Na protivodním břitu posledního pilíře Kamenného mostu na Kampě stojí rytíř s taseným mečem a mohutným lvem u nohou. Je to Brunclík. Původní sochu zničila švédská kanonáda za třicetileté války. Trefa byla tak vydařená, že z rytíře, který se na most dostal za Jagellonců (přesněji po roce 1508), prý na pilíři zbyly jen vysoké boty. Uchovává je sbírka v Lapidáriu. Patřit měly Brunclíkovi, jak postavu rytíře pokřtili Pražané. A kdo byl Brunclík? Nabízí se, že toto jméno je zeměpisného původu, ale může prý být i tvarem německé podoby jména Přemysl – Prunzel. Původ má v legendě – jak už to u pověstí bývá – značně zašmodrchané.

Česká podoba legendy o Brunclíkovi (případně Bruncvíkovi) je krásnou ukázkou toho, jak se středověké pověsti stěhovaly po Evropě a všude byly doma. Nárok na doktora Fausta a jeho pokoj s dírou ve stropě, kterou si ho odnesl čert, si dělá hned několik měst. A šikovný mistr hodinář jehož dali radní oslepit, aby jinde nepostavil lepší orloj, se v Praze jmenuje Hanuš, v Olomouci Pohl a v Gdaňsku Düringer (o tomto krásném městě více píšeme ZDE). Úhony ve skutečnosti přitom zřejmě nedoznal ani Anton Pohl, původně ze Saska, ani Hans Düringer snad rodem z Norimberka, protože jak by po svém oslepení asi dokázal postavit vynikající orloj i v dalším hanzovním městě Rostocku? A o oči nepřišel ani pražský orlojník mistr Jan (Hanuš) Růže. Ten navíc orloj ani nepostavil, protože to dávno před tím, než se o něj začal starat, udělali profesor astronomie Jana Ondřejů zvaný Šindel a hodinář Mikuláše z Kadaně. Zkrátka rodokmen pověstí bývá spletitý – což platí i o Brunclíkovi.

Píseň o Rollandovi

Na Brunclíkově místě stál dřív rytíř Rolland. Jednalo se o symbol. Rolland měl zpravidla meč a držel několik svitků (německy Rollen). Představoval městská práva a stál zpravidla v místě, kde byly vynášeny rozsudky (Rugeland). Podobu Brunclíkova předchůdce zřejmě zachycuje dochovaná rytina alabastrové miniatury ze sbírek císaře Rudolfa. Plastiku pražského o meč se opírajícího Rollanda s plnovousem vytvořil Matěj Rejsek, mimo jiné architekt Prašné brány nebo známé kašny v Kutné Hoře. Ale není vyloučeno, že jen nahradil sochu, která stála už na Juditině mostě. Na podstavci bylo jedenáct kamenických značek hutí, které se podílely na stavbě mostu. Dřív byly mylně považovány za tajemné runy. Autorem současné sochy je Ludwig Schimeck. Ten často spolupracoval s předním architektem české neorenesance Barvitiem a jeho nejznámější sochou je Josef Jungmann na stejnojmenném pražském náměstí). Sochu Brunclíka místo „ustřeleného“ Rollanda vytvořil na náklady pražské obce roku 1886.

Něco o lvu ze státního znaku

U Brunclíkových nohou leží lev. Podle Dalimilovy kroniky roku 1158 stříbrného lva v červeném poli dostal do erbu český kníže Vladislav II. od císaře Barbarossy. O počtu jeho ocasů a pohlaví panují dohady – jeden ocas má znamenat lvici, dvouocasé zvíře je lev a ten je věrohodně doložený až od roku 1253. Jenže v dolnosaském Brunšviku mají nádhernou původně pozlacenou románskou sochu lva. Zhotovit ji dal po roce 1163 vévoda Jindřich Lev. A Brunšvik se tenkrát psal Brunesguik a později Brunswiek (k Brunclíkovi je odsud už jenom skok). Socha měla připomínat, že takovému lvu vévoda zachránil život při výpravě do Svaté země a tak příběh znají nejen v Německu, Holandsku, Dánsku, Švédsku, Maďarsku a Rusku. Příběh je ovšem starší, protože pochází z francouzské pověsti o rytíři Yvainovi.

Putující legenda

Český Brunclíkovský příběh byl zapsán v kronice ze 14. století. Bruncvík prý byl českým knížetem, synem Žibřida (jindy Štylfrída, což obé jsou jazykové zpotvořeniny jména Siegfried). Jeho manželka se jmenovala Noemenie. Rozhodl se ve světě dobýt znak lva, podobně jako jeho otec kdysi získal znak orlice. Na cestě navštívil různé země, doplul až k Jantarové hoře, která si jeho loď přitáhla. Odsud se Bruncvík dostal jen díky tomu, že se nechal zašít do koňské kůže. To do svého hnízda odnesl bájný pták Noh. Brunclík mláďata, kterým měl posloužit k snídani zabil. Při útěku se střetl s devítihlavým drakem bojujícím na život a na smrt se lvem, zachránil ho a lev se stal jeho erbovním zvířetem. Spolu se dostali do panství krále Olibria který měl jeden pár očí tam, co my, a druhý na vrcholu hlavy. Jeho dvořané měli pouze jedno oko či jen jednu nohu, některým rostly rohy a jiní zase měli psí hlavy. Brunclík díky prstenu Síly a pomoci věrného lva osvobodil královskou dceru Afriku vězněnou Baziliškem. Král ho ale odmítl propustit a s Afrikou ho oženil. Brunclík ale ve sklepě našel kouzelný meč s kterým podřízl princeznu, a sťal jejího otce i všechny podivné dvořany. V převleku poustevníka se konečně i se lvem vrátil domů, pobil nápadníky své ženy a spolu pak žili šťastně ještě čtyřicet let. Po smrti knížete lev prý u jeho hrobu žalem zdechl.

Co o tom soudí psychotronici

V příběhu je něco z pověstí o brunšvickém vévodovi, trochu ze Sindibádových dobrodružství a i Homérův Odysseus by se tady našel. Příležitost dostali i současní badatelé nad záhadami. Kouzelným meč prý totiž dal Brunclík zazdít do mostního pilíře. A až bude v Čechách nejhůř a svatý Václav přijede z Blaníku s probuzenými rytíři na Karlův most, jeho kůň meč z dlažby vyhrábne… a hned bude líp! Psychotronici skutečně tvrdí, že v místě sochy existuje anomálie zvaná energetický sloup – tedy průsečík energetických linií. Buď prý za to může právě zazděný kouzelný meč nebo temné síly soustředěné kdysi kolem oltáře pohanských bohů Peruna či Černoboga. Ten měl stát někde na břehu Vltavy.

Pro pilné počtáře na procházce

Čtení o sochách na Kamenném mostu začalo kouzly s čísly a stejně skončíme. Je sečteno, že most nese celkem sto tři „panáky“: Ježíš, ať už jako nemluvně, tak v Kristových letech, je zpodoben devětkrát, Marie pětkrát a andělů je třiadvacet, nepočítaje ovšem andělské hlavičky s křidélky, vystupující z kamene v nespočteném množství. Identifikace andělů vzhledem k jejich rozličnému vývojovému stupni – jsou zde cherubové zcela bezkřídlí, ti, jimž křídla teprve pučí, malokřídlí i jedinci s velmi solidními perutěmi – je obtížná. Ďábly nacházíme dva a zvířata jsou zastoupena devíti zjevně zpěvnými ptáky (další jsou v kameni jen naznačeni), kvíčalou, holubicí, orlem, šesti lvy (jeden u Brunclíka), dvěma psy, minimálně dvěma hady, jelenem, ovcí a ještěrkou. Roztančené barokní sochařství odkrývající na díla stále nové pohledy rozhodně sčítání neusnadňuje, a tak nevylučuji v udaném počtu chybu. A to jsme pominuli množství dalších postav na podstavcích a reliéfech. Přepočítávání svatých a objevování na první pohled skrytých detailů však může být docela zábavným námětem procházky kamennou galerií, která nemá obdoby a jíž někdy procházíme nevšímavě, nemyslíte?

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12