Kočku, prase nebo koně nezadržíme běžným plůtkem, ale stejně jako všechna ostatní zvířata na ně můžeme vyzrát elektrickým ohradníkem. I králík trénovaný ve skoku vysokém (a to je disciplína, kterou miluje) má vůči němu respekt. Když nezapomeneme na to zásadní – v raném věku mu předvést, co by se stalo, kdyby se snažil elektrický ohradník překonat. Rána králíčkovi neublíží, ale nezapomene na ni. Stejně jako býk (který také býval malým telátkem), ovce, prase i pes.
Continue reading
V zahradě bývá dost místa a příjemných zákoutí pro všechny – tedy i pro mazlíčky. Abychom se ale o ně nemuseli bát a zároveň nás příliš neotravovali vyhrabáváním krásně rozrostlých trvalek nebo ničivými pokusy o útěk, musíme něco do zahrady přidat, co bude jen jejich, v něčem jim zase zabránit. Zvířata na zahradě budou velmi spokojená.
Continue reading
Tahle škola je příjemná, a protože tu nikdo nikoho nezkouší, tak honem ještě jednou do školy! Už jsme o tom červeném domě v polské vesnici Harsz nad Mazurskými jezery, kde na střeše bydlí čápi, psali. O tom, že tahle stará škola není vůbec obyčejná, svědčí nejen to, že se píše s velkým „S“ , ale i to, že nejživěji je zde o prázdninách… nicméně navštívit ji můžete celoročně. Koho čas nebo povinnosti netlačí, určitě by tady rád zůstal poškolákem!
Continue reading
Když se řekne pilný jako včela, znamená to, že jedna bzučící proužkovaná dělnice navštíví při svých cestách za květním pylem a medovicí během jedné minuty deset květů. V úlu, kde sběr proměňuje na med a vosk, vyloučí najednou osm voskových šupinek vážících 1,5 mg. Na kilogram vosku je jich potřeba asi pět milionů. A kvůli kilu medu uletí včela 280 000 kilometrů. Jak jsme si možná zapamatovali ze zeměpisu znamená to, že sedmkrát obletí naši matičku zemi kolem rovníku. Není to všechno úžasné? A co vášně včelích králů?
Continue reading
Říká se, že čím je kojencům mléko, tím je starcům med. Když se dětem prořezávají zoubky a jsou protivné, med také pomůže. Lžičkou medu totiž snížíme hladinu fosforu v krvi a tím otupíme vnímání bolesti. My přece jen odrostlejší bychom si po medu měli vždy vyčistit zuby. Med vytváří v ústech prostředí mimořádně milé zubnímu kazu. Včely a med patří k sobě. Kdybychom přepočetli na člověka výživný dopad a hormonální účinky mateří kašičky, kterou vedle vosku a medu včely produkují, žasli bychom. Kašičkou včely krmí královnu. Žena by se po takové stravě měla dožít 2500 roků a denně přitom porodit patnáct dětí…
Continue reading
Historii lidské práce se včelami dokládá pravěká skalní kresba v Pavoučí jeskyni u španělské Valencie, stará nejméně patnáct tisíc let. Znázorňuje ženu, vybírající z dutiny stromu med. Tou drzou krádeží rozčílené včely nad vetřelkyní krouží. Před pěti tisíci lety přišli obyvatelé Středního východu s nápadem nabídnout včelám v proužkovaném trikotu – včelařství jako obydlí hliněné hrnce. A staří Egypťané s takovými úly dokonce kočovali: jak po proudu Nilu postupně rozkvétaly medonosné rostliny, měly včely v úlech na lodích zajištěnu snůšku a včelaři, kteří v městech v nilské deltě med nakonec prodali, zase zisk.
Continue reading
Kurník jsme postavili a zajistili si pravidelnou snůšku. V podstatě šlo o to mít čerstvá vejce a neplatit vražedné peníze obchodníkům, kteří jsou především před Velikonocemi bezostyšní. Kdo si ale se slepicemi začal, asi neodolá pokušení mít i vlastní kuřátka. Není to asi úplně nejlepší nápad, vyřazené nosnice z velkochovů jsou za pár babek a při individuální péči funkci dodavatele domácích vajec plní spolehlivě. Hodně lidí ale tahle pípající vidina zláká. Vida, vylíhlo se kuře!
Continue reading
Když v systému plánovaného hospodářství najednou nebyl k mání hajzlpapír, mohli za to „Rusáci“, vzpomínáte? A když v ekonomické formaci preferující tržní vztahy podraží vejce, může za to zase Evropská unie. Ať už naši iniciativní blbci spáchají cokoliv, co nedopadne dobře, může za to vždycky někdo jiný. „Odkloní“, jak se módně říká, naši vcelku oprávněnou zlobu pokud možno daleko. Kurnik šopa! Vždycky spoléhají na to, že až se vyzuříme, nějak už se z maléru sami vyhrabeme.
Continue reading
Měli bychom jim z vděčnosti (a samozřejmě i z vypočítavosti) věšet ptačí budky na každém stromě. Ti roztomilí zpěváčci, co se vejdou do dlaně, jsou totiž neuvěřitelní žrouti: prťavý brhlík sežere denně skoro polovinu toho, co sám váží, a králíček dokonce sedmdesát procent své tělesné hmotnosti. Tak si běžte stoupnout na váhu a spočítejte si, kolik byste toho museli spořádat. Na ptáky jsme prostě malý páky, je to tak… Jídelníček těch, o nichž budeme povídat, navíc tvoří hlavně, či dokonce výlučně, hmyz. Brrr…
Ještě že v zimě mouchy spí! Za těch pět měsíců, kdy nás bzukotem obtěžují, by v ideálních podmínkách z jedné mouchy mohlo vzniknout sedm miliard jedinců. Matematicky to tak vychází a bylo by to strašné, kdyby… kdyby totiž nepřiletěl ptáček, nejspíš žádný velký pěvec a vcelku ani parádník, tvor, kterého vnímáme jedině, když nám něco upustí na kabát, a kdyby to cvrlikavé nic mouchu nesežralo. V tomto smyslu je to brkoun – zachránce. Záplavu hmyzu ptáci úspěšně tlumí, ale v zimě, když zebe a mouchy spí, mají i ptáčci hlad. Sypte ptáčkům! Neměli bychom na ně určitě zapomínat.Naplňte jim krmítko!
Co s tím? Lomení rukama ani lamentování není k ničemu, nakonec je třeba vzít papír, houbu, hadr, případně kartáč. A nakonec octovou vodu. Důkaz toho, že kočičí žaludek je citlivější, než bychom u tvora s příslovečnými sedmi (někdy devíti) životy čekali, musíme bez otálení uklidit. Když byla naše kočka ještě kotě, poprvé se význačněji obrátila naruby pod vánočním stromkem. Nebylo to proto, že by náš zpěv koled byl až tak falešný, ale kočkám nepochybně nedělá jehličí dobře a naše zvířátko bylo ještě tak blbé, že to nevědělo.
„Že včera není dnes a kočka není pes, to každý ví,“ zpívalo se v jedné písničce. V Česku návod k četbě tohoto textu znamená, že u nás psiska mají mírnou převahu nad měkkými tvory, kteří od nepaměti loví myši. Kočky ve starověku řadili mezi bohy a ve středověku v nich viděli jednu z možných podob ďábla. Rozmazlujeme je teprve od devatenáctého století. V Evropě – ovšem kromě Slovenska, Polska, Ukrajiny, Španělska, Řecka a nás – milovníci koček převládají. Stejně je tomu v Americe a v zemích, kde vyznávají islám. Psí chov se naopak tak jako u nás rozmohl v Asii, kde bývají hafani často i součástí národních jídelníčků.
Je to tak: ke všem možným svátkům a významným dnům tady máme i Světový den koček. Podle vcelku relevantních zdrojů si ho vymysleli v Itálii a určili ho na sedmnáctého února (Vlaši jsou ovšem tak pošahaní, že černé kočky slaví zvlášť, a to sedmnáctého listopadu). Je to ovšem s tím světovým kočičím svátkem docela dobrý blázinec, protože únorové datum pranic nevadí Rusům, kteří Den koček slaví prvního března, a Angličané prvního srpna. Američané kočky světí devětadvacátého října.
Jaro, Velikonoce a přílet čápů (Ciconia ciconia nebo Ciconia alba) patří k sobě, protože první potvrzuje druhé a podmiňuje třetí. Pravidelnost cestovního řádu našich čápů napříč dvěma kontinenty je udivující stejně jako fakt, jak nebezpečnou cestu a kolik času musejí zvládnout pro to, aby zde a nikde jinde obnovili svůj rod. Tak nějak to bere u srdce, když si člověk uvědomí, že se trmácejí vzdušnými proudy a napříč povětrnostních front, i když jinde a blíž jejich zimovišti mají víc žab, přátelštější počasí i lepší vládu… Co víme o čapích hnízdech.
Continue reading
Včera přišlo jaro na Mazury, protože do vesnice Harsz přiletěli poslové jara – čápi. Mají zřejmě daný letový řád a kašlou na počasí. Tak jim a obyvatelům Staré školy, od nichž zprávu i fotku máme, posíláme prostřednictvím našich stránek pozdrav i s přáním krásných Velikonoc.
Continue reading
Některé dny jsou horší než jiné jaksi z předurčení. A že o tom, jak by mohly být osudové víme, činí je často ještě nebezpečnějšími. K obvyklým chybám z neopatrnosti přiřazujeme špatná řešení pramenící ze strachu, celkové nejistoty a panikaření. Jindy velebený princip předběžné opatrnosti se za určitých okolností může stát kontraproduktivní.
Stavba klasického krmítka není složitá. Vyžaduje ovšem měření a přesnost, což není všem blízké. Pokud chceme přesto v zimě ptáčkům nejen přilepšit, ale za obzvlášť dlouhých anebo sněžných zim jim doslova pomoct přežít, volíme divná řešení z lehko poddajného materiálu, a tak to leckde v lese či parku vypadá, jako když vítr rozfoukal smetiště. Mor nejrůznějších kelímků od pomazánkových tuků anebo různě prostříhané PET lahve sice účel plní, ale naši beztak dost zkoušenou krajinu věru nezdobí. Ptáci si ale péči zaslouží.