„Že včera není dnes a kočka není pes, to každý ví,“ zpívalo se v jedné písničce. V Česku návod k četbě tohoto textu znamená, že u nás psiska mají mírnou převahu nad měkkými tvory, kteří od nepaměti loví myši. Kočky ve starověku řadili mezi bohy a ve středověku v nich viděli jednu z možných podob ďábla. Rozmazlujeme je teprve od devatenáctého století. V Evropě – ovšem kromě Slovenska, Polska, Ukrajiny, Španělska, Řecka a nás – milovníci koček převládají. Stejně je tomu v Americe a v zemích, kde vyznávají islám. Psí chov se naopak tak jako u nás rozmohl v Asii, kde bývají hafani často i součástí národních jídelníčků.
(2017) *** Kočky milovali spisovatelé Dickens a Twain anebo malíř Monet. Alexander Dumas dokonce založil Ligu na obranu koček. (Jistě je příznačné, že kočky nesnášeli takoví pánové, jako Alexandr Veliký, Napoleon či Hitler.) Shakespeare je sice nenáviděl taky, ale to je jiná kategorie, navíc právě z jeho doby pochází pohádka O Kocourovi v botách. O vstup tohoto zvířete do literatury se zasloužil především Lewis Carroll kočkou Šklíbou v knize o Alence v Krajině divů, čímž otevřel její cestu do pop-kultury a showbussinesu, jak se o tom ještě zmíníme. Došli jsme tak daleko, že různé národy mají své DNY KOČEK (více ZDE) o nichž samozřejmě tvrdí, že jsou mezinárodní.
Už staří Egypťané…
V zemi pod pyramidami mělo hned několik bohů kočičí podobu nebo alespoň hlavu. Jmenujme například boha Slunce Ra nebo bohyně plodnosti Bastet. Kočky také plnily důležitou roli ve spojení se záhrobním světem, proto je mumifikované pohřbívali společně s lidmi. K mumiím patřily i misky na mléko a někdy i podobné masky, jaké v sarkofázích kryly tváře faraonů. Nejstarší kočičí mumie je archeology datována do dvacátého století před našim letopočtem. Holohlaví mniši kočky chovali v chrámech, ve dvou letech jim lámaly vaz, mumifikovali je a pak prodávali na poutích. Kočičí vnitřnosti se používaly k zúrodnění polí a odpuzování myší ze sýpek. Uctivě bázlivý vztah Egypťanů ke kočkám mazaně využili v bitvě u Pelusia (biblické město Sin) v nilské deltě Peršané a do bitvy jejich bojovníci nastoupili s kočkami v rukách. Žádný z Egypťanů se proti nim neodvážil zvednout zbraň, protože kočky pro ně byly svaté… Novověký osud egyptských kočičích mumií byl ale tristní – asi devatenáct tun jich z nalezišť pod pyramidami odvezli do Anglie a semleli na hnojivo.
Daleko na Východě
V Japonsku patřily kočky k zlopověstným zvířatům, kterými strašili děti. Jako upír se prý totiž jakýsi kocour v Nabešimě (dnes prefektura Saga na ostrově Kjúšú) zakusoval dívkám do zátylku. Když je takto vyřídil, vzal na sebe jejich podobu a dívčinině milenci vysál z těla všechnu sílu k boji. Tato hororová legenda dokonce ve modifikované podobě dorazila až do Evropy a kdo ví, nebyla-li jednou z kmotřiček románového Drákuly. Ve Španělsku a v Latinské Americe má japonský kocour sourozence v krvežíznivém kočičákovi El-Bruša (nebo tak nějak) který v noci saje krev malým dětem.
Plamenný středověk
V raném křesťanství pronásledovala kočky hodně mizerná pověst. Kočičí kožíšek sice sloužil dámám k ozdobným aplikacím šatů a jako společnice je měly dovolené jeptišky v anglických klášterech, ale jinak je hubili, kde mohli. Nakrátko toto pronásledování ustalo, když rytíři a kupci vracející se z křížových výprav přivezli do Evropy krysy šířící dýmějový mor. Kočky ale byly vůči němu odolné a zabíjení nebezpečných hlodavců je navíc mimořádně bavilo. Po překonání moru se ovšem středověký vztah k číčám vrátil do starých kolejí. Měly prý být jednou z podob ďábla, a tak dobří křesťané podle poučky o vyhánění čerta ďáblem kočky zazdívali do základů staveb jako ochranný prvek nebo je v rámci boje se satanem upalovali, věšeli a před smrtí důmyslně mučili. Dnem D pro náboženské sadisty byla v Anglii od desátého století Škaredá středa před Velikonocemi. Odsud pocházejí i kočičí varhany (a možná i naše kočičí piáno a kočičí muzika). Týká se důmyslného „hudebního” zařízení, v němž byly klávesy spojeny s ohony koček uvězněných v bedýnkách podle zvoleného ladění. Zvířat si vážili jen mastičkáři, kteří zjistili, že popel z kočky, případně vyškvařené sádlo z ní, léčí ječné zrno nebo podagru. Nejhůř na tom byly černé kočky.
Kočičí novověk
Katolíci kočky upalovali ostošest a nově zrozený protestantismus v nich našel zpodobení papeže a jeho dvora, takže pálení vesele pokračovalo. Pokrytectví v této věci dostoupilo vrcholu. Za kardynála Richelieu spousta koček odskákala jeho hony na čarodějnice, ale hodnostář sám rozmazloval čtrnáct čičin (po jeho smrti stejně plamenům neunikly). V křesťanských zemích kleslo množství koček na desetinu. Vyloženě mizerné časy trvaly kočkám až do devatenáctého století. Dnes jsme se pro naše bývalé chytače myší my stali jejich otevírači konzerv. Také kočičí věk se významně prodloužil (o tom, jak se převádí na lidské roky píšeme ZDE). A přesto že s lidmi žijí už tisíce let a rozmazlujeme je dvě staletí, kočičí genom se podle nejnovějších dat vědců změnil jen nepatrně, takže zůstaly divokými dravci, pro které je soužití s námi prostě tak nějak výhodné.
A ještě kočky ve válce a v popkultuře
První světové války zaměstnala britská vláda pět set koček v likvidaci krys v zákopech. Zároveň jejich mimořádná citlivost dokázala detekovat použití bojových plynů ještě před tím, než je zaznamenal člověk. Po druhé světové válce se zase americké zvláštní služby neúspěšně snažily nasadit na neviditelnou frontu i kočičí agenty, zvířata s voperovaným odposlechovým zařízením, bateriemi a anténou. Podobných příkladů je ještě víc. Šílené? Nepochybně. – Ale zmiňme i další aspekt našeho života s mňoukajícími bestiemi. O kočce Šklíbě už byla řeč. A kdo by taky neznal nenažraného Garfielda? To jsou ovšem výtvory lidské imaginace. Idolem americké popkultury se ale stal skutečný kocour Morris. Natřískal spoustu peněz za čtyřicet reklam, které natočil, a do ateliérů ho vozili v limuzíně. V zemi neomezených možností tento nalezenec z útulku dokonce v letech 1988 a 1992 kandidoval na amerického prezidenta. Jen o příslovečný kočičí chlup byl však vyřazen již v primárkách…