Úroda dní byla nezměrná. A taky po halloweenské dýňománii s vyřezáváním pitvorných strašidélek a záhrobních svítilen mohl nastat úporně se opakující problém. Totiž co s tou vydlabanou dužinou, co se semínky? Je to všechno k něčemu a nebo to bude lepší vyhodit? Skoro nic netřeba vyhodit! Našli jsme totiž recept na vdolky. Nebo na sirup a džem z dýně. Tak hurá do dýní!
Dušičky – tentokrát zpověď omývače hrobů
Střídání ročních dob, kolísání teplot, kyselé deště, prach a smog, sluneční záření, sníh a hlavně čas. Náhrobky porostou mechem, nápisy na kamenných deskách se stanou ledva čitelné, hřbitovní andělé přijdou o křídla… Je smutný pohled na hrob, a který se nikdo nestará. Stihne ho osud pohřbeného: byl a není. Přijde hrobník, zruší, co z hrobu zbylo, místo se znovu pronajme, bude-li ovšem zájemce. Blíží se vzpomínka na zemřelé, naše Dušičky…
Topol a tis – dva stromy ze záhrobí
Noise a Deira byli irskými Romeem a Julií. Vzájemná nenávist znepřátelených rodin prý šla tak daleko, že se domluvily na vraždě. A aby se děti nemohly spojit ani na onom světě, byla jejich srdce prokláta tisovými kůly. Ty však zapustily kořeny a obrostly zelenými haluzemi, takže se alespoň nad společným hrobem tisové větve propletly v objetí. Co mají společného topol a tis? Na topolu – osice (Populus tremula) se zase oběsil Jidáš. Řekové topol a Římané tis vůbec zasvětili bohům podsvětí. Byly to stromy zármutku, zářivé i temné smrti. Na znamení smutku se nosily tisové věnce. Ale na druhé straně prý ty nejlepší čarodějnické hůlky byly vyřezané z tisových větví a jako virgulí jimi objevovali skryté poklady.
Halloweenské dýně
Dýně neboli tykev patří k nejstarším užitkovým a kulturním rostlinám lidstva. Znali ji již v antice a dnes prožívá nečekanou renesanci jako chutná zelenina i jako materiál k podzimním dekoracím. Dobře vypadají samotné dýně seskupené u vchodu do domu nebo na schodech. A chceme-li zvýšit jejich dekorativní účinek, můžeme některé z nich proměnit na strašidla tak, že je vyřežeme a dovnitř vložíme svíčku. Vzniknou halloweenské dýně.
Korálkování je i pro úplné začátečníky
Udělat si šperk jaký nemá nikdo jiný je výzva, ale náš výrobek se může stát i originálním dárkem. Když se povede, bude radost dvoustranná. Korálkování je tvorba dekorací a šperků, třeba prstenů, náramků, náušnic, náhrdelníků nebo broží. Podle vybraného materiálu můžeme stvořit ozdoby pro všední den i pro svátek. Můžeme si tak opatřit celé sady unikátních šperků třeba na svatbu, promoci nebo životní jubilea. Nikdy nikdo nebude mít stejné… Ačkoliv lidé přistupují k tvůrčí hře s korálky různě – jedny uklidňuje, zatímco druzí se nad nimravou prací a neposlušnými prsty rozčilují – pokud výsledek dopadne podle našich představ, staneme se středem pozornosti a zahřeje nás i uspokojení, že jsme to zvládli. Korálkování je radost!
Než začneme terasování pozemku
Vedle modelace rovného nebo z nějakého důvodu nám nevyhovujícím způsobem zvlněného terénů je úprava svahů terasováním nejčastější prací, kterou musíme na zahradě vykonat. Už jen proto, aby se po ní dalo pohybovat, užívat ji v souladu s našimi zájmy nebo zde racionálně hospodařit. Zvrtnuté kotníky, klouzačky na mokré trávě, a jahodiště, z něhož déšť věčně splavuje zeminu, nadchnou málokoho. Budoucí usnadnění nám za tu práci při terasování pozemku stojí.
O činži-nájmu čili „Zpátky do Evropy“
Než nastane další výročí těch úžasných dnů, kdy národ cinkal klíči, skandoval hesla o Evropě a prognostici se předháněli v optimismu pokud jde o vyrovnání se s západoevropskými existenčními standardy, podívejme se, jak například jinde funguje ochrana nájemního bydlení. Zlepšování bydlení je koníčkem dosti rozšířeným, jenže tam, kde nejste ve vlastním, je dobré mít alespoň nějaké jistoty chránící vás před tím, že pan domácí nevyšroubuje činži k nezaplacení a nebo vás prostě nevykopne. Jednoduchým porovnáním naší a „evropské“ situace (každý stát si přitom tuto oblast upravuje po svém) lze spočítat, zda jsme už v cíli, kolik kilometrů nám do Evropy zbývá, a nebo jestli třeba coby raci nelezeme pozpátku.
Snítka mystického vřesu
Ačkoliv středověk má přídomek temný, na násilníky tenkrát stačila místo pepřového spreje nebo elektrického paralyzéru nenápadná kytka. Snítka mystického vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. Kde se takové určení vzalo? Vřes prý podporuje plodnost a vplétat se proto má i do svatebního myrtového věnečku. Magické přitažlivosti vřesu užívali lovci, kteří nechtěli přijít z leče s prázdnou. Poutníci vřesovou snítkou zdobili své hole, aby nezabloudili.
Continue readingJeště jednou o štětcích
Zatímco ve vztahu k výtvarnickým štětcům přepadá nás zpravidla špetka posvátné úcty z umění, k těm, jimiž zkrášlujeme své okolí se dost často chováme hůř než macešsky. Válí se nám halabala ztvrdlé jeden přes druhý někde pod ponkem a nebo trčí ze zavařovačky, v níž už dávno vyschlo ředidlo. V krámě je vybíráme podle ceny a nebo prostě jak se nám líbí. Zcela bez ohledu na to, co umí a co nedovedou, a nebo jaké skryté zrady mohou představovat.
Zvrací nám skoro sedmdesátiletá kočka
Co s tím? Lomení rukama ani lamentování není k ničemu, nakonec je třeba vzít papír, houbu, hadr, případně kartáč. A nakonec octovou vodu. Důkaz toho, že kočičí žaludek je citlivější, než bychom u tvora s příslovečnými sedmi (někdy devíti) životy čekali, musíme bez otálení uklidit. Když byla naše kočka ještě kotě, poprvé se význačněji obrátila naruby pod vánočním stromkem. Nebylo to proto, že by náš zpěv koled byl až tak falešný, ale kočkám nepochybně nedělá jehličí dobře a naše zvířátko bylo ještě tak blbé, že to nevědělo.
Čas padanek a jablečný ocet
Ačkoliv jednoduchá anglická rýmovačka (One apple a day, willkeep the doctor away) o tom, že kdo sní denně jablko, nebude potřebovat lékaře, zní přehnaně optimisticky, v jádru má pravdu. Jako zásobárna zdraví jsou jablka skutečně úžasná. Zdraví, které z jablek nevytěžíme hned, dokážeme v transformované podobě uchovat. A i když nemáme sad, nemusí nás to stát majlant. Škarpy kolem starých alejí jsou plné padanek, o něž často nikdo nejeví zájem. Posbíráme je, vykrájíme a můžeme přetvořit na jablečný ocet. Hodně se o něm mluví i jako o prostředku hubnutí téměř zázračném a jak je v Čechách zvykem, trochu se přehání. Zdravým lidem přiměřené pravidelné pití jablečného octa ovšem nemůže uškodit. Ba přímo naopak.
Dýňová semínka k snědku i pro krásu
Původní planě rostoucí druhy tykví vypadaly jako asi pěticentimetrové hrušky s tvrdou, zelenožlutě pruhovanou slupkou. Protože byly hořké, sběrači z nich jedli jen výživná semena. Za pár tisíc let šlechtění se z malých dřevnatých a hořkých planých druhů povedlo vyšlechtit mnohostranně využitelnou zeleninu – jen z tykve obecné více než osm set druhů. Jíst se dokonce v mládí dá i většina dekorativních tykviček. A dýňová semínka? Jsou báječná!
Chléb náš vezdejší (5): VEKA a BAGETA
Rád je má snad každý – veka a bageta. Ačkoliv veka se zpravidla krájí a bageta trhá, v kuchyni zaujímají společné místo kdesi mezi chlebem a pečivem. Bez obložených chlebíčků se naše večírky (nejen) prostě neobejdou, a kdyby Francouzi bagetou strašidelně nenadrobili na celý ubrus, asi by neměli pocit, že posnídali. U nás je to stejné… Continue reading
Dýňománie: opilá dýně, řezy a dýňový dort
Nejstarší generace kroutí hlavou, protože v našich zeměpisných šířkách se dýněmi nanejvýš krmila prasata. Dnes se dýně na trhu objevují již v létě a k mání jsou prakticky celoročně. Největší slávě se těší na podzim. To nám při dlabání dýní z nichž připravujeme strašidelné halloweenské lucerny zůstává spousta dřeně, kterou využijeme v kuchyni. Dýně obsahuje, jako ostatně všechny tykve, fůru užitečných látek a protože ji lze i překvapivě chutně zpracovat na mnoho způsobů – nechť jsou tedy následující tipy našim příspěvkem k racionálnímu využití dýňové dužiny.
Proč zrovna vyvýšený záhon
Pro člověka jemuž jdou ruce dozadu není na významnější zahradní práce vhodná doba nikdy: v zimě, to dá rozum, cokoliv dělat nelze, na jaře je půda dlouho promrzlá, v létě je horko a na podzim furt prší… A když neplatí jedno, najde se druhé, třeba že štípou mouchy. Větší dřina nám ale má budoucí práci usnadnit. To platí i pro vyvýšený záhon, který nabízí lepší pěstební podmínky a navíc se dobře pleje. Nevěřte „ekologickým“ vyznáním lenochů, že příroda si vždycky nejlíp poradí sama.
Kopečky, terasy a zídky na zahradě
Pro jednoho představuje zahrada produkční plochu. Druhému je místem aktivního sportovního vyžití. A třetí? Pro něj může být prostorem pro snění. A když se všechny tři zájmy sejdou v jedné rodině (a nebo ještě další – řekněme potřeba vyčlenit místo pro hraní a zábavy dětí) a nabízí-li nám zahrada větší prostor, můžeme zóny zahrady od sebe opticky oddělit. Použijeme živé ploty, drobné zahradní stavby a nebo originální výškové rozrůznění. Modelaci terénu a nebo jeho terasování vyžaduje i svažitý pozemek. Tam by nám ze záhonů při každém dešti zemina i s tím, co jsme do ní zasadili, z kopce utíkala.
Jak zabít králíka čili O ušáka věcech posledních
Pokud jsme se rozhodli pro chov králíků, nevystačíme s pravidelnou péčí o ně a případným mazlením chlupatých a ušatých oblin s chvějícími se čumáčky a s velkýma očima. Aby se králík změnil v zdravý a chutný obsah talíře na našem stole, musíme ho zabít. Tak to prostě je. Filozofické rozjímání na téma násilného zbavení života zvířete definovaného jako součást potravinového řetězce odložte až na dobu po obědě. Zabít králíka není žádné potěšení, ale není ani nic složitého, a pokud se tak stane odborně a rychle, ani to nepředstavuje akt, jenž by měl nějak zatížit vaše svědomí.
Pravičáčtí švábi a co s nimi
Časopis o chování hmyzu Journal of Insects Behavior se rozepsal o pokusech s americkým švábem, který měl na vybranou jakou cestou se vydat ke zdroji vanilkové vůně ve dvou skleněných trubicích. V sedmapadesáti procentech případů se vydal vpravo. Protože i švábi mají mozek, dokazuje to prý, že jejich hmat a čich je kontrolován pravou hemisférou (převažující vliv na řízení organismu jednou polovinou mozku se nazývá lateralizace). Bylo by však zjednodušující ztotožňovat bažení hnusného hmyzu po vanilce s jeho celkovou politickou orientací. Takové hrátky jsou povoleny jen lidem.
Chléb náš vezdejší (9): středomořský marhoul
Náš Benešov a naše Nadelhota měly takového rázovitého pekaře, jakým byl Jan Marhoul z útlého románu Vladislava Vančury. Poctivé dříče s rukama po lokty od těsta a s moukou šedivým obočím najdeme jistě i v zemi vlašské či ve Francii. Jenže jejich chleba chutná jinak. Na jih od Alp si prostě potrpí především na chléb bělejší a vonící po jejich. Jako louky pod piniemi, cypřiši a různými trnovníky. Kapou si na tenhle „boží dar“ olivový olej a dobře k němu šmakuje víno. Zkusit si udělat takový středomořský chléb láká určitě každého, kdo má domácí pekařinu jako hobby. Postup je možná trochu neobvyklý, ale v podstatě snadný.
Den draka čili podzim s létavci
Záznamy o dracích máme z dávné Říše Středu, kde je pouštěli k zastrašení nepřátel, rozhánění ptáků na polích anebo proti bouřkám, ale dost možná si s nimi hráli již dřív ostrované z dnešní Indonésie. Nicméně za vynálezce draků někteří označují filosofy (hle k čemu může být dobrá filosofie!) Mistry Moziho a Lu Bana. Materiálem na jejich draky byly bambus a hedvábí. Kromě náboženských účelů používali Číňané draky k měření vzdáleností, zkoumání síly a směru větru i k předávání zpráv. První Den draka z papíru je poprve popsán roku 549.