Neoddělitelně patří k indické a čínské kuchyni, ale i v Evropě je znám od pradávna, protože se dobře přepravuje a nekazí se. Podle všeho pochází z jižní Číny, kde ho jedí nejméně tři tisíce let. Féničané ho rozšířili na Blízký východ, s kupeckými loděmi Benátčanů a arabskými karavanami pak zázvor pokračoval ve vítězné cestě na západ. Znali ho ale už Egypťané, Řekové i Římané. Na černý kontinet ho přivezli Portugalci, do Jižní Ameriky Španělé. Už ve středověkých evropských kuchyních prý byl zcela běžný. První zmínky o zázvoru jsou v Čechách ze 13. století: prodával se sušený nebo kandovaný. Stal se také nedílnou a příjemnou součástí jinak spíše fádní anglické kuchyně.
Tuhle větu známe z našich televizních večerů dobře – na místo, které označil muž mající všecko zjevně na povel, se nahrnou kopáči. A výsledkem jejich přehazování země je poklad nebo mrtvola. Do toho všeho ve filmu zpravidla prší nebo je jinak nevlídno. Možné je ale také vyústění méně (pokud se děj neodehrává zrovna na poušti) dramatické. Kopající nadšeně vykřikne: „Voda!“ Filmově jistě vděčnou scénu můžeme někdy dokonce shlédnout naživo. Na loukách či v zahradách v takovém případě místo, kde by bylo radno kopat, označí muž s tajuplnou virgulí – proutkař.
