Arabská mytologie říká, že první česnek vzešel z otisku nohy ďábla, vyhnaného z ráje. Proto proti všem zlým duchům stačí sníst kousek česneku. Obecně chrání proti neštěstí, nehodám na cestě, odhání zloděje i báby, co by vás chtěly uřknout. Přidán do jídla, je prý dobrý i proti drbnám a vůbec klevetilkám. O tom, co je v česneku užitečné z hlediska medicínského i léčitelského jakož i o jeho pěstování jsme psali již celkem obsáhle již ZDE. Continue reading
Titulek zní jako pohádka a jedno přitom souvisí s druhým, protože z pelyňku se mimo jiné vyrábí kořalka o velmi rozporuplné pověsti – a té se právě tak poeticky přezdívá. Jmenuje se absinth. Pelyněk je bylina slušně řečeno nevzhledná, připomíná plevel, který bychom si do vázy nedali. Ne ve vzhledu však tkví její půvab, pro hořkost vstoupil pelyněk do Bible a důležité místo bude prý mít i u Posledního soudu.
Bylo nebylo, a taky byl nebyl major Šedivý. Sloužil v armádě říše, nad níž ve své době slunce nezapadalo a v době, kdy Indie byla perlou v britské koruně. A protože neměl dost hořčice na níž byl zvyklý, uzpůsobil major místní recept a uvařil z dostupných surovin omáčku respektive dochucovadlo, které ho proslavilo: chutney, česky čatný. A jeho mangové čatný se začalo dovážet do Anglie, aby jako Major Gray Chutney zpestřilo jinak celkem mdlou chuť anglické kuchyně. Zábavné je, že dnes se odsud vyváží i zpátky do Indie. A zábavné je i to, že na rozdíl od amerického plukovníka Sanderse od kuřecích křidélek KFC, je koloniální major Gray možná příbuzným našeho velikána Járy Cimrmana, protože jeho reálnou existenci se stále nějak ne a nedaří potvrdit.
Kníže básníků, ministr a tajný rada Goethe dobře věděl, proč měl Krušnohoří projeté cikcak kočárem a osobně prochozené: říci, že je to nezajímavý kraj může jen ten, kdo zde nikdy nebyl. Udělali jsme té krajině neskutečné jizvy a ona nám zato svítila elektřinou, hřála nás uhlím a zdobila kovy. Pro hledače cínu a později kovkopy i cínaře bylo Krušnohoří doslova zemí požehnanou. Začali sběrem v náplavech a později kopáním u výchozů žil na povrch. I když časem museli za rudou stále hlouběji pod zem, při spotřebě a ceně cínu se dolování víc než vyplatilo.
V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…, ale krásně.
Bubny našich dávných praotců z doby kamenné se rozpadly v prach. A kůži z nich sežrali červi, stejně jako strašlivé šamany i nezasvěcené bubeníky. Že ale byly, víme z jeskynních kreseb. Bubny pak procházely dějinami hlavně provázeje pochodový krok tamborů v nejrůznějších uniformách, aby se jich v našem čase zmocnili vědátoři. Spočetli, že přesně definovaný počet úderů na napjatou kůži nebo duté znělé dřevo aktivuje mozek na určité vlnové délce. A tak léčí. Vyzkoušejme si tedy bubnování do mraků.
Continue reading
Namořit něco, znamená vlastně napustit (zpravidla dřevo) na tmavší odstín či vybrané zbarvení. Nebo například sadbu česneku, aby ho nesežralo háďátko. Zamořený může být nějaký prostor, nejlépe samozřejmě morem. Umořit pak znamená odepsat dluh a nebo zaplatit půjčku. A samozřejmě také zabít osla nicotnostmi opakovanými do úmoru. Moření a mořidla, které máme na mysli, se týkají povrchové úpravy dřeva.
Continue reading
Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.
Je známá věc, že ten, kdo v létě kupuje lyžařskou větrovku a na Vánoce plavky, ušetří. Přesto tak většinou nečiníme: nejen proto, že bychom mohli zůstat pozadu za módními trendy, ale protože lidskou přirozeností je dělat věci na poslední chvíli. Některé činnosti odložené na za pět minut dvanáct nám přitom mohou způsobit značnou svízel.
Čísla, která na jednu stranu označují konkrétní množství, jsou pro nás na straně druhé často symbolem: namátkou je trojka Bůh, Syn a holub čili Duch, sedmička židovský svícen i počet podlaží muslimského nebe, třináctka nese smůlu a třiatřicet jsou Kristova léta. Pro jednoho premiéra znamenala jednička symbolizovaná „fakáčem“ Kalouska (nebo to bylo naopak?) a šest set šestašedesát je od nepaměti ďábel. A kolik zájmů a koníčků mají lidé? Naše hobby jich právě k dnešnímu dni přineslo 365 – chtělo by se říct námětů, zkušeností či inspirace pro každý den jednoho roku. Těší nás, že je čtete. Kytka pro vás. Děkujeme.
Continue reading
Šťasten, kdo procházel vřesovištěm bzučícím včelami a nechával se obdarovat i jeho nezaměnitelnou barvou a vůněmi! Od srpna do října kdy kvete vřes obecný i tam, kde by nic kloudného nevyrostlo, na kyselé rašelině, chudé lesní půdě a nebo v suchých jalových písčinách, zem najednou zfialoví. Je to ale jiný barevný tón, než jaký nabízejí kvetoucí levandulová pole – štrejchnutý tak trochu dorůžova. Keřík spíš nižší než půlmetrový vytváří na táhlých úbočích zapojené porosty. V takových vřesovištích, jak víme ze světové literatury, se ukrývají uprchlí trestanci a za fialových večerů hemží se to tam i strašidly.
Jó, Amerika… Tam si potrpí na strakatost a mechanické blbůstky jen tak pro radost. My si (jak ale kdo) radši hrajeme na něco, co nejsme. V neproniknutelných ohradách dokonale zastřižených plotů přece nenecháme uprostřed trávníků bez sedmikrásek vrtět se nějaké nesmyslné strojky! V katalogu ostatně nic takového nebylo… Přiznáváme, že jen z mála procházek s foťákem jsme přinesli odpovídající úlovek a většina dnešních obrázků je zámořské provenience. Není přitom tak těžké, aby houpačka s panáčky poháněná větrem přinesla povyražení dětem, dospělým i kosům a v předzahrádce zaujala nepochybně i kolemjdoucí.
V rozpraskané kůře korkového dubu můžeme číst jako v knize. U těch nejstarších stromů bychom se toho mohli dozvědět dost, protože v ideálních podmínkách se mohou dožít věku kolem čtyř set let. Od nepaměti strom lidé borky zbavují a využívají ji k svému dobru, ale dubům tím neškodí, protože se sami z kůry, když příliš ztloustne, svlékají – prostě korek odhodí, aby udělaly místo nové vrstvě.
Víte proč své tajuplné bubny zhotovují šamani z modřínu? Mají totiž k tomuto stromu velmi, velmi osobní vztah. Podle všeho se na mýtickém stromě Tururu rodí, a tenhle zvláštní jehličnan je ze všeho nejvíc právě modřínu podobný (pokud to dokonce není nějaký jeho příbuzný). Nebo že by to byl druh cedru? Modřín a cedr si totiž jsou v řadě věcí blízké a spolu také patří do čeledi borovicovitých.
Občas se mezi námi najde šikula, který neváhá volný čas využít k přetváření okolí k bizarnímu obrazu. Podobné úlety mohou být roztomilé i příšerné a nad některými si lámou hlavu i promovaní dušezpytci. Jeden čas byla například móda na podivnosti a na zahrádkách vznikaly kopie reálných staveb i fantastické hrady, culily se na vás zástupy gypsových trpaslíků, na potocích klapaly mlýnky a k nebi čněly stožáry s točícími se vrtulemi. Leckdo své hobby zdůvodňoval chutí udělat něco pro děti, ale většinou za podobná zdůvodnění ukrýval vlastní hravou povahu. Není úžasné, když se vlastnoručně zhotovený větrník nebo vrtulník začne sám vrtět, točit nebo klapat?
Continue reading
Přestože při četbě statistik přemítáme, zda je či není průměrný občan někdo jiný, než příjemce průměrného platu, používání zprůměrňovaných hodnot nám má zjednodušit svět. Tak se také dočteme, že ročně doma spotřebujeme asi dvě stě krychlových metrů – tedy dvě stě tisíc litrů – vody.
Continue reading
Sedlák ani nemusel ze světnice: kouknul z okna a podle toho, kam byl otočený plechový kohout na sousedově střeše věděl, co ho čeká. Protože vítr se v naší kotlině po staletí točil stejně, bylo jasné, který vítr přinese nejspíš mraky – zpravidla ten z jihozápadu, západu a severozápadu – a kdy bude třeba vozit vodu z rybníka, protože s tou ze studny bude třeba zatraceně šetřit (to když foukal severovýchodní, východní a jihovýchodní vítr).
Klasické čepy můžeme nahradit jednoduššími kolíky, ale neměli bychom se divit, že takové spoje na pokos s kolíky až tolik nevydrží. Hodí se na rámečky malé a střední velikosti, u větších…, no, zrovna nedoporučujeme. Ale i tak je dobré zapamatovat si: kolíčky, které na spoje používáme, musí být z dřeva tvrdšího, než je dřevo, které mají držet pohromadě! Délkové spoje např. prodlouží prkno.
Continue reading
Technika zdobení smaltem je stará bezmála jako svět, protože na našem území ji prý používali už Keltové. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud se touto technikou zdobí povrch kovu, jedná se o smalt (což je slovo původu italského), když ale takto zkrášlujeme třeba keramiku, jedná se o email (z francouzštiny). Ozdobený předmět projde tepelnou úpravou a jeho povrch pokryje glazura, jakoby skleněná vrstva. Přestože se tzv. klasické smalty vypalovaly žárem kolem osmi set stupňů, na nové barvy vystačíme s plotnou sporáku anebo normální troubou – bude to prostě takové naše malé domácí smaltování.
Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveň představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.