Jak se blížíme ke konci mostu, je na místě zmínit, že kamenný monument během staletí ohrožovaly mnohokrát příroda i lidé. Už během jeho stavby musel most čelit pěti velkým povodním. Nedlouho po jeho dokončení dokonce při té roku 1432 padlo pět pilířů. Během války o rakouské dědictví přišli obránci s nápadem zastavit Prusy tím, že jeden oblouk strhnou. Ukázalo se ovšem, že strahovský pískovec a opuka spolu s maltou zapravenou syrovými vajíčky stvořily pro bořitele hráz přepevnou. Svého úmyslu se museli vzdát. Škody z dalších povodní byly menší, ale vynahradila si to povodeň z roku 1890. Tenkrát pod tlakem vodou naplaveného dřeva padly dva pilíře a tři mostní klenby.

Při opravách zvažovali, zda pro zlepšení vodního průtoku nepostavit pilíř jen jeden a dvě klenby a použít pevnější žulu. Naštěstí se rozhodli vzhled mostu zachovat a ze žuly nakonec stavět jen pod vodou. Protože nové základy budovali pod kesony z pražské Rustonky až v rostlé skále, odhalili nám, že původně byl Parléřem most založen na dubových roštech zatížených mlýnskými kameny a vyzděných kvádříkovým zdivem.

Lidé proti mostu

Ke katastrofám, které Kamenný respektive Karlův most postihly, pro úplnost přiřaďme i tu, jež se naštěstí nestala. Na sklonku války mělo být totiž v souvislosti s německým plánem Festung Prag (pevnost Praha) město vysídleno, jeho levobřežní část opevněna, pravobřežní v centru zbourána a mosty vyhozeny do povětří. Začátkem března 1945 plán generál Toussaint schválil. Pro podminování Karlova mostu bylo rozhodnuto využít dutin, vytvořených k odlehčení kleneb po povodni roku 1890, takže při přípravě komor pro trhaviny nebylo nutné zasahovat do konstrukce mostu. Legenda praví, že existenci těchto dutin plánovači zkázy přisoudili jasnozřivosti budovatele mostu – soukmenovce Parléře z Gmündu… Jiná pověst zase fakt, že pražské mosty zůstaly stát, přisuzuje veliteli ženijní školy při koncentračním táboře v Hradištku SS Oberdőrferovi Emilu Kleinovi, který prý odmítl štěchovickou přehradu na Vltavě i pražské mosty vyhodit do vzduchu. Pravda je jiná, nicméně také podivuhodná.

Místo pevnosti lazaret

Zastupující říšský protektor K. H. Frank (po válce dostal provaz) v zájmu ochrany německých uprchlíků navrhl změnit status města na lazaretní, tedy vyloučené z válečných operací. Z počátku o něčem takovém šílený Hitler nechtěl ani slyšet. Frank ovšem nakonec získal podporu Alberta Speera, jehož hvězda sice už u Hitlera hasla, nicméně v této věci se mu povedlo svůj vliv uplatnit. Je záhada, jak to Speer v době, kdy byl Hitler rozhodnut strhnout se sebou do pekla, co se dalo, dokázal. Lazaretním městem se Praha stala 22. dubna a to zřejmě zabránilo i plánovanému zničení Karlova mostu. Klein (po válce si z dvaceti let sedmnáct natvrdo odseděl) nemohl most odmítnout vyhodit, protože takový rozkaz nakonec prostě zřejmě vůbec nedostal…

Když se kunsthistorici shodnou, je to svátek: Václav

Ale zpátky k sochám. Hašteřiví historici umění jsou ohledně té poslední sochy z levé strany zajedno – nejvýznamnější český svatý má na mostě zřejmě nejmizernější sochu. Postarali se o ni Klárův ústav slepců, malíř Josef Führich jako autor námětu a sochař Josef Kamil Böhm roku 1856. Bylo totiž třeba doplnit galerii soch až tam, kam od bývalé celnice do roku 1822 dosahovala řada krámků. Mučedník se jak známo narodil roku 907 ve Stochově jako nejstarší syn Vratislava a Drahomíry, kterou si otec přivedl od slovanského kmene Stodoranů, sídlícího na dolní Sprévě v dnešním Braniborsku. Novorozence pokřtili, což je již známo méně, jako Jimram, a je dobré zaznamenat, že budoucí kníže celý nedlouhý život i tyto jmeniny slavil. Zatím co jméno Jimram je jednoznačně germánského původu a nosil ho bavorský světec, biskup, zavražděný v Řezně jako údajný milenec vévodské dcery, Václav je složenina ze staroslovanštiny a znamená totéž, co více slavný. Václav – Jimram byl na svou dobu výjimečně vzdělaný, ovládal slovem i písmem staroslovanštinu, latinu a řečtinu. Po třech letech, které mu chyběly do plnoletosti a během nichž knížectví spravovala jako regentka jeho matka, se roku 924 ujal vlády, matku vypudil buď na Budeč, nebo do ciziny a z Tetína do Prahy nechal přenést ostatky milované babičky Ludmily. Ve snaze upevnit jednotu a vyhnout se konfliktům se sousedy založil svou vládu v tom nepokojném čase na další christianizaci země. I na příslovečný poplatek pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů odevzdávaných německé Říši bychom měli nazírat ne jako na jednoznačný projev podřízenosti české země – vždyť podobnou daň za klid na hranicích platila i Říše rozhodně ne silnějším, ale nevypočitatelným Maďarům. Ostatně historici nejsou ani zajedno, zda tento závazek nevznikl již dřív a Václav ho pouze nepřevzal. Je známo, že s mečem sice nezacházel rád, ale v případě ohrožení vlastních mocenských zájmů ho tam, kde by podle jeho soudu byla diplomacie zbytečná, neváhal tasit. Kdo dnes dokáže věrohodně vysvětlit, proč 28. září 929 (nebo 935) dobrovolně vstoupil do zjevné léčky? Proč s bratrem Boleslavem a muži se jmény Tuža, Časta, Hněvsa a Tyr nebojoval? Anebo bojoval, ale okolnosti a přesila byla nad jeho síly? Na místě vraždy i na hrobě se však podle legend ihned začaly dít věci nevídané: vždyť Václavova krev se po tři dny do země nevsakovala a žádnými prostředky ji nebylo možné smýt ze země i zdi kostela…

Svatá dvojčata: Kosma a Damian

I lékaři mají na mostě své zastoupení: sousoší Kristus mezi sv. Kosmou a Damianem z roku 1709 věnovala totiž Pražská lékařská fakulta, která je měla v předhusitské době vyobrazené na stříbrném univerzitním pečetidle. Autorem sousoší je Jan Oldřich Mayer. Dvojčata zřejmě pocházela z Arábie, jména jsou však řecká – Kosma může znamenat lad či ozdobu, těžko objasnitelný je i původ Damiána, snad by mohl značit totéž, co krotitel nebo hostitel. Tito lékaři a lékárníci v městech Aigai a Kilikia své pohanské spoluobčany i jejich zvířata léčili podle slov Písma: „Uzdravujete nemocné… zdarma jste dostali, zdarma dávejte“. Taková nezištnost prý četné pacienty pohnula k přijetí křesťanství, což představitelům moci bylo pramálo po chuti. A tak si v době Diokleciánova panování, slyného pronásledováním novověrců, římský prefekt Lysius usmyslel v metropoli šplhnout: dvojčata dal chytit a v Cyrrhu v Sýrii nelidsky mučit. Když lékárníci trápení zázračně přežili, nezbylo než je dát setnout – což se stalo roku 303. Jejich kult se však nezadržitelně šířil a do Evropy dorazil v šestém století. V Čechách se velké úctě těšili od nepaměti a jejich ostatky přechovávaly kláštery v Sázavě, Oseku i karlštejnská kaple – ostatně i staroboleslavský chrám jim byl zasvěcen a poslední cesta knížete Václava měla sloužit uctění jejich památky, kterou křesťané vzpomínají 27. září. Dvojčata jsou přirozeně patrony lékařů a lékárníků, a co s tím souvisí i nemocných, dále drogistů a ovšem i cukrářů. Mezi atributy, s nimiž jsou zobrazováni, patří nádobky s mastmi, krabičky s léky, lahvičky na moč, různé kelímky, hmoždíř, a občas i hůl s hadem. Od 17. století jsou zařazeni mezi české zemské spolupatrony, nepochybně populární, což potvrzují místní jména jako Kozmice, Kosmo, Kosmová, Daměnice, Daminěves, Damníč, Damnov.

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12