Odborníci jsou zajedno v tom, že tloustnutí populace má dva kořeny: nesprávný příjem potravy a nedostatečnou míru fyzické aktivity. S tloustnutím ruku v ruce jdou choroby, blbnutí a předčasná smrt. Ohledně jídla má dieta spoustu aspektů, především ale CO, JAK, KOLIK a KDY konzumujeme. Zjednodušený recept „Chceš zhubnout? Tak nežer,“ není-li doplněn příkazem „Hejbej se!“ však  nadělá víc škody než užitku v horším případě, v lepším bude nanic.

Jenže ne každý se chce v posilovně stát objektem průmyslu na hubnutí. Někdo prostě nerad upocený smrádek tělocvičen. Pak mu nezbývá, než vyrazit do přírody. Doporučovanému běhu by se ale měli vyhnout opravdoví tlusťoši, kteří si jím jen zničí klouby. Zbývají jim tedy pouze dva zcela přirozené způsoby – plavání (v plodové vodě jsme se koupali devět měsíců, tak co) a chůze. Od doby, kdy jsme slezli ze stromů a narovnali záda je to náš nejpřirozenější způsob pohybu. Jen jsme na něj v automobilových sedačkách či před bednou a obrazovkami počítačů celkem zapomněli.

Ve vodě nebo na suchu

K plavání nejsou všude podmínky a pokud nejsme otužilci, můžeme si ho v přírodě užívat jen kratší část roku. Jinak jsme odkázáni na bazény a aquaparky, které nás levněji než fit centra nepřijdou (do kapes má ovšem spousta lidí pořád hloub). To chůze od nás nevyžaduje velké náklady, jen pořádné boty a časově to také není strašné. Do práce a na nákup přece nemusíme autem. A v městě někdy stačí z autobusu či tramvaje vystoupit o stanici dřív a zbytek dojít pěšky. Protože nejrůznější dušezpytci přišli na to, že k se nám lépe chodí s nějakou motivací, doporučují nosit krokoměr.

Krok za krokem… a každý se počítá

Chodit pro zdraví bychom ale měli svižně. Jak? Podle zrychleného dechu, když už se vám nebude moc chtít pískat si do pochodu, bude vaše tempo správné. A kolik? Nejméně hodinu. Rozhodně však nejméně dvacet minut v kuse, celou dávku lze takhle poskládat. Měli bychom prostě denně do nohou dostat šest až osm kilometrů. Ale protože nechodíme stále po vytyčené trase jako motorová myš, můžeme absolvovanou vzdálenost celkem bezpečně určit pomocí krokoměru. K hubnutí doporučeným osmi kilometrům bychom měli denně ujít přibližně deset tisíc kroků.

Jako další hodinky

Někomu to může připadat legrační, ale krokoměr čili pedometr je řazen ke zdravotním potřebám. Původně se jednalo o čistě mechanické přístroje s porcelánovým ciferníkem ve stříbrném pouzdru jako klasické cibule. Záznam pohybu byl mechanický. Princip byl jednoduchý: protože se při chůzi určitým způsobem „houpáme“, kopírovala tento pohyb olověná kulička nebo kyvadélko a zaznamenávalo počítadlo. Dnes naše kroky pedometry sčítají hlavně elektromechanicky nebo elektronicky a zobrazují na displeji. Připevňují se k opasku, na oděv, do torny a nebo třeba na hole pro stále populárnější severskou chůzi – nordick walking. Tato funkce se objevila i v některých mobilních telefonech.

Je měření přesné?

Definice praví, že délka kroku je vzdálenost od špičky jednoho chodidla ke špičce druhého chodidla. Průměrnou délku kroku zjistíte, když ujdete deset kroků, vzdálenost změříte a vydělíte deseti. První krokoměry se nebyly ochotné správně vyrovnat s turistickými výkony třeba v členitém terénu a u kapsičky je měl připevněny vašnosta na korzu a nebo výstřední profesor zaznamenávající si do zápisníčku i váhu vousů ze zastřižené bradky. Ideální by sice bylo chodit jako robot, tedy stálou rychlostí a po rovině, nenatřásat se ani šoupat nohama, ale i tak jsou současné krokoměry celkem přesné. Nicméně počet funkcí některých nabízených přístrojů v nás budí podezření, zda nejde o pokus udělat z nás hejly: například přepočítávání vykonané chůze na „spálené“ kalorie či přímo aktuálně zlikvidované množství tělesného tuku při různé délce našich kroků a proměnlivém tempu a zároveň nechtěných či náhodných pohybech – to je nám přece jen poněkud podezřelé. Jak měřit vzdálenost vymyslel prý v Evropě Archimédes ze Syrakus a mechanismus zvaný hodometr (čili tachometr) připevněný na kole používali římští legionáři. Zhruba ve stejné době, tedy za panování dynastie Chan, vymysleli Číňané měřicí vůz. Připomínal mechanickou hračku, jakýsi vyřezávaný kočár, kde překonání určité vzdálenosti (délková jednotka li – „čínská míle“ – byla v té době 416 metrů) ohlásil úder mechanické ruky na buben. Nicméně princip krokoměru neboli pedometru je připisován až geniálnímu Leonardovi da Vinci, čehož důkazem jsou zachované nákresy.

K praktickému užití

Použitelný přístroj ale sestavil až Newtonův součastník Angličan Robert Hooke roku 1674 jako pomůcku kartografů – kresličů map. Nikoliv tedy, jak se občas píše, autor amerického Prohlášení nezávislosti a třetí president Spojených států Thomas Jefferson. Ten získal jakýsi krokoměr na aukci ve Francii, přivezl ho do Ameriky a o jeho popularizaci se nesmírně zasloužil. Literatura si ho v této souvislosti občas plete s tvůrcem americké ústavy, vynálezcem hromosvodu a nejvyšším poštmistrem Spojených států Benjaminem Franklinem – ten se ovšem zabýval praktickým užitím hodometru k normování časů, jaké budou potřebovat pošťáci k přepravě zásilek na konkrétní vzdálenost. Moderní krokoměr se narodil v první půli šedesátých let kdy čiperní Japonci zapojili elektroniku a doktor Yoshiro Hatano začal pedimetr propagovat jako výborný motivační prostředek k zdravějšímu životnímu stylu.