Srkat chladivé mojito a mhouřit oči do slunce patří k létu, ale protože chuť koktejlu získala spoustu fanoušků a jeho pití se stalo do jisté míry společenskou záležitostí, vyvstává otázka, co si počít, až se zima zeptá, co jsme dělali v létě. Protože k přípravě mojita nezbytná čerstvá máta nebude dostupná, použijeme na přípravu módního pití v době krátkých dnů mátový sirup, který jsme si v časech hojnosti chytře připravili a zašpuntovali do lahví.

(2015) *** Netradičně začneme receptem na mátový sirup a pro ty, kteří nebudou mít dost, přidáme předpis na standardní mojito. Pár slovy zmíníme jeho možný původu a přidáme poznámku o rumu a „rumu“. Také něco o pirátovi, který se svému krvavému řemeslu věnoval ve službách královny tak usilovně, až si vysloužil povýšení do šlechtického stavu.

Náš Mojito sirup

O tom, kde se máta vzala a k čemu je nám dobrá jsme obsáhle psali ZDE. Další informace najdete i ZDE.Převaříme si litr vody, v které jsme rozpustili sedm set gramů cukru, a necháme ji vychladnout na pokojovou teplotu. Pokud chceme být styloví, použijeme třtinový cukr, v horším případě hnědý nerafinovaný – ale ani klasický bílý krystal výsledek nezkazí. Omytý svazek, tedy asi sto gramů máty, tak, jak jsme ji sklidili na zahrádce nebo koupili na trhu, nejlépe nasekaný, a na kolečka nakrájené limetku a citron dáme do vody zchladlé asi na osmdesát stupňů. Dva dny necháme louhovat při pokojové teplotě, takže sirup začne slabě fermentovat. Občas promícháme. Nakonec přes plátno přecedíme, necháme krátce přejít varem. Slijeme do vypařených lahví, dobře uzavřeme a uložíme do chladničky nebo do studeného sklepa.

Kde se vzalo mojito

Popularitu mojitu přinesl v padesátých letech dvacátého století především americký spisovatel Ernest Hemingway, který ho vypil spoustu v havanském baru La Bodeguita del Medio.

1. Podle známější verze vznikl populární koktejl už roku 1586. Admirál Jejího Veličenstva sir Francis Drake, jemuž pozornost věnujeme za chvíli, tenkrát se svou pirátskou flotilou pobýval v Havaně s jmenovcem Richardem (podle jiných pramenů to byl dokonce jeho synovec). A tenhle kapitán Richard jako první prý namíchal nápoj, který na počest strýčka pojmenoval „El Draque“. Ovšem místo rumu jak ho dnes známe používal aguardiente, jeho prapůvodní dost drsnou podobu. Osvěžující nápoj sloužil námořníkům k uklidnění rozbouřených žaludků navyklých solenému masu a náhle vystavených pestré tropické stravě.

2. Verze méně romantická, ale pravděpodobnější je, že vynálezci byli bezejmenní afričtí otroci z plantáží cukrové třtiny někdy v polovině devatenáctého století. V jejich řeči slovo „mojo“ (mo-hee-toe) znamená amulet, nebo prostě “udělat kouzlo“. Na plantážích prý rumový „střik“ s mátou pili v nemírných množstvích jako prevenci proti choleře. Proto milovníci hororových zombíků, magických panenek probodnutých rezavou jehlou (o výrobě jejich českých klonů píšeme ZDE), nekonečného bubnování a čarování s černým kohoutem dávají mojito do souvislosti s náboženstvím vúdú (woo-doo). Což je ovšem nesmysl.

Klasická verze koktejlu

Vše shora napsané jsou více či méně pravděpodobné dohady. Zapsaným faktem je ale první zachovaný recept na mojito, který se stal standardem. Je relativně mladý. Pochází až z barmanské příručky vydané na Floridě roku 1931. Je velmi jednoduchý: otrháme podle něj asi tucet lístků máty, a potřebovat budeme i polévkovou lžíci třtinového cukru a jednu limetku nakrájenou na dílky. Ve sklenici tyto ingredience lžící promačkáme a promícháme, načež sklenici doplníme drceným ledem a zalijeme malým prckem bílého rumu. A je to. Sklenici dolijeme sodovkou a výsledek cucáme brčkem. A teď je čas i na naši láhev sirupu ve sklepě nebo v lednici. Pokud totiž nemáme přístup k čerstvé mátě, můžeme použít náš Mojito sirup vlastní výroby. Kolečko limetky pak spíš dáme pro ozdobu a cukr vynecháme, protože v sirupu už je ho dost.

Není ale rum jako rum

Rum je to, co vzniká v osmdesáti procentech produkce z fermentované melasy, tedy zbytkového produktu z výroby třtinového cukru. Dvacet procent vzniká přímo ze zkvašené štávy cukrové třtiny. Třtina je příbuzná bambusu a bambus je příbuzný trávy – ale to sem nepatří. První rum byl „uvařen“ před rokem 1650 na Barbadosu a asi bychom si jeho drsnou chuť neoblíbili. Technologie výroby se ustálila až v devatenáctém století. Destilovaný rum je čirý. Ten, který nechávají zrát v dubových sudech, má barvu zlatě hnědou a vůni – no prostě rumovou. Nepřipojujeme se proto k hudrování na bruselské byrokraty, díky kterým jsme rumovou trestí ochucený destilát z brambor nebo bůhvíčeho v Čechách také nazývali rumem. Pravda – tuzemským. Rum to prostě nebyl a ať se rum jmenuje rum a nic jiného! Mojito připravené s jeho účastí proto také nemůže být skutečným mojitem – nanejvýš jeho tuzemskou parodií. Do toho opravdového patří rum třtinový, bohužel ne právě laciný.

A ještě slíbený pirát

Španělské karavely ovládaly světová moře a oceány. V koloniích Španělé kradli jako straky. Krást se sice nemá, ale když se krade ukradené (a navíc nepřátelům vlasti a víry) může i dobrodruh získat věnec dobrodince. Selský synek Angličan Francis Drake prakticky od dětství sloužil na lodích. Už kolem dvacátého roku se jako kapitán účastnil výprav lovců otroků. Později pirátskými přepady španělských držav v Karibiku způsobil katolickým Španělům strašné škody. Británii a sobě nadělal jmění. Za to byl královnou Alžbětou pověřen velením loupežné výpravy kolem světa, kterou šťastně vykonal. Účastnil se také na prvních pokusech o britskou kolonizaci severní Ameriky. Drakeho zásluhy o oslabení španělského monopolu v koloniálním drancování středo a jihoamerických zemí vedly k tomu, že ho královna Alžběta vyzvedla mezi šlechtice a svěřila mu anglickou flotilu. Španělsko ovšem vyhlásilo Anglii válku. Britové v souhře admirálových zkušeností, taktiky a spolupracujícího počasí zničili invazní španělskou armádu ještě než se stačila v Británii vylodit. Tím období španělského panování nad moři skončilo. „Rule, Britannia!“