Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří. Místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky. Svítit na taneční louce budou jen pampelišky. Z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i krásných bosorek, vstoupíme rovnýma nohama do měsíce máje.

(2012) *** Americké Chicago bylo v poslední čtvrtině devatenáctého století jedinou obrovskou lomozící továrnou na břehu jezera. S hlukem strojů se prolínaly hlasy obrovského množství národů, jejichž utečenci se zde snažili najít novou perspektivu. Zničující nasazení, pracovní podmínky a práva rovnající se téměř otroctví vedly nejen k organizovaným protestům dělníků, ale i k střelbě a dalším aktům násilí. Po velké stávce za osmihodinový pracovní den 1. května 1886 došlo v Chicagu k pumovému útoku a následným represím. Pět anarchistických vůdců (žádnému nebyla účast v atentátu prokázána a jeden z nich se při procesu dovolával i našeho Jana Husa) bylo popraveno. Spontánně byl pak první máj slaven jako jejich památka a o čtyři roky později se na francouzský návrh stal mezinárodním Svátkem práce.

Rudé karafiáty a Aleluja

K nám z Chicaga (shodou okolností právě zde roku 1887 vyšel vůbec první český dělnický zpěvník), jak píše v jednom ze svých fejetonů Jan Neruda, dorazil tento svátek  roku 1890 „klidným, železným krokem“ abychom šli všichni k lidským cílům „stejně oprávnění a stejně obtížení“. Síla této myšlenky byla tak veliká, že ve většině zemí se stal svátek dnem pracovního volna a na jeho zavedení musel kývnout dokonce i Hitler. Ten se ještě na počátku dvacátých let osobně angažoval v pokusu ho zakázat. Nakonec se roku 1955 přiživil i papež a navzdory tomu, že Kristova pěstouna a svatého tesaře Josefa vzpomínáme již v březnu, určil mu ještě jeden den. Na první máj stanovil „svátek svatého Josefa – dělníka“.

Zlatá sluníčka…

Pro toho, kdo si nechce natáhnout čistou košili a vyrazit pod prapory anebo do procesí máme alternativu – Pampeliškové slavnosti. Můžeme plést věnce a líbat se pod rozkvetlými stromy. A také udělat něco pro zdraví… V souvislosti s čarodějnicemi a s očistnou silou ohně jsme psali o léčivých účincích rostliny, kterou se lze také pořádně popálit: o kopřivě. Ale na počátku května jsou louky plné i další kytky, kterou si nikdo nesplete: kačince, po staročesku pléšky, pupavy či pamprlice – celým jménem pampelišky lékařské (Taraxacum officinale).

…a bílé padáčky

Protože rostlina má spoustu mutací a druhů, patří k nejobtížnějším botanickým lomihlavům ve střední Evropě. Jen u nás prý na pampeliškách najdeme dvě stě padesát odlišností… Obsahuje ionty draslíku, fruktózu, inulin, hořčiny a flavonoidy, takže výsledky jejího požívání považují v některých případech až za zázračné cukrovkáři. Do apatyky sbíráme listy od května do října a kořen v dubnu a květnu a pak na sklonku léta a na podzim – v srpnu a září. A co z pampelišek připravíme v kuchyni?

Pampeliškové saláty

Ačkoliv nám pampeliška nabízí spoustu využití, předkládáme narychlo tři jednoduché recepty. Prvním je pampeliškový salát. Naše hobby si je ovšem vědomo, že toho, čím a jak natrhané pampeliškové listy – nejlepší jsou ještě před tím, než rostlina vykvete – dochutíme je množství nepřeberné. Sami o sobě jsou křupavé a hořké a ne každý hořkost upřednostňuje. Podáváme je se zálivkami z octu, cukru a soli, zjemní ji smetany, majonéza, naopak podtrhne hořčice s mladou cibulkou, zajímavá je s osmaženými kousky slaniny. Ale nebojte se experimentovat.

Pampeliškový med

Medem především v zimě léčíme chřipku a vůbec předcházíme nemocem. Při někdy zběsilých cenách, za který svůj výrobek včelaři občas prodávají, můžeme sáhnout do zásob, které jsme uvařili v době hojnosti pampeliškových květů. Med se tomu říká pro převládající barvu i proto, že pampelišky představují pro svou četnost významný díl včelí snůšky. Vezmeme tři sta květů plně rozvinutých pampelišek (tedy sbíraných o polednách), litr vody, citron a kdo chce i pomeranč. Čtvrt hodiny vaříme směs bez cukru a pak necháme čtyřiadvacet hodin stát. Slijeme přes cedník, přidáme kilo cukru a se šťávou tropických plodů (když nemáme, přidáme lžičku kyseliny citronové) svaříme na nitku. Po asi půl hodině můžeme lít do skleniček.

Pampeliškové víno

Květy sesbíráme do litrové nádoby a zalijeme je dvěma a půl litry vroucí vody. Dvacet čtyři hodin necháme stát, přecedíme, vymačkáme a přelijeme do pětilitrového demižonu či okurkové láhve. Půl druhého kila cukru svaříme s dvěma litry vody a po vychlazení přidáme k pampeliškovému výluhu, kam vložíme i oloupané a na dílky rozdělené dva pomeranče a dva citrony. A teď pozor: do toho všeho rozdrobíme kostku droždí, nebo rozmícháme dva sáčky sušených kvasnic. Přetáhneme celofánem a ten jehlou propícháme, aby plyny mohly unikat, lépe na tom samozřejmě bude ten, kdo má kvasnou zátku. Na okně to necháme stát asi půl druhého měsíce, pak hadičkou stočíme do lahví a v chladu necháme odležet. Jarní pampeliškový „šampus“ můžeme pít již na Vánoce, ale když vydržíme do Velikonoc, bude ještě lepší a hned budeme mít chuť natrhat si o dalších Pampeliškových slavnostech na novou várku!

Co sbíráme

Starobylost zájmu o veselou a bezmála všudepřítomnou kytku potvrzuje známý botanik Matthioli: „Květ žlutý, kterýž když spadne, vyrostá jakási hlavička peřnatá, velmi mistrná, a když větrem to peříčko s ní sprchne, ostává sama holá hlavička podobná mnišské pleši…“ Radí ji použít vařenou na podrážděný žaludek, a latex z ní tekoucí proti průjmu. Znamenitá podle něj je na játra a ledviny – což ostatně i současní lékaři potvrzují. Drogu, tedy list sušíme načechraný v maximálně pěticentimetrové vrstvě na vzdušném místě, i na slunci, přičemž ji často obracíme. Vyprané kořeny sušíme umělým teplem do padesáti stupňů až se v ruce s praskotem lámou, přičemž na lomu jsou bílé se žlutou žilkou uprostřed.