Tahle příbuzná břízy stojí v bažinách na chůdách. Každý ji pozná podle jehněd a malých šištiček. Včely se z nich na jaře, když nemají pastvu, mohou štěstím zbláznit. Z jemného pylu olší jsou ale nešťastní alergici. Roste v mírném pásu severní polokoule a její druhy pojmenovali podle barvy listů: olše černá (lepkavá – Alnus glutinosa) je u nás nejrozšířenější, červená je nejvyšší a na západě Ameriky dorůstá do pětatřiceti metrů, zelená není vyšší než pět, a co se barev týče je i olše šedá, celkem na pětadvacet druhů.
Když tu byly jenom bažiny porostlé rákosím a trsnatými ostřicemi, tu a tam se na ostrůvcích mezi divně probublávající vodou začali ujímat stromy. Mezi prvními to byla olše, jejíž propletené obnažené kořeny vytvářely scenérii podobnou té, kterou dnes nacházíme v tropických mangrovových pralesích. V močálech se i dnes určitě starodávná Olšová Panna i novodobý večerníčkový hastrman Volšoveček kamarádí s Bludičkami a s Rusalkou.
Pionýrská dřevina
„
V Benátkách,“ jak píše starý dobrý mistr botanicus Matthioli, „majíce stavěti domy a paláce, volšovým dřívím grunty zakládají.“ To dřevo jinak měkké totiž ve vodě bezmála zkamení. Z olšového dřevěného uhlí se zase dělal střelný prach. Je to vůbec pozoruhodný strom: olším se daří i tam, kde toho moc jiného neroste, mezi prvními stromy je na skládkách, haldách a odvalech. Navíc olše dobře snáší ovzduší průmyslových oblastí a používali jsme ji často k zpevňování břehů. A jako jsme dřív těmto porostům na březích vodních toků fandili nejen proto, že byly krásné a pod olšovými kořeny sídlili raci, s horlivostí pro nás v Česku tak typickou jsme je po záplavách začali vytínat, takže holoseče u některých malebných meandrů potoků jsou už jen k pláči. A přitom stačilo koryta vyčistit… Nicméně olše našla i novou perspektivu: roste rychle a tak se nejspíš brzy dočkáme plantáží vrb, topolů a taky olší jako energetických dřevin, které se budou řezat, štípat a štěpkovat na novodobé brikety.
Apatyka paní z močálů
Z olše nám víla nabízí zjara listy a kůru. Obé sušíme ve stínu. V droze jsou třísloviny, atrachinony, fytosteroly, flavonoidy a triterpeny a fenoly, takže působí svíravě. Pomáhá nám při nachlazení, při zánětu plic a mandlí, při horečkách, průjmech a střevních zánětech. Odvar připravujeme dvě minuty. Rozžvýkané listy indiáni s úspěchem přikládali na špatně se hojící rány, vředy, nebo spáleniny. Ale olše nám může pomoct i v zimě: když sloupneme kůru drobnějších větviček, pokrájíme ji nadrobno a dobře usušíme, můžeme z ní udělat kloktadlo podle bylináře Pavla. Když lžičku drtě povaříme v šálku vody pět minut a kloktáme to několikrát denně, je pravděpodobné, že se nám angína vyhne, respektive máme-li ji už, couvne rychleji. A koho trápí revma a přesto chce mít dobré spaní, měl by si ustlat v olšovém listí (anebo si – poněkud civilizovaněji – dát na noc koupel v odvaru z mladých olistěných větévek).
Krvavé kruhy
Když na břehu potoka porazíte olši, někdy se léta na řezu zbarví do ruda a s těmito krvavými kruhy spojují olši i strašidelné pověsti. Větší kmeny slouží k tomu, aby se z nich krájely dýhy, které nábytku dávají optimistický charakter. Dřevo je žlutobílé, narůžovělé a nebo šedooranžové. Masivní konstrukce se z olše příliš nestaví. Venkovani dřív olšové dřevo používali k výrobě předmětů praktických v hospodářství – třeba koryt ke krmení čuníků. Vlastnosti jinak totiž celkem nevalného dřeva tam, kde bude dlouhodobě vystavené vlhkosti, se výrazně změní k lepšímu. Umělci mají olši rádi jako lípu, je měkká a dobře se z ní tudíž vyřezává po vláknech i přes ně, ale dřevo prakticky nemá kresbu (milují ji bohužel také červotoči a jiný dřevokazný hmyz). Užitek z olše měli i koželuhové, kteří kůru obsahující hodně třísla používali k činění kůží. A šamani z mladých výhonů zhotovovali syrinx – spojené píšťalky.
Jak je to v legendárním stromokruhu
A jak si stojí olše v tzv. keltském stromoskopu, kde se s borovicí dělí hned o dva termíny – 19. až 29. února a 24. srpna až 2. září? Lidé narození v těchto dnech (podle ortodoxních novokeltů ale v tomto období počatí) má podobně jako jejich stromy vyznačovat mimořádná houževnatost. Jako olše přežijí i potopu a jako borovici je nezlomí žádné životní vichry.
Olše
Olše jsou lidé vyrovnaní a klid dovedou přenést i na druhé. Jsou trpěliví a dovedou se ovládat, takže málokdo pozná, co si opravdu myslí. Ctí soukromí vlastní a osobní svobodu druhých. Jsou v tom nejlepším slova smyslu kulturní, libují si ve společnosti vzdělanců, upřednostňují vážnou hudbu a najde se mezi nimi dost sběratelů knih. V osobních vztazích jsou tolerantní. Násilnické chování je jim cizí a okolí zpravidla ctí jejich přirozenou autoritu. Lidé olše bývají i fyzicky přitažliví a těší se vcelku dobrému zdraví, byt ne zrovna dlouhověkostí.
Borovice
Co bylo řečeno o zrozencích z olše, platí i pro ty, kteří cítí spřízněnost spíš s borovicí, snad jen s tím rozdílem, že za svými cíli dokážou jít borovice až tvrdě. A na rozdíl od olší existuje i nepřekročitelná hranice, na níž končí jejich ochota obětovat se pro druhé. Borovice jsou také za určitých okolností náchylné jít přímočaře (a úspěšně) za materiálním ziskem.