Gdaňskem Güntera Grasse při putování po stopách hrdinů Grassových knih se můžeme opírat u přesnou topografii míst jejich dějů. A to nejen v „gdaňské trilogii“ (Plechový bubínek, Kočka a myš a Psí roky), ale i v dalších dílech. Jeho postavy stárnou s autorem a vzájemně knihami prolínají. Třeba dívka Tulla zmíněná letmo v Kočce a myši je významnou postavou Psích roků. A její vnuk hrdinou románů Jako rak, který vypráví její syn. Vůdce chuligánské tlupy Válečů z Bubínku se o pár desítek let později představuje jako středoškolský profesor v Lokálním umrtvení. A s téměř šedesátiletým filmovým producentem trpaslíkem Oskarem („naším milým panem Matzerathem“) se setkáme v Potkance.
Někdy se ale povědomá jména jen mihnou, jindy zachytíme letmou zmínku o příběhu z jiné knihy, jakoby se nás Grass snažil nachytat, zda jsme pozornými čtenáři. Grassovo vidění světa přitom přináší autorovi pověst kontroverzního umělce, protože průběžně už dokázal naštvat kde koho. U nás zmizel po osmašedesátém z veřejných knihoven. (Mám první české mladofrontovní vydání Plechového bubínku, odeonskou Kočku a myš mi někdo ukradl.) V západním Německu zlobil, ve východním dokonce nějaký čas vůbec neexistoval. Poláci proti němu občas protestují a nejnověji má zakázán vstup do Izraele. Ani s Kašuby, kde část jeho rodu koření, to nemá lehké. Ovšem Kašubové sami to historicky nemají lehké s nikým.
Barvy černá a žlutá
V národnostní přetahované na tom byli Kašubové dost špatně. Ani jedné ze zúčastněných stran nezdáli se totiž dost němečtí či dost polští a jejich národní barvy byly všem směšné. Ale kašubská krajina je pěkná, s jezery, lesy a vřesovišti v kopcích, s rybáři v Gdaňské zátoce. Pro nás je kašubština celkem srozumitelná, protože se trochu podobá dolnolužické srbštině. Podle odborníků má zřejmě kořeny v dávné polabštině, kterou mluvili vyhubení Vendové. Během staletí útlaku většina Kašubů ztratila kulturní identitu. Hodně jich po válce odešlo do Německa. V Polsku se k nim aktuálně hlásí půl milionu občanů, ale kašubsky z nich umí asi jen padesát tisíc. V současnosti jsou nejznámějšími Kašuby polský politik Donald Tusk, který to dotáhl na premiéra a evropského unijního „prezidenta“ a německý spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass. (I jeden z rodičů Angely Merkelové měl kašubské kořeny.)
Na místě činu
Oskar, který se v pěti letech rozhodl zastavit růst a před světem dospělých se schovat za plechovým bubínkem, byl o tři roky starší, než muž, který si ho vymyslel. Totiž Günter Grass. Ten se narodil až 16. října roku 1927. Protože se osudy spisovatele a hrdinů jeho knih proplétají, vydají se příznivci Grossových příběhů až k spisovatelovu skoro rodnému domu. Odsud začínají objevnou pouť po místech, které už důvěrně znají ze spisovatelových románů. Což ve chvíli, kdy si ujasníme nová místní jména, není až tak složité. Starý „stověžatý“ Gdaňsk se sice na konci druhé světové války změnil ve spáleniště, ale byl starostlivě a na původním půdorysu rekonstruován. Grossovo rodiště, předměstí Langfuhr, poznamenala spíš přirozená výstavba města.
Z románů k mapě, s mapou do ulic
Pro základní orientaci si pamatujme, že Danzig je Gdaňsk a jeho předměstí Langfuhr se dnes jmenuje Wrzescz. Holm je Ostrov, kde se nacházejí loděnice (o nich a zdejší výrobě ponorek více čtěte ZDE). V knihách nejčastěji frekventované další čtvrti jsou Neuefahrwasser – Nowy Port, Troyl – Przeróbka, Brösen – Brzezno a Gletkau – Jelitkowo. Oliva je Oliwa. Hlavní alej spojující Gdaňsk s Wrzesczem, druhdy Hindenburgova alej, se dnes jmenuje Vítězství (kdysi ji lemovaly hřbitovy, které jsou tématem Grässovy knihy o „nekrofilním revanšismu“ Žabí lamento). Asi je dobré si toto říct na začátku, protože rozsahově úctyhodného Grassova díla se překladatelsky v různých dobách zmocnili různí překladatelé a právě v tlumočení místních pojmenování nepostupovali jednotně.
Otec
Grassovým prvním bydlištěm byla ulice Kastanienweg. Trpaslík Oskar se narodil v Labesově ulici (to byl gdaňský kupec), která se dnes jmenuje po polském historikovi Joachimovi Lelewelovi. Do domu číslo 13 se s rodiči malý Günther Wilhelm přistěhoval z ulice Lendziona (tenkrát Kastanienweg – Kaštanová cesta). Otec Wilhelm starší byl synem tesařského tovaryše Heinricha a jeho ženy Matyldy rozené Obermüllerové. V gdaňském adresáři je ve dvacátých letech veden jako obchodní cestující, který později pomáhal ženě s vedením koloniálu se smíšeným zbožím v Labesově ulici. Ve třicátých letech vstoupil do NSDAP a obchod převedli na něj. Na rozdíl od Alfreda Matzeratha z Plechového bubínku ale válku přežil a po odsunu do Německa pracoval v hnědouhelném dole.
Matka
Umělecké sklony Günter (je také dobrý malíř, grafik a sochař) zdědil zřejmě po matce Heleně, která dobře hrála na piano a milovala divadlo. Romantické sklony a sklon k sentimentalitě prozrazuje Grass na celé řadě míst svého rozsáhlého díla. Měla sestru Betty a tři bratry. Další příbuzný (stejně jako románový Oskarův strýček a možný otec Jan Bronski) pracoval na polské poště. Jmenoval se ve skutečnosti Franz Krause a s obránci pošty byl zastřelen u hřbitova v čtvrti Zaspa. Koloniál Grassovy matky je v adresáři z roku 1929 psaný na Helene Grassowski, což je jediná známá oficiální zpolštěná (nebo pokašubštěná) podoba jejího jména.
Jen letmo další příbuzní
Zatímco otec byl evangelík, matčini katoličtí rodiče pocházeli z Kašub. Dědeček kovář Vincenty Knoff si vzal selku Alžbětu Krause, ovšem Grass se s ním minul (podobně jako Oskar se svým dědem vorařem Koljaiczikem), protože ten zahynul v bitvě u Tannenbergu za první války, podobně jako jeho synové Artur, Paul a Alfons. Podnik dědečka z otcovy strany, truhlářského mistra, celkem podrobně popisuje Grossův román Psí léta. Vztahy otce a syna nebyly zrovna nejlepší.
Jako v bečce se slanečky
Labesova ulice byla dlouho zastavena jen z jedné strany. Grassovi zde měli dvoupokojový byt v přízemí a malý krámek, který matka rozšířila o kuchyň, z níž prodávala mlékárenské výrobky. Byt se nakonec skládal z panského obýváku s okny na ulici a z ložnice do dvora. Do pokoje ústila úzká předsíň. Koupelna chyběla zcela a záchod v mezipatře (je tam dodnes) užívaly čtyři rodiny.
Lidé dávno odešli
Co se změnilo, je vzhled domu: vchod do krámu byl zazděn a z předzahrádky se při rozšiřování vozovky stal chodník. Zídky mezi jednotlivými dvorky byly zbourány a kůlny za domem nahradily garáže. Zmizela klepadla na koberce. Románové zařízení Oskarova domova je vymyšlené, ale dobrý popis najdeme v memoárové knize Při loupání cibule. S Grossovou mladší sestrou Waltraut byl byt pro čtyři lidi rozhodně malý. Činžák obývalo devatenáct rodin v pestrém sociálním spektru – od vědce, přes výhybkáře, válečného invalidu, dva penzisty, obchodníka, hodináře, hudebníka, zámečníka, krejčové, přes dva dělníky a dva truhláře až po písmomalíře. Dobře odpozorovaného materiálu pro své obsáhlé romány měl Grass už v rodném domě spoustu. Dokonce většinu jmen do textu Plechového bubínku jen foneticky opsal.
Je toho v Gdaňsku víc
Ke Grassovi se v Gdaňsku vztahuje víc míst, nepochybně pseudogotický cihlový kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova proti nádraží, základní škola v Pestalozziově ulici a další. Naše putování „GGG“ ale rozhodně fanouškům spisovatele, kteří se z dovolené u našeho hlavního taháku – polských Mazurských jezer vydají k Baltu, radíme začít od Grassova skoro rodného domu.
Bronz na pokračování
Grassův pomník najdete v parku na Wybieckiego náměstí. Má podobu lavičky, na jejímž jednom konci trpaslík Oskar tluče do plechového bubínku, na druhém konci přes brýle pozoruje své město spisovatel s neodmyslitelnou dýmkou v ruce. Oskar zde sedí od roku 2002, Grass čekal dlouhou dobu v sochařském ateliéru, protože si ještě živý nositel Nobelovy ceny nepřál žádné pomníky. A na nedaleké fontáně tančí bronzové hubené vyžle žabec Tulla (opakuje se ve více knihách, hlavně v brilantní novele Kočka a myš)…
*** Günter Grass, nepochybně jeden z největších evropských spisovatelů 20. století, zemřel v Lübecku dne 13.4.2015. Sirotky se stali trpaslík Oskar a spousty čtenářů. Patřím k nim.