že máme slabost pro Polsko. Z důvodů kulturních i historických, i z toho, jak se prolíná co je podobné, a co je někdy zaskakujícím způsobem odlišné.
Continue readingTři morytáty o čapích hnízdech
Jaro, Velikonoce a přílet čápů (Ciconia ciconia nebo Ciconia alba) patří k sobě, protože první potvrzuje druhé a podmiňuje třetí. Pravidelnost cestovního řádu našich čápů napříč dvěma kontinenty je udivující stejně jako fakt, jak nebezpečnou cestu a kolik času musejí zvládnout pro to, aby zde a nikde jinde obnovili svůj rod. Tak nějak to bere u srdce, když si člověk uvědomí, že se trmácejí vzdušnými proudy a napříč povětrnostních front, i když jinde a blíž jejich zimovišti mají víc žab, přátelštější počasí i lepší vládu… a tak.
Pronájem bytu Jihlava
Když jsem se před pár lety nastěhoval do Olomouce, myslel jsem si to, že to bude již napořád. Věřil jsem, že se tam usadím, pořídím si byt, časem si k němu pořídím zahrádku a zůstanu zde až do důchodového věku. Dnes, když zde bydlím desátým rokem, se mi zastesklo po rodné Vysočině, po kraji, kde jsem se narodil, vyrůstal a strávil jedny z nejkrásnějších let svého života. Po dlouhém přemýšlení, zvažování všech pro a proti, jsem se nakonec rozhodl přestěhovat se nazpět.