Některým lidem se těžká vůně těchto květů spojuje s hřbitovní kaplí, existenciálními řečmi či úpornou bolestí hlavy, a proto je jako takové srdečně nenávidí. Jiní lilii vnímají hlavně jako mnohovýznamný symbol. My ostatní (a troufám si říct, že je nás většina) tuto úžasně dekorativní květinu obdivujeme prostě proto, že je krásná. Není to nějaká módní novinka, ale stálice a vůbec rostlina z rodu královského. O čemž ostatně lidé vědí už zatraceně dlouho.

Zřejmě její první vyobrazení se našlo na Krétě: tvrdí se, že freska v paláci Knossos je stará 3 600 let. Lilie, která poukazuje k smrti, byla tesána na náhrobky. Ale u starověkých kultur byla naopak symbolem plodnosti. Řekové ji zasvětili Diově manželce Heře (tedy v dnešní terminologii první olympské dámě) a Asiaté liliemi léčili… a jedli je.

Z historie

Četné zmínky o liliích v Bibli ovšem nemůžeme brát vždy tak zcela vážně, protože v řadě případů jde o problém překladu, nejprve do řečtiny a posléze do kralické češtiny a theologové nejsou biologové. V Bibli jde nejspíš o lotos nebo o egyptské lekníny, jindy o tulipány či sasanky. A není pozoruhodné, že podle evangelia Kristus porovnává krásu polních lilií s nádherou roucha krále Šalamouna? Jednoznačně přitom u něj vyhrála právě  lilie…Křesťané lilie také spojují s pannou Marií a tedy s čistotou a nevinností: pod jejím znakem snad proto křížoví rytíři vraždili za dobyvačných výprav jinověrce. Často stylizovanou lilii používali také králové a šlechtici v erbech a na korouhvích.

Skautská symbolika a kde se lilie vlastně vzala

Zajímavé je, jak se dostala ke skautům. Stylizovaná lilie na starých mapách svým hrotem mířila vždy k severu. U skautů je tedy ukazatelem přímého směru a její tři okvětní lístky v symbolice poukazují k třem základním skautským povinnostem: k Pravdě, sám k sobě, a také k druhým – ke společenství.

Kde se vzala

Přišla k nám z jihovýchodní Evropy a mírných pásů Asie. Latinsky jde o rod Lilium z čeledi liliovitých. Dvě lilie u nás rostou divoce – lilie zlatohlavá (převážně v listnatých lesích) a lilie cibulkonosná (vzácně na loukách). Podle zahradnických encyklopedií je to cibulovitá rostlina se zpravidla nevětveným stonkem nesoucím jeden až padesát květů. Mohou být podle druhu drobné (sotva třícentimetrové), nebo naopak dlouhé až pětatřicet centimetrů, a barev mají skoro tolik, kolik má malíř na paletě. Také tvar květů je v asi sto dvaceti kultivarech různorodý: trubkovitý, turbanovitý s okvětními plátky nazpět ohrnutými, hvězdicový a nebo miskovitý.

Kam s ní

Vysazujeme je ve skupinách po třech až pěti rostlinách mezi nižší trvalky nebo letničky, přidružujeme je ke květinám kontrastních barev – k růžím, stračce nebo čechravě, doplňujeme vysokými travinami a kapradinami. Lilie se dobře vyjímá i před tmavým pozadím jehličnanů či listnatých keřů. Má ráda výsluní – především lilie bílá – a naopak trpí na větrných místech a v mrazových kotlinách. Může se stát, že to všechno dobré jste ji nabídli a přesto se u vás liliím nedaří. Nemáte půdu těžší a vlhčí? V takovém případě by záhonu prospěla asi v padesáti centimetrech drenáž a vylehčení půdy přidáním vyzrálého písčitého kompostu, případně písku a rašeliny. Voda lépe odteče pokud záhon proti okolí zvýšíte. Nikdy ovšem k liliím nepřidávejte čerstvý hnůj, spálili byste je!

Výsadba

Většinu odrůd lilií sázíme od poloviny září do konce října, hrnkované můžeme až na jaře. Cibule patří tak hluboko, aby vrstva nad nimi měla výšku cibule. Cibule lilie bílé, která tvoří již na podzim listovou růžici, sázíme na slunečné stanoviště v srpnu a přikryjeme je vrstvou vápenité země sotva dvou až třícentimetrovou. Cibule očistíme od poškozených šupin a špatných kořenů, zasypeme je práškovým dřevěným uhlím, popřípadě i práškovým houbomorným přípravkem. Na dno jamky dáme asi pěticentimetrovou vrstvu kaménků, na ně položíme cibuli, aby byla v potřebné hloubce. Kořeny pečlivě rozložíme, obsypeme hrubším pískem nebo drobnou kamennou drtí a zasypeme zeminou. Proti vysychání povrch půdy chráníme mulčem, rozloženou listovkou a nebo rašelinou, zajímavé je i vysazení nízkých kobercových trvalek.

Zálivka

Až do rozkvětu by lilie měly mít dost vláhy, ale nikdy je nezaléváme na list, aby je nenapadla plíseň. Když pak řežeme květy do vázy, neděláme to těsně nad zemí, protože je potřeba dát šanci olistěné části asimilovat tak, aby mohla zásobit cibuli živinami. Po odkvětu zálivku omezíme, cibule tak lépe vyzraje. Na zimu cibule chráníme chvojím. Lilie přesazujeme po třech až čtyřech letech.

Nejběžnější druhy

Lilie bílá (Lilium candidum), která má čistě bílé květy na metr vysoké lodyze, špatně snáší přesazování. Lilie královská (L. regale) má bílé květy na vnější straně červenavé a dorůstá 180 cm, vyžaduje slunce nebo mírný stín. Ohnivě červené květy má lilie okoličnatá (L. umbelatum) a oranžově červenými květy s hnědými skvrnami se pyšní lilie cibulkonosná (L. bulbiferum). Ta je naše domácí, snadno se kříží a je vhodná pro začátečníky. Dorůstá 150 cm a vyžadují přímé slunce. Pastelově oranžové a rudohnědě skvrnité květy má lilie tygrovaná (L. tigrinum). Lilii, kterou můžeme  u nás najít i ve volné přírodě –  lilii zlatohlavou (L. martagon) navzdory jménu může zdobit květ bílý, růžový, ale i temně purpurový. Dorůstá do 180 cm. Pozor – je to druh chráněný!

Množení lilií

Nejčastěji na ně používáme dceřiné cibulky, oddělované při podzimním přesazování. Červené lilie zase vytvářejí v paždí listů malé černé cibulky, které vysejeme  na záhon. Lilii královskou lze pěstovat i ze semene, které sejeme ihned po uzrání do studeného pařeniště (semenáče vykvetou za tři až čtyři roky). Lilie můžeme množit také ze šupin odloupaných na podzim od cibule. Co odloupneme nepoškozené, zasypeme práškovým dřevěným uhlím a napícháme šikmo do bedniček s lehčí písčitorašelinnou zeminou. Při teplotě okolo dvaceti stupňů a opatrné zálivce se za několik týdnů vytvoří na spodku šupin malé cibulky.