Chléb náš vezdejší (8): Co se to tu kutálí? BAGEL!

Není to nic velikého – v podstatě by se měl vejít do dlaně. Peče se z vymleté pšeničné mouky, ale módní vlny i sem zatáhly mouku žitnou nebo celozrnnou. Snad je to ku prospěchu zdraví, rozhodně ne však tradiční chuti. Tovární výrobci vylepšují bagely různě kořeněnými a bylinkovými chutěmi, vylehčují těsto vajíčky a zkrášlují glazurou a posypem, což dobře vypadá a lépe výrobek prodává. Bagel, který žmoulali haličští pejzatí Židé, to ovšem není. V Našem hobby jsme se pokusili najít počáteční chuť bagelu a pochopit, proč původně regionální pečivo udělalo doslova ohromující světovou kariéru.

Continue reading

Ještě pořád ta zatracená vajíčka

batikovaná vejce

Milujeme je všichni, a obzvlášť surrealisté (čehož zářným příkladem je Salvador Dalí), ale nejspíš je nemají rádi ve Velvarech. Tamější slovutné měšťany totiž zvěčnil profesor Jirásek ve Starých pověstech českých jako poplety. Jejich dodávka vajec na stavbu pražského kamenného mostu dojela po klikatých cestách plných výmolů neporušená. Ale ta na tvrdo uvařená zatracená  vajíčka se do malty nehodila. Zedníci a kameníci pak jistě měli nějaký čas poněkud jednotvárný jídelníček. S obdobným problémem se musíme vypořádat, byla-li naše velikonoční koleda bohatá a nebo jsme naopak počet příchozích koledníků poněkud přecenili.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (12): velikonoční pecynek a šoldra

Jarní svátky nemusí na stole výlučně symbolizovat  mazanec. Co si takhle dát  pečivo, které není sladké a navíc obsahuje (jak říkal blahé paměti dědeček) i „něco konkrétního“? Máte, povězeno pěkně  po zaolžansku, pecynek (může být i šoldra) ve špajzce? Jsou to výrobky krajové kuchyně, v které se k pospolitému užitku sešly přinejmenším tři vlivy.

Continue reading

Přicházejí velikonoční beránci

velikonoční beránek

Hoj z pastvy domů! Bible je plná úžasných obrazů a jedním z nich je beránek jako symbol nevinnosti. Proč ne? Kdo měl kdy co do činění s velkýma očima jehněte, s kudrlinkami vlny na jeho čele a měkkým pyskem, nemůže přece vůbec o beránčí nevinnosti pochybovat. Ani když se zvíře snaží do naší dlaně trkat hlavou ještě bez růžků. Velikonoční beránci… Kulturní tradici všech tří náboženství lidí Knihy, jak muslimové nazývají Bibli, tedy židovského, křesťanského a vyznavačů islámu, beránek spojuje. Je v něm neposkvrněná čistota i krvavý symbol oběti a také vykoupení.

Continue reading

Sváteční žurek čili kyselo ze severu

Sváteční polévka  žurek čili kyselo ze severu

Tak nějak se stalo, že mi nevadí kyselé polévky. V některých případech dokonce jistou kyselost vyžaduji a mám ji rád, ovšem ocet rád nemám a ocet nemá rád mne. Nejsem v tom sám. Naštěstí i v tomhle na nás národní kuchyně myslely. Když s tichým zadostiučiněním v jiné souvislosti říkáme, že na každou svini se už vaří voda, lze konstatovat, že i na banálnější problémy lidé řešení našli. A tak si můžeme uvařit dobrý žurek, který v Polsku patří k tradičním velikonočním jídlům. Základ na něj lze použít i do jiných polévek, případně omáček.

Continue reading

KOPŘIVY v naší kuchyni

Jaro je podle básníků nadmíru nakloněné lásce. Jakpak to příjde, že jeden z jeho prvních pozdravů tak citelně žahá a pálí? Láska ovšem také není jenom něha a šepotání – a popálit se dá i o mladou kopřivu. Sběr chlupatých kopřivových listů nám přinese víc než puchýře a divné mravenčení. Používat je budeme v kuchyni. Zpracovat se dají na spoustu způsobů – mnozí vědí, že se kopřivy přidávají do velikonoční nádivky,  její využití však může být daleko širší. Mladé listy kopřiv jsou chuťově velmi podobné špenátu, ale na rozdíl od něj opravdu obsahují hodně železa i dalších zdraví prospěšných látek včetně vitaminu C.

Continue reading

Fakt hnusný brambory a co s nimi

brambory

„Tak proč nejedí kaviár?“ mohla by se zeptat česká Antoinetta v reakci na naše stesky, že se brambory nedají žrát. Pověstnou otázkou o koláčích reagovala na zprávu o nedostatku chleba mezi poddanými francouzská královna. Celkem pochopitelně po revoluci přišla o hlavu. Příměr ovšem kulhá. Nějaké zemáky pořád k mání jsou a s jejich mizernou kvalitou máme v čase před novou sklizní letité zkušenosti. Už jsme si konec konců mohli zvyknout. Když se nám ovšem neviditelná ruka trhu zcela viditelně hrabe v portmonce, protože ty mizerné staré brambory stojí spoustu peněz, je to k vzteku. 

Continue reading

Masopustní kynuté zelňáky

zelňáky

Ačkoliv začátek rozverného masopustního období nebývá přesně vymezen, všechno neúprosně směřuje k posledním šesti dnům počínajícím koblihovým čtvrtkem.  Ale ostatky (jak se jim někde také říká) nejsou jen svátky „velkého žrádla“, kam patří i kynuté zelňáky. Patřily sem také tancovačky a průvody s celkem ustáleným programem a maskami. V mikroregionu Hlinsko na Vysočině, kde nebyla kontinuita masopustní tradice nikdy zcela přerušena, se masopustní průvody zasloužily roku 2010 o zápis do seznamu světového kulturního dědictví – nehmotných památek UNESCO.

Continue reading

Kolik je způsobů boží milosti

Je pozoruhodné, že ačkoliv jsme coby národ považováni bezmála za pohany, boží milosti jsou nám blízké. Jen si pod tím pojmem každý představuje něco jiného. I ti, kdo jsou na hony vzdáleni duchovním sférám a spíš, jak se říká, myslí jen na ten žvanec, mají na boží milosti recept přinejmenším trojí a nejméně dvojí na jejich finální přípravu.

Continue reading

Tučný čtvrtek a netučné čili pečené koblihy

Tučným, a někde vcelku bez okolků nazývaným Tlustým čtvrtkem vstupuje obžerstvím a kratochvilnými radovánkami nabité masopustní období do mohutného finále. Teď anebo nikdy! Veselme se, radujme se a hřešme jako o život, protože až muzikanti zavřou basu do skříně, nastane Velký půst. Ačkoliv o Tučném čtvrtku se nám podle tradice má lesknout huba omastkem, abychom nejen na půst, ale na celý rok nabrali sílu, nabízíme dnes koblihy i těm, které zdravotní problémy odsoudily k dobrovolné či nutné střídmosti – čili koblihy pečené.

Continue reading

Karnevaloví kynutí šneci

Karnevaloví kynutí šneci

Většina karnevalových jídel je sladká a také šneky lze připravit z různých druhů těst nejčastěji jako skořicové, oříškové nebo čokoládové. Ne každý ovšem masopustní porci cukru chce a může, tak vedle zelňáků (ZDE) doporučujeme upéct i šneky sice bez cukru, ale zato vynikající k pivu a vínu nebo i jen tak. Budou se o fašanku hodit. A vlastně nejen o něm.

Continue reading

Divná jídla: Kočičí tanec, Kočičí svatba a Bác

bác

Pokrmy z jižních a jihozápadních Čech vynikají jednoduchostí přípravy i použitých surovin. Odpovídá to nekomplikovanému selskému životu, v němž toho hospodyním ve špajzce moc nepřebývalo a vařilo se z toho, co bylo, krup, luštěnin, mouky a brambor. Skvostné zelí si sedlák do bečky našlapal sám. Většina masných vylepšení lze přičíst na vrub nedělních nebo svátečních verzí dennodenního pokrmu, případně klonům od městských kuchařů, kteří v rozvíjení jednoduchého lidového základu nalezli zalíbení. Kočičí svatba zní podivně a Bác je jako z rozpočítadla. Povědomí o nich pak vyrostlo předáváním babiččiných receptů a nebo po rozšíření zprávy o tom, že například kočičina prý byla nejoblíbenějším jídlem spisovatele Jaroslava Haška.

Continue reading

Slovenské makové šišky

makovo-povidlové smažené pirohy

Než koblihy potkala pochybná sláva sladkého platidla v korupčním boji o voliče (a tedy politického symbolu), cpali jsme se šiškami, až se nám hýbaly uši bez ohledu na pravou či levou víru mlsouna. A to nejen od tučného čtvrtku do konce tradičního masopustu, jehož je kobliha poznávacím znakem. Skutečnou slovenskou sestřenicí koblihy je maková šiška.

Continue reading

Kdyby jitrnice měla křídla…a taky o koblihách

… nebylo by ptáka nad ní, praví lidová poezie a dá jí zapravdu jistě kde kdo, ani nemusí být folklorista. Pusťme se tedy do jitrnic a také do jelit, které jsou jitrnicím rodnými sestrami, řeč také příjde na koblihy, protože tři řečené pochoutky patří neodlučně k sobě. Co se druhové skladby obsahu nacpaných střívek týká, lze to říct jednoduše – kolik je řezníků, tolik mají chutí jitrnice, což je dobře, protože každému šmakuje něco trochu  jiného.  Bez koblih si lze masopust také představit těžko. Jsou to sladcí bratranci jelit a jitrnic. Ve fašankovém kalendáři mají vyhrazené dokonce pevné datum.

Continue reading

Pojďte s námi na zabíjačku

zabíjačka

Věci znalý nad následujícími řádky nejspíš užasne, jak málo lze na spoře vymezeném místě říct k tématu do barev, chutí a vůní (nemluvě již o vjemech sluchových či haptických) tak nesmírnému, jakým je zabíjačka. A tomu, kdo neví, jen marně potečou sliny, pročež buď proklet úděl polykačů naprázdno. Lidé vždy zabíjení zvířat spojovali s bohy a z vraždy ve jménu vlastního žaludku se snažili vyvinit krvavou obětí – proto zvěř lovná, pernatá i ta dobytčata končily v chrámových kuchyních. Některá zvířata se rituálně porážela až tam a ani boží sluhové tak nepřišli zkrátka. Dost možná v řadách vysvěcených hrdlořezů nejrůznějších vyznání (neboť většinou se porážka odehrávala právě vykrvením po podříznutí hrdla), vzniklo i  řeznické řemeslo.

Continue reading

BATÁTY čili Ne každý brambor je brambora

Dlouho je většina z nás znala jen z knih o pirátech a krvavých dobyvatelích Nového světa, v lepším případě z cestopisů. Tam jsme se dozvěděli, jaká je jejich velikost i jakou mají barvu, že se jedí vařené i pečené a také, že z nich lze vyrobit kořalku. Ale o jejich skutečné chuti jsme jen četli. Na přelomu tisíciletí se konečně ty divné hlízy objevily v nabídce některých obchodů k z počátku ostražité radosti  kuchařů dobrodruhů. Batáty. Ale jen málokdo věděl, co s nimi. To už neplatí.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (3): Pecen už se kutálí

Bylo zvláštní přirovnání, které použil smuteční řečník, když o člověku, jenž nás opustil řekl: „Byl dobrý jako chleba“. V první chvíli to zaznělo skoro neuctivě, všedně a nezajímavě. Ale jaká v tom prostém a zároveň neobyčejném slově byla vůně a chuť. Správný chléb vlastně vnímáme všemi smysly. Slyšíte, jak správný pecen zvoní při poklepu kotníčky prstů?

Continue reading

Chléb náš vezdejší (2): Tajemství je v kvásku

chléb

Bůh prý vdechl žití hlíně a byl tu člověk, který chtěl jíst. Proto dal člověk život těstu – totiž přidal k němu čilý kvásek,  a byl tu chleba. V těch dobách našich prababiček (a my to můžeme dělat taky tak) byl v kvásku chleba věčný. Vždycky při pečení se totiž kus těsta nechal, aby se stal zárodkem dalších bochníků.

Continue reading

Pitelný zázvor na několik způsobů

V řadě oblastí jsme si ke své škodě zvykli, že význam slov může být jiný, než býval. V politice třeba přímo opačný. Ve vztazích dvouznačný. Oblast reklamy tvoří kapitolu samu pro sebe a také v kuchyni se nemusí pojmenování označující to, co chceme pozřít, krýt s tím, co opravdu jíme. A co s tím má zázvor? Když už jakékoliv šťávě říkáme limonáda, nálevu z kopřivy čaj a z bezinek děláme šampaňské, proč bychom tradičnímu nápoji ze zázvoru nemohli říkat zázvorové pivo? V Anglii se tak jmenuje zcela oficiálně – i když se jedná spíš o (pardon) limonádu.

Continue reading