Většina karnevalových jídel je sladká a také šneky lze připravit z různých druhů těst nejčastěji jako skořicové, oříškové nebo čokoládové. Ne každý ovšem masopustní porci cukru chce a může, tak vedle zelňáků (ZDE) doporučujeme upéct i šneky sice bez cukru, ale zato vynikající k pivu a vínu nebo i jen tak. Budou se o fašanku hodit. A vlastně nejen o něm.

V dávných dobách šlo během masopustu hlavně o to, aby jídla bylo hodně. Zvláštních receptů vzniklo minimum. Jedly se zabíjačkové pochoutky a koblihy (recepty na koblihy a jitrnice máme ZDE). Většina jídel byla masitých a tučných. Ostatně i prototyp naší dnešní klasické koblihy představovaly na sádle smažené vdolky z kváskového chlebového těsta plněné špekem a cibulí. O tom, jak byly hutné, svědčí kronikářův záznam ze sedmnáctého století, že „trefený koblihou do oka zmodral jako po ráně pěstí“. Masopust se zjevně občas zvrtl jako v hospodě na známém Ladovu obrázku. Sladkou zcela mezinárodní specialitou byly ale boží milosti, favorky čili fánky (ZDE).

Masopust u slovanských sousedů

Někde se toto období jmenuje jinak, ale jeho průběh je podobný. Slovenské fašiangi prý svůj název odvozují od staroněmeckého výrazu pro naražení posledního sudu – rozumí se posledního před Velkým půstem. Koblihám se říká šišky. Názvu masopust ovšem Slované rozumí všude, dosahuje ke kořenům jazyka. V Polsku má navíc spoustu místních názvů i někde i jiný průběh než u nás. Tradičně ho v některých regionech představoval chlapec v kožichu naruby a s pestrobarevnými fábory, sedící na ozdobeném sudu. Ten vezlo dům od domu na saních koňské spřežení, což odpovídalo polské oblibě „kuligů“ čili projížděk nebo závodů saní po nekonečných rovinách. Masopustními zvířecími symboly byly v Čechách zpravidla kobyla, na Slovensku medvěd a v Polsku se často „chodilo s kozou“ na slaměném provaze. Zvířata představovaná dvojicí masek byla na konci průvodu symbolicky sťata, aby někdy vstala z mrtvých, opili se ale většinou všude všichni. Podobně jako Poláci nazývají Masopust Zapustem naši nejmenší slovanští sousedé ještě přežívající v Horní Lužici kolem města Budyšína. Na jejich průvody a tance v ulicích a na dvorech statků se sjíždějí rodáci z celého Německa, z nichž už někteří lužicky umí jen zapustové popěvky. Tradice se ale, podobně jako velikonočních procesí jezdců v cylindrech kolem polí, drží pevně.

Vzhůru na šneky

Masopustní čas hledání francouzské pochoutky ještě lezoucí v přírodě nepřeje, tak si je uděláme sami. Na těsto budeme potřebovat brambory, třicet deka polohrubé mouky, necelý hrnek mléka, tři lžíce oleje, půlku droždí, vajíčko, lžičku cukru a dvě soli. Nejdřív si, třeba předchozí večer, uvaříme čtvrt kila brambor. Po vychladnutí je oloupeme a nastrouháme. Přidáme další ingredience. Připomínáme, že půl kostce kvasnic se rovná jeden sáček sušeného droždí. Vypracujeme pevnější těsto a dáme ho kynout. Dobře udělanému těstu to bude trvat asi hodinu. Brambory, které budou hotové šneky činit vláčnými i nazítří, mají nicméně takovou zpropadenou vlastnost, že pokud necháme těsto kynout zbytečně dlouho, dost nám zřídne. Z těsta vyválíme placku. Natřeme ji rozdrceným česnekem utřeným se solí a rozmíchaném v rajském protlaku a poklademe plátky anglické slaniny. Na ni už přijde jen špetka tymiánu a strouhaný sýr. Může být eidam, gouda, dokonce i uzený – co kdo rád. Zabalíme do rolády, nakrájíme ostrým nožem na asi centimetrová kolečka, umístíme na plech vymazaný sádlem nebo opatřený papírem na pečení případně silikonem a necháme asi deset minut pod utěrkou kynout. V troubě vyhřáté na sto osmdesát pak pečeme, dokud šneci nedostanou zlatou barvu. Skvělé jsou teplé, byť trochu nadýmají. Díky bramborům neztvrdnou a jsou dobré i nazítří – pokud ovšem zbydou.

Poslední tango

Jednu teorii o mezinárodním pojmenování karnevalu a také o významu jednotlivých masek jsme napsali již ZDE. Ta druhá připouští, že vznikl z latinského sousloví carrus navalis, což byl vůz ve tvaru člunu vezený v čele průvodu nejprve ke cti egyptské bohyně Eset a v Římě při oslavě ožralého patrona opilců Dionýsa čili Bacchuse. Už v křesťanské Evropě to ale muselo o masopustu vypadat také hodně divoce, když vyslanec sultána Sulejmana I. Nádherného (1495-1566), píše, že „v určitém ročním období se křesťané zblázní a teprve popel, který si sypou na hlavu, je z nemoci vyléčí“. My dnes víme, že velvyslanci šlo o období masopustu končící Popeleční středou a začátkem Velkého půstu. Tancovačky, škraboškové „reduty“ a karnevalové bály k masopustu patřily. Původně vesničané tančili kolem ohně a skákali přes plameny. Čím výš, tím bohatší měla být v nadcházejícím roce úroda. Tento tanec se prý dokonce jmenoval „Na vysoké žito“. V hospodě ale o půlnoci z úterý na středu všechno radování skončí. Muzikanti zavřou basu do skříně. Říká se, že ty, kteří si i potom skočí a chtěli by přestat, nohy neposlouchají a utancují se k smrti. Nebo si pro tancechtivého mládence přijde tanečnice s žhoucíma očima a pro pannu Černý myslivec. Nám, jimž ještě četli pohádky, je jasné, že v obou případech je to trest za porušení půstu a partnerem tanečníků je Ďábel.