Když říkáme pyramidy, myslíme pyramidy, a když kuchyňský stůl, myslíme jeho pracovní desku. Co ale mohou mít společného? Například materiál. Kámen je v našem vnímání synonymem trvanlivosti hraničící s věčností – jako pyramidy. Ale jaký kámen? I umělý. V kterémžto tvrzení není nic proti smyslu pyramid, neboť se ukazuje, že některé věci mohou být jinak, než jsme si léta mysleli (- ale k našemu dobru).
Byli jste nadšenými diváky napínavé soutěže pevnost Boyard? Snili jste o tom, že byste se do soutěže přihlásili a prověřili své fyzické zdatnosti a odolnost, ale neměli jste k tomu příležitost? Radujte se! Právě pro vás a spoustu dalších dobrodruhů a odvážlivců je připravena česká verze této populární soutěže.
Pro zručného písaře růžových limonád nebo šikovného producenta slzavých filmových story byl by příběh naší legendární automobilové závodnice Elišky Junkové požehnáním. Chudá holka z rodiny truhláře a bohatý bankéř, oslnivá, ale krátká mezinárodní kariéra za volantem bugatek, velká láska, velká tragedie – co si jen víc přát. Přes toto všechno se vyprávění pro svou opravdovost podobným zjednodušením vzpírá a přerůstá v zprávu o síle vůle jedné drobné ženy.
Když vám v zahradní restauraci pod korunami poskytujícími blahodárný stín šplouchne do piva kaštan, další vás ťukne do hlavy a ostnatá slupka skončí mezi kolečky krvavé tlačenky s cibulí, možná vás to rozlítí. Ale představte si, jak by to u nás vypadalo bez těchto pěkných stromů vypadalo. Jírovec koňský – obecně kaštan – náš dobrý známý z parkových alejí a nekorunovaný král hospod pod širým nebem, je v naší přírodě relativně nedlouho. Doma je původně jen na malém území v Makedonii. Ta patřila k turecké říši a odsud ho pro křesťanskou Evropu získal holandský botanik Carolus Clusius.
Historie obyčejné cihly je s jemnou nadsázkou stejně dlouhá, jako neobyčejná historie lidské civilizace. Psali jsme v Našem hobby o vepřovicích a domečcích z hlíny (ZDE) i o alternativních stavbách ze slámy (ZDE), a rozhodně se budeme netradičním stavebním materiálům a technikám věnovat i nadále. Jen jsme tak nějak v hledání alternativ pozapomněli na tisíciletý základ stavitelství, totiž vypalované cihly. Tyto děti vepřovic sušených na slunci jsou z toho – co víme – staré šest tisíc let.
„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!“ …a nebo se raději podívejte do našeho inspiromatu. Už týden můžete NH sdílet prostřednictvím naši adresy na síti Twitter (to je ta s tím mrňavým modrým ptáčkem – ZDE). Denně by se na ní měla ukázat zajímavá rada nebo námět pro šikovné lidi. Od nás nebo ze spřátelených webů. Stačí si pípnout…
Děti a mládež v tramvaji byly si dost podobné. Všechny zaměnitelné slečny měly dlouhé vlasy a drát v uchu. Některé patřily k sobě, ale spolu nemluvily – žily hlavně s drátem. Mlaďoši ve skejťáckých gatích s rozkrokem u kolen se očima vpíjeli do displejů svých komunikátorů, ti s manažérskými kravatami občas na nich něco vyťukávali. Všichni byli připojeni. A za tramvajovými okny míjel čas, lidé za výkonnostním limitem se klátili nad sedícími mladými hlušci a tak nějak vypadali mezi připojenými divně.
Karel Hynek Mácha ve svém Máji popsal české nebe v Středohoří trefně: „ Po modrém blankytu bělavé páry hynou, / lehounký větřík s nimi hraje / a vysoko – v daleké kraje / bílé obláčky dálným nebem plynou…“ V básni po nich vězeň posílá pozdrav. My se jich zpravidla jen méně romanticky ptáme: „Tak co, máme vytáhnout deštík, nebo z tohohle mraku pršet nebude?“
Když se nám zdá, že počasí blázní, často se ptáme pranostik, jak by vlastně mělo být, ale ouha. Co například platí: „Jestli v máji neprší, červen to dovrší“, nebo „Když máj vláhy nedá, červen se předá“? Takovými protimluvy nás pranostiky rády matou. Jakés takés svědectví o počasí pozorovaném našimi předky nám zobecněné a často rýmované pranostiky nicméně dávají.
Pryč jsou doby, kdy trampolína byla nedostupnou atrakcí, o které si děti mohly možná tak nechat zdát. Pryč jsou doby, kdy na trampolínách skákala jen hrstka profesionálních atletů a běžní smrtelníci ji znali nanejvýš z televize. Dnes je na výběr široký sortiment trampolín pro děti i dospělé, malých i velkých, venkovních i vnitřních. Za rozumnou cenu si lze trampolínu s veškerým příslušenstvím, třeba trampolínu s ochranou sítí, pořídit domů – pro radost dětí i dospělých. Trampolína však není jen zábavou…
Svatí z kalendáře podle našich předků kompetenčně zasahovali i do počasí, jak o tom svědčí řada pranostik. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, v daném smyslu tedy znamená předvídání počasí na základě dlouholetých opakovaných pozorování a zkušeností. Drni ohnutí nad brázdami neměli čas počasí zkoumat – museli ho respektovat, protože na něm byli životně závislí. A nápověda toho, jak se nejspíš bude vyvíjet, pro ně byla velmi důležitá.
Když se bohové koupou, napadají je divné věci: hromovládný Perun se se svým protějškem, podsvětním Velesem, otírali svazky slámy. Byl to Perun, jehož napadlo vdechnout povříslu život a z božského potu a slámy stvořit člověka. Jeho osud mezi sebou oba čelní bohové slovanského pantheonu rozdělili v životě i po smrti: duše zesnulého měla jít do nebe k Perunovi a ostatky získal Veles – pán Nicoty. (Podle jiné verze ale prvního člověka Perun uhnětl z hlíny a Veles do tohoto lidského prototypu udělal tři díry a tak lidem nadělil hlad, vyměšování a schopnost plození.)
V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…, ale krásně.
Bubny našich dávných praotců z doby kamenné se rozpadly v prach a kůži z nich sežrali červi, stejně jako strašlivé šamany i nezasvěcené bubeníky. Že ale byly, víme z jeskynních kreseb. Bubny pak procházely dějinami hlavně pak provázeje pochodový krok tamborů v nejrůznějších uniformách, aby se jich v našem čase zmocnili vědátoři a spočetli, že přesně definovaný počet úderů na napjatou kůži nebo duté znělé dřevo aktivuje mozek na určité vlnové délce a tak léčí.
Čísla, která na jednu stranu označují konkrétní množství, jsou pro nás na straně druhé často symbolem: namátkou je trojka Bůh, Syn a holub čili Duch, sedmička židovský svícen i počet podlaží muslimského nebe, třináctka nese smůlu a třiatřicet jsou Kristova léta. Pro jednoho premiéra znamenala jednička symbolizovaná „fakáčem“ Kalouska (nebo to bylo naopak?) a šest set šestašedesát je od nepaměti ďábel. A kolik zájmů a koníčků mají lidé? Naše hobby jich právě k dnešnímu dni přineslo 365 – chtělo by se říct námětů, zkušeností či inspirace pro každý den jednoho roku. Těší nás, že je čtete. Děkujeme.
Víte proč své tajuplné bubny zhotovují šamani z modřínu? Mají totiž k tomuto stromu velmi, velmi osobní vztah. Podle všeho se na mýtickém stromě Tururu rodí, a tenhle zvláštní jehličnan je ze všeho nejvíc právě modřínu podobný (pokud to dokonce není nějaký jeho příbuzný). Nebo že by to byl druh cedru? Modřín a cedr si totiž jsou v řadě věcí blízké a spolu také patří do čeledi borovicovitých.
Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveň představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.
Tak a má to. Nesmekl, nepucoval kliky, málo se hrbil, choval se nevstřícně. Prostě nepozdravil u vrbiček! Proč zrovna u vrbiček? No právě. Vždyť ani nečetl Palečka. A nejspíš ani neví, že tomu bude dvě stě let, co se narodil jakýsi Rubeš, který toto slovní spojení přivedl na svět.
Některé dny jsou horší než jiné jaksi z předurčení. A že o tom, jak by mohly být osudové víme, činí je často ještě nebezpečnějšími. K obvyklým chybám z neopatrnosti přiřazujeme špatná řešení pramenící ze strachu, celkové nejistoty a panikaření. Jindy velebený princip předběžné opatrnosti se za určitých okolností může stát kontraproduktivní.
Veškeré šetření má dva styčné body: čím šetříme vlastní kapsu, tím šetříme i životní prostředí. Námitka, že ekologické výrobky nebo materiály jsou často dražší, neobstojí, když si spočteme, že za většinu těch levnějších budeme muset v bližší či vzdálenější budoucnosti zatraceně zaplatit. Opakování této ekologické mantry jako na modlicím mlýnku už lidi štve, zvláště když se ukazuje, že se jimi snaží vzájemně bít po hlavičkách politici, kteří buď kradou víc než straky a nebo rozhazují (ze společného) jako maháradžové. Někteří přitom budou tvrdit, že se počasí nemění – nebo že je to vlastně normální, i když už budou stát po kotníky ve vodě.