Chvála cihlářského řemesla je opravdu zasloužená. Cihly vyráběné z jílů a hlíny se po proschnutí vypalují při 1200 stupních, až zvoní. Což není jen básnický slovní obrat, ale pravda. Takovým dobře znějícím výrobkem se staří cihláři rádi chlubili. Nezaměnitelný zvuk správně vypálené cihly byl pro ně stejně důležitý, jako cihlářský podpis, značka čili kolek. Ostatně – víte, že jsou mezi námi tací, kteří právě takové historické „kolkované“ cihly sbírají?

Kolky jsme zmínili už v povídání o historii cihel od dob babylonských po dnešek. Cihly totiž plácali jednotlivci, vyráběly je města a někdy i kláštery. Vznikaly všude tam, kde na ně byl odbyt a kde se nacházela příhodná hliniště. V cihelnách se vyráběly i celé prefabrikované části, například ostění oken a dveří. Chvála cihlářského řemesla je zasloužená.

Zlatý čas vepřovic

Egypťané máčeli v bahně slámu dny, než se přírodní materiál začal rozkládat a uvolňovat lepkavou látku důležitou pro pevnost sušených cihel. S vepřovicemi se stále setkáváme. Nepálená hlína promísená plevami, slámou nebo chlupy se vrací v podobě hliněných domečků, čas nepálených cihel vyvrcholil v sedmnáctém století. Pálené cihly ho vytlačily. Nicméně plně recyklovatelný přírodní materiál je pro stavebníky zajímavý. Hliněné „buchty“ vytvářejí zdravé prostředí příznivé pro astmatiky, alergiky, udržují stálé tepelně vlhkostní mikroklima a výrazně omezují nemoci z nachlazení. Nepálené cihly známé pod názvem egyptské, ejpské nebo také vepřovice, se dělaly do formy po jednom kusu. Byly 35 cm dlouhé, 16 cm široké a 10 cm vysoké. Po vyklopení se forma vypláchla vodou, aby stěny i dno byly mokré a hladké. Později se vepřovice dělaly do formy po dvou kusech tzv. „na písek“- forma se po vyklopení vysypala suchým pískem. Dobrý cihlář s rodinou vyráběl denně 600 až 1000 kusů.

O údělu cihlářském

Vypalovat cihly se lidé naučili brzy, asi ve čtvrtém století před naším letopočtem. Bylo to pracné a zdlouhavé, ale čas dal cihlářům za pravdu. Dokonce tisíce let stará technologie zvaná výpal ve slohách proložených dřevem se používá dodnes. V Anglii tak vyrábějí lícové cihly s uměle patinovaným povrchem. Cihlařinu v dobách minulých mohl provozovat každý, kdo přihlásil cihlářství jako svou živnost a zaplatil daň. Tím odbyl administrativu. Na podzim před mrazy pak musel nakopat hlínu. Čím déle v haldách ležela a promrzala, tím snáz se s ní potom pracovalo. Na zimu, kdy se nic dělat nedalo, cihlář měnil profesi (nejčastěji pracoval jako skalák, čili lámal kámen, nebo alespoň pletl březová košťata). S příchodem jara pak začala ta pravá cihlářská dřina, což byla práce těžká a umazaná. V ruční cihelně byli nejméně tři zruční formaři. Pomáhali jim odnašeči, takže zpravidla měla co dělat celá cihlářská rodina.

S hlínou jako s těstem

Zvečera cihlář navezl na plac takové množství hlíny, které měl během následujícího dne zpracovat, a namočil ji, aby změkla. Hlína začala sama „pracovat“ a ráno ji nakvašenou dal cihlář na hromadu, kde ji s pomahači přeházel lopatou a důkladně prošlapal. Získal tak stejnorodou hmotu, kterou nakonec ještě prosekával kraclí. Pro ty, kteří netuší, co to bylo, vysvětlení – šlo o širokou ohnutou lopatu. Pak cihlářský mistr kus hlíny přenesl na pracovní stůl čili štont (v maštali se tak nazývalo stání pro koně, na trhu místo hokynářova stánku). Drátem odřízl kus hlíny, zformoval ho do koule a tu vmáčkl do železným páskem okované a pískem vysypané formy z dubových asi tři centimetry silných prkének. Vršek urovnal rukou a seřízl drátem. Syrovou cihlu pak vyklopil na prkénko, které odnašeč přemístil k schnutí. Z počátku naše cihla schla na úzké hraně a v další fázi naskládaná do hranic.

Už se cihly pečou

Aby se pekaři starající se o náš chléb vezdejší neurazili, správně se cihly nepečou, ale pálí. Klasická pec byla podélná budova z pálených neomítnutých cihel deset až dvanáct metrů vysoká a asi osm metrů široká. Ve hřebenu střechy byl nástavec – dymník, který odváděl kouř. Po podélné straně stál pecník pro dřevěné i klasické uhlí. Jeho dno bylo asi metr pod úrovní silného železného roštu, takže zde vznikl prostor na popel. Do pece cihlář navezl i několik tisíc syrových cihel, které vyrovnával na roštu opět na úzkou stranu s takovou mezerou mezi jednotlivými cihlami, aby mezi ně mohly pronikat plameny. V plné peci se pak topilo nejméně šest dnů a následně pec chladla až dva týdny. Takže upečeno měl za tři neděle.

O nesmrtelné cihle

Patronkou cihlářů je svatá Anna. Protože byli zvyklí stále na něco čekat (než hlína uzraje, než cihla uschne, než se správně vypálí a než pec vychladne), oslava tohoto svátku trvala až tři dny. Slavit cihlu vypadá divně, ale je to zdánlivě předpotopní materiál, který nás ale ani v době nových a jistě skvělých stavebních hmot hned tak neopustí. Ohněm políbená hlína má totiž vlastnosti, které ji činí cennou. Cihla například akumuluje dostatek tepla. Díky tomu je při dočasném přerušení vytápění zase postupně vydává a po určitou dobu zajišťuje přijatelnou teplotu. Teplo akumulované v konstrukcích umožní i rychlé ohřátí vzduchu po nárazovém vyvětrání.

Chvála cihlářského řemesla

A v letním období se účinek tepelné akumulace projevuje opačně – ve zdivu schovaný noční chlad prostředí přes den příjemně ochlazuje. Cihlová stěna optimálně tlumí veškeré výkyvy vnější teploty a tepelnou akumulaci a setrvačnost oceníme především zjara a na podzim, kdy jsou teplé dny a chladné noci. Cihly značně dokážou šetřit náklady na přitápění. Vedle těchto tepelných vlastností jsou cihly důležité i svým nízkým difuzním odporem, takže při zvýšené vlhkosti vodní pára prochází stěnou a dochází k vyrovnávání vlhkosti. Když stavby „dýchá“, vlhkost se nehromadí, nekondenzuje a plísně nemají šanci. A konečně jsou cihly i dobrým zvukovým izolantem.