Aby mohl nový rok začít, musí ten předchozí skončit. Ať už se to sběratelům medailí líbí čili nic, je relativní důležitost prvního a posledního vlastně stejná, což je zajímavý námět k přemýšlení pro chvíle, kdy bychom se snad chtěli nechat unést pýchou a nebo přezíráním. Nostalgické loučení s tím, co už se nevrátí a sláva a radost nad přicházejícím, o kterém toho zatím moc nevíme, je pravidelně se opakujícím bláznovstvím spojeným s výměnou kalendáře. Ale kde se vlastně vzal silvestr a proč nový rok začíná prvním lednem?
Category Archives: Vaření a pečení
Rooibos – příběh červeného keře
Tento keř využívali jako první Křováci. Jiné zdroje tvrdí, že Masajové. Ti divoce rostoucí větve sklidili a vymlátili dřevěnými palicemi. Vzniklou drť nechali kvasit v hromadách a pak na slunci usušili. Nakonec surovinu vyvařili. O oblíbeném domorodém nápoji máme první písemné zprávy z roku 1772. Nicméně až ruský Žid Benjamin Ginsberg jehož rodina byla dlouhodobě činná v čajovém byznysu (dokonce jim vynesl povýšení do šlechtického stavu) tento produkt roku 1904 dovezl do Evropy. Jmenuje se rooibos!
Kapr smažený čili česká vánoční ryba
Bez strašidelných historek, například o vyřazení předzpěváka Rybovy vánoční mše kapří kostí zabodnutou v jeho jícnu, by snad ani české Vánoce nebyly: moritáty, v nichž je účasten kapr k svátkům prostě patří. Četné internetové stránky uvádějí, že první recept na smaženého kapra uvedla u nás v kuchařce pramáti všech současných pohlreichů, babiců, sajlerů a slaninů v akci, totiž naše paní Magdalena Dobromila Rettigová (1785 až 1845), na přelomu 19. a 20. století (nebo dokonce v roce 1924, tedy o sto let později, než ve skutečnosti). Zřejmě ho podle notorických opisovačů s ručením omezeným šeptala vydavatelům ze záhrobí. V opravdu staročeské kuchyni hrál kapr ale všemi barvami: jedli ho namodro spařeného bílým vínem nebo octem, či načerno v omáčce ze sušených švestek a perníku.
Chléb náš vezdejší (7): VÁNOČKA čili štědrovka anóbrž húska
Ačkoliv by na štědrovečerním stole měl už ze symbolických důvodů (aby nechyběl v příštím roce) být obyčejný chléb, nejlépe černý i bílý, ten náš vezdejší po dobu svátků se spíš jmenuje vánočka. Její tvar i chuť netřeba v Česku nikomu připomínat. Těsto je tučnější, a proto, kdyby nebyly tak dobré, vydržely by nám vánočky jistě do Nového roku a možná ještě na Tři krále.
Dobroty a odpalované těsto
Jsou výročí, jubilea a svátky jejichž oslavu můžeme brát jako určitou povinnost. Ať už se ale jedná o nezletilé potomky a třeba jejich kamarády, a nebo naše vnoučata, je zpravidla jejich svátek, Mezinárodní den dětí, mimořádně dobrou příležitostí, jak si spolu s nimi užít trochu legrace a též si osladit život. Někdo sice nemůže, ale jinak bez ohledu na věk sladkosti milujeme a ani náhodou bychom neodmítli větrník, věneček nebo banánek. Ale co Den dětí – někdo si bez „kremschnitů“ nedokáže představit Vánoce. Výrobně vypadají tyto zákusky nedostižně složitě, a práce s nimi je věru krapátko zdlouhavější, ale – věřte nevěřte – odpalované těsto je až překvapivě jednoduché…
Čertovský svařák a mikulášská červenobílá polívka
Promrzlí dospělí koledníci, kteří v předvečer či k výročí oslav svatého Mikuláše v maskách biskupa, křídlatých andělů a nezbytných pekelníků táhnou ulicemi, potřebují po šichtě zahřát. Čím obdarovat děti jsme popsali ZDE a ZDE. Teď ale jde o nás odrostlejší. O mikulášské recepty pro nás! Nám nikdo nic do punčochy nenadělil a tak máme jen to, co jsme si sami udělali. A co jsme si uvařili, taky vypijem a sníme!
Pečeme mikulášské pány
Jmenují se poněkud divně – „mikulášští páni“, což je pro někoho možná trochu zvláštní, když se podobají čertům. Ale v Česku je vždycky všechno jinak. Platí to i pro mikulášské pečivo. Vzpomeňte si na národní pohádky, kdy pekelnící často na sebe berou podobu tu myslivců, tu správců na statku, drábů nebo jiných příslušníků státní či obecní správy. Pro obecný lid prostě pánů. Je v tom i něco z poddanského myšlení – hrbit hřbet a s úctou vzhlížet k těm, jimž byl shůry dán „ouřad“ – a tedy moc a zřejmě i rozum. Páni, šéfové, politici – všechno to jsou pro nás po čertech vypečená cháska!
Perníčky svatého Mikuláše
Než za dětmi přijde na nebevzatý fousatý biskup z Myry (dnes rozvaliny u tureckého městečka Demre) aby jim v doprovodu andělů a pekelné holoty nadělil ovoce a cukrátka, měli bychom se na něj připravit. Pro děti je předzvěstí očekávaných Vánoc. Z tulipánové země kde Mikuláše hodně slaví – je například patronem Amsterodamu – jsme si vypůjčili holandský recept na pečivo zvané pepernoten. Tvary mají tyhle mikulášské perníčky tak divné, že pod našim dohledem je klidně mohou dělat děti. Zabaví je to určitě tak, že ani nevzdechneme, když po malých pomocnících budeme muset uklízet (a to nejspíš budeme).
Recepis na staročeský medovník
Recepty na medové pochoutky byly odedávna tajné jako recepty na Coca Colu nebo becherovku a v rodinách perníkářů se předávaly výhradně z otce na prvorozeného syna. Delikátní medové pečivo a perníčky byly určeny především pro vyšší společenské vrstvy. O původní recepturu na proslulý medovník, jehož základem je právě med, se údajně dělí staří Čechové s Armény.
(2012) *** Medové pečivo jsou známé již z antiky, kde se podávalo během různých slavností a také se obětovávalo bohům. V našich zemích se první perníky objevily kolem roku 1335 a teprve okolo roku 1420 se začaly v Praze ustavovat cechy perníkářů jako specializace pekařského oboru. K perníkářům, kteří pekli medový perník se někdy přiřazovali caletníci – výrobci sladkých placek. V Praze po nich dokonce pojmenovali součást Královské cesty vedoucí od městské brány až k staroměstskému rynku – Celená ulici.
Staročeský medovník
Medový dort je trochu složitější, než medové perníky (o nich čtěte ZDE). Podle původní staročeské receptury má jemnou chuť medových plátků spojených dvěma druhy krému. Vyrábí se na přírodní bázi a neobsahuje žádné konzervační látky. Přesto ho bylo možné skladovat v chladném špajzu či sklepu až tři týdny, přičemž proleželý byl lepší než čerstvý. Vážil kolem půl druhého kilogramu. My do něj nejspíš tak dlouho nezakrojit nevydržíme…
Nebude to nejlacinější (ale bude to stát za to)
Základem medovníku jsou samé zdraví prospěšné látky, jakým jsou med, mléko a ořechy. A med, jak je známo, byl považován za pokrm bohů a také byl součástí většiny elixírů mládí.
Velký medovník
Toto je recept na opravdu velký medovník, který se skládá z 6-7 plátů korpusu. Lze ho samozřejmě udělat (a začátečníkům to doporučujeme) menší, tedy z poloviční dávky.
Ingredience
Těsto:
– 900 g hladké mouky
– 400 g cukru
– 2 vejce
– 200 g Hery (másla)
– 340 g medu
– 5 polévkových lžic mléka
– 2 lžičky jedlé sody
Krém 1:
– 1 Salko (sladké mléko v konzervě)
– 250 g másla
– 200 g mletých vlašských ořechů
– rum podle chuti
Krém 2 (nemusí být, slouží k jistému odlehčení té opravdu sladké a syté masy):
– 1 zakysaná smetana
– 1 lžíce cukru moučky
Postup
1. Začneme tím, že si z kondenzovaného mléka vyrobíme mléčný karamel. Zavřenou plechovku se Salkem ponoříme do hrnce s vodou a dvě hodiny ji vaříme. Pokud použijeme papiňák, zkrátíme dobu varu o polovinu. Plechovku nesmíme otevřít horkou! Necháme ji zcela vychladnout. Tak získáme mléčný karamel.
2. Do většího hrnce s vodou ponoříme menší hrnec tak, aby se jeho dno nedotýkalo hladiny vody. Vodu necháme vařit tak, aby se stále tvořila pára.
3. V tomto parním hrnci necháme nejprve rozpustit Heru, k níž pak přidáváme postupně mléko, med, vejce, sodu, cukr a ručním šlehačem nastaveným na nejvyšší stupeň šleháme 10 – 15 minut.
4. Do mísy prosejeme hladkou mouku a do ní nalijeme medovou hmotu. Nejlépe to jde v pekárně na chleba. Pokud ji nemáme, zapracujeme mouku do hmoty nejprve vařečkou a pak rukama.
5. Hotové těsto rozdělíme na 6 dílů. Každý zabalíme do potravinářské fólie, aby nevyschl.
6. Máme-li horkovzdušnou troubu a dostatek pečících plechů, můžeme péct až tři pláty najednou. Jinak pečeme po jednom. Každý plát se peče při teplotě 170 °C asi 8 minut. Optimální je, máme-li teflonovou nebo silikonovou podložku – budeme mít jistotu, že se pláty nepřichytí. Jinak plechy důkladně voskujeme včelím voskem nebo použijeme papír na pečení.
7. Každý díl postupně vyválíme, vezmeme velkou poklici a podle ní obkreslíme kruh. Položíme na plech a propícháme vidličkou, aby se nenafoukl.
8. Všechny placky postupně upečeme. Ještě horké je opět podle poklice zarovnáme a odřezky si schováme. Necháme vychladnout a vyrobíme si krém.
9. Vychladlé zkaramelizované Salko šleháme elektrickou metlou se změklým máslem do pěny. Přidáme rum a mleté ořechy. Krém je hotov. Můžeme ho použít na celý dort nebo ho střídat se zakysanou smetanou, do níž jsme vmíchali trochu cukru.
10. Každý plát namažeme krémem (šetříme jím!) a klademe je na sebe.
11. Odřezky rozdrtíme nebo umeleme – budeme jimi sypat povrch a boky dortu.
12. Nejprve zbytkem krému potřeme boky a hned je obalíme (nebo posypeme) drtí. Pak namažeme povrch dortu a i ten posypeme.
Dáme uležet pod poklopem nebo přikrytý fólií nejméně na 24 hodin do ledničky.
Nebylo to snadné. Dobrou chuť jste si opravdu zasloužili!
Čas jedlých kaštanů
Ať už tyhle kaštany do našich zeměpisných délek a šířek přinesl kdokoliv, provedl věc záslužnou. Původně jedlý kaštan čili kaštanovník setý rostl v Malé Asii, v Černomoří a snad i na Kavkaze. Odsud ho Římané rozšířili na celé území svého imperia. Ze západního Turecka pronikl do Středomoří. A kde se vzali mohutné kaštanovníky v Británii a Irsku? Za to nejspíš mohou mniši. Dnes v Evropě roste až do podhůří Alp. U nás čas jedlých kaštanů prý nejprve nastal na Moravě a to hraje do karet teoriím o římských legionářích i o tureckých válečnících. Poprvé o jejich cíleném pěstování u nás píše Balbín roku 1679. Jedlé kaštany zaznamenává u Chomutova a Klatov.
Recept na domácí dušenou šunku
Dnes si řekneme, jak na domácí dušenou šunku. A začneme zdaleka. Zdá se, že s nápadem solit maso, aby vydrželo, přišli Keltové. Nasolené se vařilo, sušilo nebo udilo. Chutnalo také římským dobyvatelům Galie a tak na svět přišla šunka. I my Češi a Moravané jsme měli chlupaté jazýčky a šunka v nabídce mistrů řeznických proto nechyběla. S vykostěnou prasečí kýtou dělali to, co řezníci jinde, až pak v roce 1857 přišel uzenář Franta Zvěřina na to nechat vepřovou kýtu marinovat nevykostěnou. Pražská šunka od kosti se stala kulinární vyhlášenou značkou.
Jak na křížaly
Už v hodně dávných dobách naši předci oceňovali, že jablko v sklepních podmínkách poměrně dlouho vydrží, některé druhy dokonce přes celou zimu až do jara. Nebo i déle, protože se lidé jablka poměrně brzo naučili sušit na křížaly. Byly nejen pamlskem pro děti, ale i sladidlem a součástí řady receptů podobně jako sušené švestky. Ovšem začali si podle historiků lidé s křížalami už pod Kavkazem – v Persii a v Arménii. A pokud vám vrtá hlavou jejich české pojmenování křížaly, nabízíme vysvětlení hned dvě. Mohlo by vycházet od starého slova „križati“ čili „krájet“, nebo od křížku, který se může objevit po rozkrojení jablka v jeho jadřinci.
Svatomartinské podkovy a některé divné zvyky
To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Kdo neměl na husu, zadělal těsto a svatomartinské podkovy byly na světě. Je třeba si ještě užít! Přísný adventní půst už byl na dohled.
Chválíme dobře nasolený bůček
Štítivé grimasy, jímž mediální zdravovědci zahrnují bůček, jsou liché a dokola omílané výtky ze strany politických dietologů jsou také k smíchu. Netřeba být zrovna odborníkem na obezitu a stačí bez ideologické mlhy před očima navštívit plovárnu, abyste zjistili, že výdobytky „bůčkového socialismu“ jsou s „hamburgerovým kapitalismem“ nejen srovnatelné, ale že v tomto směru zřejmě brzo doženeme a pak porazíme na hlavu i nejtlustší Ameriku. Jenže: vepřový bok má u nás v současné drahotě pořád cenu vcelku „jedlou“ (BEJVÁVALO) a navíc: kdy jste naposled viděli extra prorostlý bůček? Prasata co jdou na porážku nestačí ani pořádné sádlo nabrat. Při pojídání v rozumné míře nám nasolený bůček ublížit nejspíš opravdu nemůže.
Jak na pečivo a chléb se záparou
Jedlíci chleba a některých druhů pečiva (ne ale všichni, jsou mezi námi i tradicionalisté) ocení, je-li střída pekárenských výrobků chuťově bohatší. Zvlášť když je to spojené s dalším kvalitativním posunem – prodlouženou trvanlivostí. Chleba pomaleji tvrdne, rohlíky či bulky jsou vláčnější. Jak na to? Celé kouzlo se jmenuje zápara a my si proto upečeme chléb se záparou.
Nejen o limounech čili Tajnosti kandování
Slupky do smetí? Ale kdeže! Vymáčíme je, oškrábeme a prosladíme. Na Vánoce je třeba se připravit, přičemž s některými věcmi je opravdu lépe začít dříve, nežli později, prostě proto, že potřebují čas. Nejen jako osobitá vánoční cukrátka, ale především do pečiva se výborně hodí kandovaná kůra z citronů a pomerančů. Jejich spotřeba v našich domácnostech v době mlh a plískanic zpravidla stoupá. Kandování jako práce je trošku piplavá a lepivá, leč nesporně voňavá.
Co zbylo z dýně čili jak na vdolky, sirup a džem
Úroda dní byla nezměrná. A taky po halloweenské dýňománii s vyřezáváním pitvorných strašidélek a záhrobních svítilen mohl nastat úporně se opakující problém. Totiž co s tou vydlabanou dužinou, co se semínky? Je to všechno k něčemu a nebo to bude lepší vyhodit? Skoro nic netřeba vyhodit! Našli jsme totiž recept na vdolky. Nebo na sirup a džem z dýně. Tak hurá do dýní!
Dýňová semínka k snědku i pro krásu
Původní planě rostoucí druhy tykví vypadaly jako asi pěticentimetrové hrušky s tvrdou, zelenožlutě pruhovanou slupkou. Protože byly hořké, sběrači z nich jedli jen výživná semena. Za pár tisíc let šlechtění se z malých dřevnatých a hořkých planých druhů povedlo vyšlechtit mnohostranně využitelnou zeleninu – jen z tykve obecné více než osm set druhů. Jíst se dokonce v mládí dá i většina dekorativních tykviček. A dýňová semínka? Jsou báječná!
Chléb náš vezdejší (5): VEKA a BAGETA
Rád je má snad každý – veka a bageta. Ačkoliv veka se zpravidla krájí a bageta trhá, v kuchyni zaujímají společné místo kdesi mezi chlebem a pečivem. Bez obložených chlebíčků se naše večírky (nejen) prostě neobejdou, a kdyby Francouzi bagetou strašidelně nenadrobili na celý ubrus, asi by neměli pocit, že posnídali. U nás je to stejné… Continue reading
Dýňománie: opilá dýně, řezy a dýňový dort
Nejstarší generace kroutí hlavou, protože v našich zeměpisných šířkách se dýněmi nanejvýš krmila prasata. Dnes se dýně na trhu objevují již v létě a k mání jsou prakticky celoročně. Největší slávě se těší na podzim. To nám při dlabání dýní z nichž připravujeme strašidelné halloweenské lucerny zůstává spousta dřeně, kterou využijeme v kuchyni. Dýně obsahuje, jako ostatně všechny tykve, fůru užitečných látek a protože ji lze i překvapivě chutně zpracovat na mnoho způsobů – nechť jsou tedy následující tipy našim příspěvkem k racionálnímu využití dýňové dužiny.