Karel Hynek Mácha ve svém Máji popsal české nebe v Středohoří trefně: „ Po modrém blankytu bělavé páry hynou, / lehounký větřík s nimi hraje / a vysoko – v daleké kraje / bílé obláčky dálným nebem plynou…“ V básni po nich vězeň posílá pozdrav. My se jich zpravidla jen méně romanticky ptáme: „Tak co, máme vytáhnout deštík, nebo z tohohle mraku pršet nebude?“

Protože nejrůznějších mraků je spousta, tak i bohatá čeština pro ně v tak zvané lidové meteorologii má spoustu jmen. Třeba oblaka nesoucí déšť se nazývaly „báby“ a té části obzoru, jež se nejčastěji chmuří, tedy směru odkud k nám ze severozápadu zpravidla přicházejí frontální mračna, říkali sedláci drbající se na zápraží zarostlé brady „babí kout“.

Jak je to meteorologicky

Oblak anóbrž mrak je vlastně viditelný shluk drobných vodních kapiček či ledových krystalků v ovzduší. Vědci mezi nimi rozlišují podle vzniku na frontální a nefrontální, a podle tvaru na kupovité, vrstevnaté a další, podle výšky na nízké, střední, vysoké a s vertikálním vývojem, dále pak podle složení na vodní, ledové a smíšené. Kdyby si dokonce odborník s nějakým zapeklitým mrakem nevěděl rady, může si pomoci dokonce Mezinárodním atlasem oblaků. A na to všecko samozřejmě existuje latinská terminologie.

Když se na nebi pasou beránci

Kdo si všímal oblohy třeba někde v přímoří jistě zaznamenal, že mraky přicházející přes velkou vodu jsou jaksi níž, než mraky ve vnitrozemí. V našich zeměpisných šířkách se mraky vyskytují zhruba do třinácti kilometrů. Tato vrstva se dělí na tři oblačná patra.

Vysoká oblaka

Mraky nacházející se ve výšce pět až třináct kilometrů, se jmenují cirrus a jsou to jednotlivé vzájemně oddělené obláčky z hedvábným leskem obsahující ledové krystalky. Cirrocumulus jsou vlastně skupiny bílých obláčků bez vlastního stínu seskupené do zrnek, vloček s chomáčků. Říkáme jim malé beránky. Průsvitný závoj, který nebrání předmětům ozářeným sluncem vrhat stín se jmenují cirostratus.

Střední oblaka

Střední oblaka zastupují mraky altokumulus. Které mraky sem patří? Poznáme je snadno – jsou to vrstvy oblaků bílé nebo šedé, ale pozor: vrhají vlastní stín! Říká se jim hrady.

Nízká oblaka

Sem patří stratocumulus a stratus. První jsou šedé a bílé skupiny nebo vrstvy oblaků s tmavými místy vytvořené z vodních kapek. Může z nich dokonce slabě pršet či sněžit. Druhou skupinu tvoří šedá vrstva s nízkou základnou zakrývající vrcholky kopců. Ovšem slunce jimi ještě prosvítá a i z nich mrholí.

Když má pršet

V kategorii oblak s vertikálním vývojem procházejících více patry si podle názvů vzpomeneme i na fimfrpálové koště Harryho Potera. Takže si při jejich spatření nezapomeňte deštník! Do této party vedle šedé nebo domodra oblačné plochy s vláknitou nebo žebrovitou strukturou jimiž slunce nejasně prosvítá zvaných altostratus kam slunce nejasně prosvítá (často přesahují z druhého do třetího patra a na zem přináší trvalejší srážky), patří  i nimbostratus, cumulus a cumulonimbus.

Jak je mezi sebou rozeznat

Nimbostratus je dešťový oblak nepropouštějící slunce. Připomíná tmavou jednotvárnou vrstvu přesahující všechna patra a pod ní bývají nízké roztrhané mraky. Typický je pro teplou frontu. Cumulus jsou osamocené zářivě bílé husté oblaky s ostře ohraničenými obrysy v podobě kup, kopulí a hradů jejichž horní okraj připomíná květák. Základnu mívají v nízkém patře a dosahují do středního. Lidově se jim říká babky. Ale opravdový bouřkový oblak se jmenuje cumulonimbus. Je mohutný a podobá se horám či obrovským věžím. Vrchol má většinou zploštělý.

A ještě o rozměrech obra

Cumulonimbus začíná zpravidla sotva kilometr nad zemí a může dosahovat až do toho nejvyššího patra. U nás to znamená asi do devíti kilometrů, ale v tropech až dvacet kilometrů vysoko. A to pod tmavou základnou mohou ještě být roztrhané mraky. Když se v takovém mraku začne blýskat, hrom útočí na naše ušní bubínky a nárazový vítr se nás snaží porazit, setmí se a kolem se začnou sypat kroupy, stává se jindy líbezná příroda vůči svým dětem hodně nepříjemná. Není divu, že naši předci se zavírali doma a v okně zapalovali hromničku.