Na místě Karlova a před tím Juditina mostu byl vltavský brod, přes který byl pohyb lidí i zboží zřejmě velmi živý. Proto zde průběžně vzniklo několik dřevěných mostních provizorií s životností od povodně do povodně. Historický název ulice a divadla Na zábradlí ostatně s těmito dřevěnými mosty souvisí. Pozůstatky Juditina mostu, který byl prý postaven za tři roky, se nacházejí několik desítek metrů severně od současného mostu. Jsou to nižší mostecká věž na Malé straně, reliéf dnes v domě u mostu, jehož část zničil pan domácí, uzenář a kloboučník Bárta, a na staroměstské straně nejen zbytky věže v nároží křížovnického kláštera, ale i kdysi populární Bradáč.

Bradáče najdeme ve stěně navigace. Byl sem přenesen roku 1846. Tato fousatá kamenná hlava byla prý původně umístěna na prvním oblouku Juditina mostu. Basreliéf zobrazuje podle legendy stavitele mostu, Vlacha, který postavil, prý s ďáblovou pomocí, už most v Řezně. Divná kamenná hlava po staletí sloužila jako vodoměrka – jakmile vltavská hladina dosáhla Bradáčových vousů, byl na Starém městě nejvyšší čas z níže položených domů před povodní utíkat.

Svět pod nohama misionáře – svatý František Xaverský

O vznik pátého sousoší z levé strany představuje se zasloužily theologická a filosofická fakulta pražské univerzity. Zpodobuje jistého Francisca Javiéra, Baska z Navvary. My ho známe jako Františka Xaverského, žijícího v letech 1506 až 1552. Pocházel z aristokratické rodiny a právo a teologii vystudoval v Paříži, kde se také spřátelil s dalším aspirantem na svatost, Ignácem z Loyoly. S ním spolupracoval při zakládání jezuitského řádu, v jehož jménu pak šířil víru ve východní Asii. Působil v Goy, na Cejlonu, v Moluckém souostroví a dokonce v Japonsku, kde si vedl velmi úspěšně dík tomu, že v své církevní organizaci dokázal přizpůsobit a pro ní využít celé řady buddhistických zvyků. Jezuitského apoštola východu nesou na štítu Číňan, mouřenín, Tatar a Ind. Ferdinand Maxmilian Brokof sochu vytvořil roku 1711. Světec na štítu ukazuje kříž klečícímu indickému náčelníkovi – co na tom, že rysy má spíš černošské a ozdobu hlavy indiánskou. Černoušek mu nese vlečku, dva další chlapci „nářadí“ k vykonání křtu: lasturu se svěcenou vodou, biret a bibli. Mladík s biblí stojí za pozornost: jeho tváři dal sochař vlastní rysy. Originál sochy patrona misionářů a mořeplavců strhla povodeň, a tak je dnes na mostě kopie od Čeňka Vosmíka z roku 1913.

Střídání stráží na mostě – svatí Cyril a Metoděj

Původním protějškem Františka Xaverského byl jeho přítel a zakladatel Tovaryšstva Ježíšova Ignác z Loyoly. Česká záliba v bourání pomníků (i když v tomto případě na vině byla velká voda v roce 1890) se nevyhnula ani Karlovu mostu. Protože Ignác byl po vzniku Československa vnímán jako symbol tvrdé protireformace, nahradili jeho sochu za peníze ministerstva školství v letech 1928-1938 Cyril a Metoděj od Karla Dvořáka. Svatí bratři se narodili v Soluni v rodině císařského podvelitele Lva, který měl s chotí Marií ještě pět dalších dětí. Z nich byl Cyril (826-869)- vlastním jménem Konstantin – nejmladší. V Konstantinopoli vystudoval, byl vysvěcen na kněze, stal se kanovníkem při patriarchálním chrámu Boží Moudrosti a roku 850 profesorem křesťanské filosofie na universitě. Metoděj se původně jmenoval Michal (815-885) a měl být vojákem, spravoval jednu provincii byzantské říše, ale nakonec vstoupil do kláštera, kde přijal nové jméno. Spolu s Metodějem stali členy císařského poselstva do říše Chazarů v Černomoří, kde cestou nalezli na Krymu ostatky svatého Klimenta. Na žádost knížete Rostislava se vypravili na Moravu. Připravili se důkladně: ještě před cestou sestavil Cyril z malořecké abecedy s použitím arabštiny slovanské písmo, které mělo třicet osm písmen, aby odpovídalo bohatě vyvinutým hláskám slovanské řeči. Přeložil evangelia, apoštolář, misál, žaltář a k evangeliím napsal předmluvu – Proglas v dvanáctislabičném verši. V roce 867 je z Moravy povolal papež do Říma, kde se měli zpovídat z nařčení, že šíří křesťanství nepovoleným jazykem. Konstantin při sice vyhrál, záhy však onemocněl, vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril (pán, panáček) a 14. února 869 zemřel. Po jeho smrti byl Metoděj jmenován legátem a panonským a moravským arcibiskupem v Sremské Mitrovici na soutoku Sávy a Dunaje. Církevní třenice vedly k tomu, že cestou zpět na Moravu byl zatčen a tři roky vězněn v klášteře v Ellwangen, odkud byl propuštěn teprve na papežův zákrok. Ani na Moravě to neměl lehké, protože se dostal do ostrého sporu s Rostislavovým nástupcem Svatoplukem. Znovu musel na kobereček do Říma. Po čtyři roky trvajícím procesu, v němž roku 880 vyvrátil nařčení, že šíří řecké bludy, se vrátil na Moravu, kde zemřel 6. dubna 885. Také Metoděj byl literárně pilný: přeložil životopisy církevních otců a založil překladatelskou školu. V té se mu povedl husarský kousek, kdy za osm měsíců roku 883 spatra nadiktoval překlad všech knih Starého a Nového zákona, kromě Knih Makabejských, dvěma „rychlopiscům“, kteří text zapisovali Cyrilem vynalezeným, hlaholským těsnopisem. Přeložil také církevní zákoník a sepsal řadu vlastních právnických spisů. Oba vzdělanci byli roku 1400 vyhlášeni zemskými patrony a ochránci Moravy. Současný papež šel ještě dál, když z nich 31. prosince 1980 učinil spolupatrony Evropy.

Patron poutníků a také řidičů – svatý Kryštof

V roce 1720 se sochař Matyáš Bernard Braun a jeho mecenáš hrabě F. A. Špork rozhodli oslavit korunovaci Karla VI. obrovským mramorovým sousoším. Na hranolovém piedestale měl ležet Chronos nesoucí zeměkouli – na ní měl stát imperátor. Kolem jako symbol vojenských úspěchů klečeli zajatci a Špork za peníze, které chtěl do projektu dát, nezapomněl oslavit ani sebe: vlevo měl stát jeho otec generál, vpravo před císařem chtěl klečet sám. Nejen na místodržící, ale i na císaře toho bylo trochu moc, a tak z projektu sešlo. Aby místo nezůstalo prázdné, postavili zde vojenskou strážnici, která se však roku 1784 zřítila do vody. Roku 1857 zde byla vztyčena na náklady Václava Wanka, pražského purkmistra socha svatého Kryštofa od Emanuela Maxe. Kryštof byl podle legend obrovitý pohan, obrácený na víru. Jeho fyzické uzpůsobení ho předurčilo k ojedinělému a ve své době nepochybně užitečnému pokání: tam, kde nebyl most, měl zaskočit Kryštof a přenášet přes řeku poutníky. Nápis na podstavci praví: „Kéž by Onen nás, zmítané v moři věků, dovedl do přístavu spásy, jejž jsi jako podivuhodné dítě přenesl vlnami, o to tě, nebeský patrone odvážných plavců, prosí měšťané pražští“. Pokřtěný pohan totiž prý přes divokou vodu přenesl i malého Ježíška. Časově to moc nesedí, podobně, jako krkolomná čeština nápisu nám dnes může trochu motat hlavu – ale v obém je kouzlo poezie. Je tomu tak i se jménem, protože řecké slovo Christoforos v překladu znamená Kristonoš. „Představení a ctitelé pražského duchovenstva“, kteří sochu financovali, nemohli samozřejmě tušit, že během času bude Kryštofovi k ochraně přiznán mnohem širší referát – nejen námořníci a poutníci, ale i cestovatelé, turisté a řidiči.

Tvář známá ze Salomina talíře – Jan Křtitel

Sochu Emanuela Maxe z roku 1857 na most zakoupil Jan Norbert Gemerich z Neubergu a navázal tak na rodinné donátorství. Za jejího předchůdce, zničeného střelbou v roce 1848, zaplatil totiž Jan Bedřich Neuman z Neubergu, staroměstský radní a inspektor úřadu pražského mostu. Jednalo se o velmi členité dílo sochaře Jana Brokofa z roku 1706, na němž scéně Kristova křtu v řece Jordánu přihlížel i Bůh Otec, holubice Ducha svatého a spousta okřídlených andělských hlaviček. Jana Křtitele – jméno Jan má v hebrejštině význam Bůh je milostivý – není třeba šířeji představovat – jedná se o biblickou postavu, zaujímající významné postavení v křesťanské věrouce. A kdo neví toto, jistě si vzpomene na neslavný prorokův konec: hlava syna kněze jeruzalémského Chrámu Zachariáše a Ježíšova předchůdce skončila na základě vykonstruovaného obvinění z nemravnosti a na rozkaz Heroda Antipy, syna Heroda Velikého před panovníkovou dcerou Salome na míse. Na soše je ovšem světec ještě celý: v ovčí kůži a plášti.

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12