Velikonoce jsou za dveřmi. Uděláme si mozaiková vejce. Na některé dekorace si musíme materiál připravit (například si zvyknout, že nějaký čas budeme vajíčka vyfukovat a ne je jen třísknout o kraj hrnce….). Hledání vhodných přírodnin nám zase zpestří předjarní procházky. Samotné vejce je obyčejná a přitom tajuplná věc. Nemá začátek ani konec – samo je počátkem. Vzejde z něj život – nebo taky ne. Je kulaté, i když zase nikoliv docela: kam jen se valíte, podivné ovály? V magii všech národů a kultur má zcela zvláštní místo. Zaujímá ho i mezi předměty, kterých si naši slovanští předkové zvláště vážili, ctili je, anebo se jich báli.
Continue reading
Tuhle větu známe z našich televizních večerů dobře – na místo, které označil muž mající všecko zjevně na povel, se nahrnou kopáči. A výsledkem jejich přehazování země je poklad nebo mrtvola. Do toho všeho ve filmu zpravidla prší nebo je jinak nevlídno. Možné je ale také vyústění méně (pokud se děj neodehrává zrovna na poušti) dramatické. Kopající nadšeně vykřikne: „Voda!“ Filmově jistě vděčnou scénu můžeme někdy dokonce shlédnout naživo. Na loukách či v zahradách v takovém případě místo, kde by bylo radno kopat, označí muž s tajuplnou virgulí – proutkař.
