Dnes přenecháme globální handrkování o tom, zda po globálním oteplení přijde globální ochlazení a nebo bude teplo ještě větší těm, kdo se vyznají. Počasí si udělá stejně co chce, i když si kvůli němu klimatologové mezi sebou a pak s politiky vjedou do vlasů. Jejich řeči nás neochladí. Vysoké letní teploty přitom mohou být doslova osudové: jen si vemte například malé děti anebo seniory, u nichž termoregulace ještě (a nebo už) správně nefunguje. Ani v bytě se před horkem bez nějakých opatření (nejlépe klimatizace) neschováme.
Graffiti-art neboli umění graffity vůbec jako umění nezačínalo. Poprvé se objevilo už začátkem dvacátého století v USA ve formě značek, kterými si na zdech domů značkovaly gangy mladistvých Afroameričanů svá teritoria. Pak dlouho nic a potom v šedesátých letech ruku v ruce s výrobou barev ve sprejích následuje brutální nástup tohoto způsobu výtvarného vyjádření. Z Ameriky se rozšířil do Evropy i Asie. V určitém smyslu se stal ikonický pro hiphopovou generaci. Některá grafity se sice dostala až do galerií, ale málokdo z nás je ochoten tolerovat, natož pak ocenit, trénování klikyháků na nákladně pořízených fasádách našich domů. Můžeme se proti nechtěným čmáranicím bránit a umíme se jich zbavit?
Co udělali Adam s Evou, když jim v Ráji došlo, že jsou nahatí? Oškubali fíkovník! V Bibli jsou fíky spolu s hrozny vinné révy nejčastěji citovaným ovocem a v Koránu se dokonce jedna súra Fíkovník jmenuje. O fících mluví také Kršna a pod fíkovníkem doznal Buddha osvícení, takže je zřejmé, že fíky v lidské historii sehrály roli náramnou. Divoké fíky jedli podle tvrzení archeologů lidé už před jedenácti tisíciletími a v Mezopotámii je s jistotou před čtyřmi tisíci let cíleně pěstovali. Fíkus v našem pokoji je pak fíkovníku smokvoni (Ficus carica), o němž bude dále řeč, okrasným příbuzným.
Stojíme-li před nutností zavěsit v místnosti na stěnu nebo strop těžký předmět, třeba bojler, nějakou rampu, knihovnu nebo skříňky, a venku třeba upevnit markýzy, máme tady problém. Začne v nás hlodat červ nedůvěry – vydrží kotevní prvek tu zátěž? Nespadne to? Nepřinese naše zbytečná práce víc škody než užitku? Aby naše snaha dobře dopadla, byly vyvinuty chemické kotvy. A protože nosnost jedné je kolem pěti set kilogramů, na čtyři bychom si v obýváku již mohli pověsit auto. Což ale asi nebude nejtypičtější způsob jejich použití.
Natěrači se alespoň na chvíli stáváme bezmála všichni, protože barvy a štětce se netýkají jen lidí, pro něž je neustálé natírání a experimenty s barvami osobitým hobby. Třeba drobnějším opravám se nevyhneme a na odprýsknutou barvu je opravdu bláznivé volat profesionálního lakýrníka. Barvu jsme už vybrali, ale co štětec? Ten, co nám zůstal doma po tátovi má léta nebo byl špatně vymytý a je lepší ho vyhodit. Koupit však správný nový štětec není věc až tak snadná, jak by se mohlo zdát.
Nic naplat – dosloužil… Kuchyňský dřez se časem poškrábe nebo jinak poškodí, a když už jeví výrazné stopy opotřebení či poškození a nedělá parádu, je čas si vyhrnout rukávy. Výměna dřezu je něco, co při průměrné šikovnosti většinou dokážeme zvládnout sami: koupíme dřez nový i s odtokovou sestavou a připravíme si potřebné nářadí.
Zejména menším dětem poskytne hromada písku herní prostor, který mnohé z nich považují za nejpřitažlivější z celé zahrady. Většinou zde vydrží delší dobu, aniž by se neustále dožadovaly naší pozornosti. Tak proč jim tu radost (v kultivovanější podobě, než jako na staveništi) neposkytnout? Vyrobit pískoviště pro děti přece není vůbec nic složitého – ale lze ho koupit i jako stavebnici ze dřeva nebo plastu.
Podle severských ság byl muž stvořen z jasanu a z jilmu žena. Ve starověku byl tento strom symbolem smrti, podle Keltů jsou lidé ze znamení jilmu rozvážní a předvídaví, tvrdošíjní v hledání vlastních cest, ale též dost nadutí. Jilm plní úlohu strážce domu a hospodářství i brány mezi světem lidí a světem andělů. Mezi jeho kořeny (jilm je zván elfím stromem) se vchází do pohádky. Není divu, že úloha, kterou v našich zemích plní majestátní dub, v Anglii často patří jilmu: obědvají pod ním válečníci, sepisují se smlouvy, strom skrývá prchající královny a poskytuje stín vladařům.
Kde se věta Dej mi to na sekyru vzala? V dobách, kdy většina hospod a kupeckých krámů sídlila v roubených stavbách, byla zřejmě dlužná částka putykářem zaznamenána zásekem do trámů stěn. Podobný význam má i úsloví mít u někoho vroubek a nebo někomu něco připsat na vrub. Při řádném (zevrubném) vyrovnání se z vrubů dluh sečetl a záseky ve stěně se sekerou vyhladily. Protože ve zděných domech tato možnost zmizela, začaly se nezapravené pohledávky psát křídou na zárubeň dveří (a taky připisovat a umazávat), čili dávat na futro.
Z jazykového výletu se však vraťme k sekyře. Přirozeně nesloužila jen k zaznamenání dluhu. Na starověké Krétě v minojské kultuře hrály významnou roli posvátné rituální dvousekery lybros a v Římě byl stuhou přepásaný svazek prutů se sekerami fasces odznakem konzulů. Po celý středověk neurozené provinilce kat také stínal sekyrou. Nás však zajímá hlavně sekera tesařská.
Patroni a slavní tesaři
Tesaři měli již v Egyptě svého patrona. Byl jím velekněz Imhotep, strážce pečeti, soudce, správce říše a pravděpodobně i stavitel první pyramidy. (Co z něj udělala hollywoodská popcornová podívaná o mumii, neberte vážně). Křesťané mají v kompetenčních sporech svých svatých trochu chaos, a tak patronem tesařského cechu jsou Jan Křtitel, apoštol Tomáš a také světice Barbora a Regina. Především je to ale zchudlý potomek z rodu krále Davida Josef Nazaretský. Ten zřejmě svou tesařskou profesi uplatnil i na výstavbě nedalekého reprezentativního římského města Sephoris. Svému řemeslu naučil také Ježíše a podle jednoho z evangelistů spolu i krátce pracovali. Každopádně je svátek práce 1. máj v církevním kalendáři veden jako den svatého Josefa dělníka. Z tesařů, kteří se proslavili v době novější jmenujme namátkou vynálezce spacích vagonů Američana Pullmana, nebo konstruktéra populárního Lega Dána Christiansena.
Stavěli tesaři…
Protože spravedlnost světa kulhá, jména mistrů úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, většinou neznáme. Ale klobouk dolů – stačí se zajet podívat do některého skansenu uchovávajícího nám venkovské stavb. Anebo se zahledět do dech beroucího složitého a přitom bytelného krajkoví trámů nesoucích střechy nejedné tvrze či chrámu. Velký rozvoj řemesla nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři zde roubí složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavují složité krovy kostelů i radnic. Vůči konkurenci samozřejmě jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tají. Důležité práce (jako rýsování konstrukce složitých střech) zásadně proto prováděl mistr sám.
Sdružování v cechu
Přílivu nekvalifikovaných sil ale především cizích tesařských mistrů se bránili sdružováním do cechů. Zpočátku spolu se zedníky. Řemeslo se nejčastěji dědilo. K ruce měl mistr řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností a nakonec i mistrovská zkouška. Poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním. To potvrzuje fakt, že například k roku 1526 máme mezi slovutnými pražskými měšťany potvrzeno i jeden a dvacet tesařských mistrů.
Tesařské dílo a specializace
Tesařina zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva, tedy rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty. Již v průběhu středověku se tesaři rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se časem oddělili truhláři, zabývající se hlavně výrobou nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci budovali a opravovali mosty. Beraníci záraželi do dna řek a břehů piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci, či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám a nebo pro výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, pivovary by se neobešli bez bednářů. Sekerníci stavěli a opravovali vodní kola mlýnů, pil a hamrů a s nimi spojené dřevěné mechanismy.
Používaný vercajk
Bez specializovaného nářadí by se ani dávní tesaři neobešli a těžko by byli schopni provést díla. Nad nimi se nám, pokud se zachovala, dodnes tají dech. V bytelné vazbě krovů tesařských mistrů nacházejí inspiraci výtvarníci, libující si ve hře světla a stínů v geometrických konstrukcích. A inženýři se diví, jak to všechno drží pohromadě. K těžbě dřeva sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále bylo třeba materiál obrobit sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), dláty a rovnými i oblými teslicemi. Také paličkami, strouhacími pořízy a skoblemi. Tesař nepracoval od oka: jeho tesařské měřicí náčiní však bylo prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha až později. V rozvinutější tesařské rukodělné výrobě k předchozím sekyrám přibyly podbíječka, dlabatka, křížovka, z dalších potřebných věcí. Dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Od 16. století se začaly používat i pily – dvoumužné ušatky a menší rozvodové. Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ovšem stroje ulehčující těžkou práci bychom našli jen ty nejjednodušší – páku a kladku.
Móda vánoční ozdoby mění, ale generacemi prověřený styl je zde stále. Stromeček zdobený slaměnými dekoracemi, voňavými perníčky, jablky, ořechy, voskovými svícemi a červenými mašlemi dokáže navodit hřejivou atmosférou a to je asi důvod, proč obliba dekorací z přírodních materiálů trvale – navzdory často krátkodechým módním trendům – rok od roku roste. Slaměný anděl bude vyhovovat tvůrčím povahám, k výrobě postačí svazek stébel a trocha šikovnosti.
Ke staročeským vánočním zvyklostem, které jsou již takřka zapomenuty, patřila přítomnost slámy na štědrovečerním stole. Sláma, jež symbolizovala betlémskou stáj, se kladla na ubrus nebo pod něj, někde dokonce i na podlahu pod stůl, aby rodině přinesla štěstí a bohatství. Sláma, kterou chceme symbolicky použít, by měla být zlatavé barvy, čistá a bez listenů. A máme-li jen trochu šikovné ruce, vykouzlíme ze stébel hvězdičky, které štědrovečerní tabuli zkrášlí. Nebo je zavěsíme na stromeček v přírodním stylu mezi červená jablíčka, ořechy a perníkové figurky.
Nádherné sametové květy Hvězdníku (Hippeastrum) mezi klasickými vánočními pokojovými květinami rozhodně přehlédneme jen stěží. Na silném, dutém a celkově impozantním stonku jich může být od dvou do pěti a dá se říct. S určitou nadsázkou lze říct, že svým tvarem připomínají trumpety. Nicméně název Hvězdník květina dostala podle okvětních plátků uspořádaných do tvaru hvězdy, a to ne hvězdy ledajaké. Hippeastrum znamená totiž „rytířská hvězda“.
Chceme-li se v třeskuté zimě kochat rozkvetlými jarními cibulovinami, musíme se dopustit malého podvodu vůči přírodě a přinutit květiny, aby vykvetly v jinou dobu, než je pro ně přirozené. Dokonale tak proměníme vánoční či novoroční atmosféru a v únoru už můžeme mít v bytě jaro. K rychlení cibulovin jsou vhodné především narcisy, hyacinty, tulipány, modřence, krokusy a i drobné cibuloviny jako ladoňky, bledule, sněženky.
Je to ale práce! Bílé spáry mezi obkládačkami v kuchyni nebo v koupelně časem zešednou, pokryjí se mastnými výpary a v nejhorším černou plísní. Nevypadá to hygienicky a také to hygienicky čisté není. Ať se snažíme sebevíc, nikdy se nám spáry nepodaří vydrhnout doběla. Oživit je ovšem není ani tak těžké.
