Jakuba Jana Šimona Rybu máme v paměti zařazeného mezi hudební skladatele, většinou si ale nevzpomeneme na víc děl, než je jeho Česká mše vánoční. Známe ji spíš podle jejich prvních veršů „Hej, mistře!“, a familiárně ji nazýváme „Rybovkou“. Tou nás obchodníci přes nepopiratelný půvab otravují už od září, kdy bývá někdy ještě bezmála třicet stupňů, a snaží se nám jejím jímavým nápěvem připomenout, že Vánocům se rozhodně nevyhneme. Není divu, že na Rybovu hudbu je řada lidí alergická podobně, jako na vlezlé Rolničky. A přece její tóny zcela přirozeně souznějí s českou krajinou, a ucho těší spoustou ohlasů lidových písní i mozartovskou melodikou.
(2012) *** Tóny „Rybovky“ poznáme nejspíš všichni, ale co víme o jejím autorovi? Byl to nejen plodný otec (měl třináct dětí), ale i výkonný skladatel a také český obrozenecký buditel. Narodil se 26. října 1765 v jihočeských Přešticích. Už jako osmiletý (učil ho otec) hrál na klavír, housle a varhany. Strýc mu pomohl získat od roku 1780 stipendium na piaristickém gymnáziu v Praze a její bohatý hudební život měl na vesnického kluka velký vliv. Po gymnáziu studoval filosofii a vzdělání nasával jako houba: běžně užíval němčinu a češtinu a četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky. Záhy ho však otec povolal do Nepomuku, aby se zajímal o uvolněné místo učitelského pomocníka. To nedostal a přes krátké působení v Mníšku se roku 1788 stal „učitelským“ v Rožmitále pod Třemšínem, kde se také roku 1790 ve čtyřiadvaceti oženil a s dcerou rožmitálského purkrabího Laglera, osmnáctiletou Annou.
Ohromující soupis díla
Přesto, že společensky nebyla postavení učitele a sbormistra zcela zanedbatelná, hmotný prospěch z nich nekoukal a také neustálé spory s farářem a vrchností braly Rybovi hodně sil. Přesto je počet skladeb, které napsal úžasný: už v Praze to bylo dvanáct klavírních koncertů, kvinteta a serenády, menuety a další tance, zkoušel zpěvohru, mši a skládal duchovní písně pro kostel svatého Jindřicha, na varhany hrál u Salvatora. Sbíral lidové písně a hudbu složil i k textům obrozeneckých básníků. Dnes je znám především díky vánoční mši „Hej, Mistře“. Mší prý ale celkem napsal přes sto a třicet pastorel. Co se týče světských skladeb (tiskem nevyšla žádná) šlo o dva a sedmdesát kvartet, osm a čtyřicet tercet, sedmaosmdesát sonát, houslové a čelové koncerty… Celkem se uvádí jedenáct set hudebních kompozic. Ale zasáhl i do hudební teorie a na přelomu tisíciletí napsal spis „Počáteční a všeobecné základové ke všemu umění hudebnímu“.
Skutečnou tvář neznáme
Českou mši vánoční poprvé slyšeli účastníci štědrovečerní bohoslužby v barokně přestavěném starém gotickém rožmitálském kostele Povýšení svatého Kříže roku 1796. Na varhany tenkrát zpěváky zřejmě doprovázel sám autor. Z malířských podobizen i reliéfu na Rybově hrobě na nás hledí vousáč s vysokým čelem, ale se skutečnou podobou muzikanta je to stejné, jako s portrétem básníka Máchy: jak skutečně vypadal, nevíme. Jeho imaginární portrét vznikl totiž na základě ústně si předávaných vzpomínek až osmdesát let po jeho smrti. Kriminalista by vám jistě řekl, že takto vzniklý „identikit“ valnou vypovídací hodnotu asi mít nebude a Rybu by jen podle něj asi nenašli. Leč berme věci tak, jak jsou, protože bradatý muž na portrétu vcelku naši představu obrozeneckého učitele a skladatele neboří.
Ryba a hudební terminologie
Známější než podoba je Rybova pedagogická činnost. Ačkoliv vlastní životopis napsal německy, velkou pozornost věnoval rozvoji českého jazyka. Podobně jako Jiráskův dobrušský kupec F. L. Věk (ve skutečnosti Hek z Třebechovic pod Orebem) byl pilným čtenářem české didaktické literatury. Vytvářel hudební terminologii z krkolomných složenin. Kdo z vás odhadne, co znamenala slova kazomuzik, hubovíra, muzikovětrník a nebo slavozpěvný? Jiná by měla šanci i dnes: “vyvyšovatel“, „snižovatel“, takt „třídvoják“, „tříčtverák“ a místo konsonance čili souznění používal už v titulku tohoto textu uvedený „dobrozvuk“.
Osobitý pedagog
Podobně vynalézavý byl ve své pedagogické praxi. Autor mše „Hej, Mistře“ vycházel z toho, že v dětských hlavách se lépe mravoučné imperativy uhnízdí, pokud jim dá podobu básniček a v stejném duchu skládal pro děti i popěvky. Některé z veršíků šíleně klopýtajících k didaktické pointě působí na první zdání bezmála duchaprostě, ale jejich význam při školní výuce byl v obrozenecké době jistě značný. Pro drsnější výraz nešel přitom Ryba daleko. Například „Dětství bez učení, mladost bez cvičení, mládenectví bez studu, mužství bez spoření, stáří bez modlení – plodí strašnou obludu“! Nebo „Blb jen umění se směje, proto tak rád ve tmách reje“. Případně „Chceš-li z synka míti roba, tomu, hleď, ať smrdí škola“. Nad dokonalým veršotepectvím zkrátka u Ryby vítězilo pedagogické zanícení.
Regenschori
Sbor farního rožmitálského kostela Povýšení svatého Kříže dovedl Ryba na vysokou úroveň. Jinak to nešlo, jinak by si totiž s kompozičními záludnostmi jeho skladeb vůbec neporadil. Už od husitských válek u nás působily tak zvané literátské sbory, což byla bratrstva vzdělanců, která směla zpívat v kostelích. Zrušil je až Josef II. dvorskými dekretem, podobně jako veškerou instrumentální hudbu, jesličky a další věci, jež podle něj mohly věřící od Boha odvádět. Ryba se zasloužil o to, že se pěvecké sbory do kostelů vrátily. Velká část jeho písní má český text. oudil totiž, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající, ani poslouchající“.
Co se stalo pod Štěrbinou?
S časem se z Ryby stává lidí se stranící podivín uondaný věčnými spory s nadřízenými, hmotnými starostmi o rodinu a zřejmě i obtížnými hemeroidy. Zajímá se o zednářství a studuje Senecu. Zrána 8. dubna roku 1815 se po ranní mši vydal do lesa pod kopcem Štěrbina a zde si břitvou podřezal krk i zápěstí. A tady se verze následujících dějů rozcházejí. Podle jedné ho ještě živého nachází přítel Nicholaus Riesse, Němec, kterého z rodného Porýní vyhnal Napoleon a z něhož se v novém domově stal horlivý přívrženec českého národního obrození. S Rybou zde měl mít domluvenou schůzku. Podle druhé v mlází skladatelovo tělo nacházejí lesní dělníci až za dva dny. A horor ještě pokračuje, protože autora nespočtu mší a církevních skladeb odmítá jako sebevraha církev řádně pohřbít. Tělo zahrabou na zrušeném morovém hřbitově. Čtyřicet let zde jeho ostatky hnijí, než po handrkování s konzistoří prosadí farář Fähnrich jejich přenesení ke kostelu ve Starém Rožmitále. Tak se skladatel nakonec dostává tam, kde poprvé řídil svou dnes nejznámější půlnoční, začínající oním slavným „Hej, Mistře!“