Staroměstská věž Karlova mostu je mimořádná svou sochařskou výzdobou. Je starší, než paní a pánové ze samotného mostu. Přitom se nám zachovala pouze její část. Stěna věže obrácená k mostu je holá, její honosně členitá výzdoba vzala za své při ostřelování města. Poněkud pochybenou ozdobou věže byly po deset let i hlavy sťatých českých pánů, které zde byly vystaveny po exekuci – důsledku osudové porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620.

Bílá hora znamenala počátek třistaleté habsburské „normalizace“ českého království. Fyzická likvidace vesměs protestantské šlechty, odchod elit do emigrace, násilná rekatolizace a postupné poněmčení zasahující až k národním kořenům odstartovala z divadelního hlediska velkolepě zinscenovaná poprava na Staroměstském náměstí. Původně mělo být popraveno čtyřicet pět lidí. Přesto, že Ferdinand II. několik rozsudků zmírnil, byl trest i na tehdejší poměry extrémně tvrdý. Legendární kat Mydlář měl těla popravených ještě rozčtvrtit a pro výstrahu rozvěsit na dnešním Václavském, Karlově, Staroměstském a Malostranském náměstí i mimo Prahu. Dvanáct hlav mužů, kterým soud přiřkl vinu nejvyšší, kat ještě odpoledne po exekuci vynesl ve dvou putnách na Staroměstskou mosteckou věž a na ochozu vystavil nabodnuté na dlouhých železných prutech v drátěných koších tak, aby byly z mostu dobře viditelné. O čí hlavy se jednalo a jaký byl jejich další osud si povíme příště. Teď už je na čase vrátit se na most k prohlídce této pozoruhodné galerie soch pod širým nebem .

Není Mikuláš jako Mikuláš: Mikuláš Tolentinský

Na náklady konventu řádu augustiniánů u svatého Tomáše v Praze tuto sochu vytvořil zřejmě Jan Bedřich Kohl roku 1708. Světec, byl prý biskupovi Mikuláši – tomu, který nosí dárky dětem – zaslíben již při svém početí (!). To proto, že jeho zbožní rodiče děti mít nemohli. Doplňuje kamennou galerii výmluvných mužů, kteří se k svatosti promluvili, proslul však i jako velký dobroděj. V ruce drží lilii a andílek s košem chleba poutníkovi napoví, že právě chléb je atributem světce, označovaného i jako dobrodinec chudých. V kartuších na podstavci čteme nápis: Utěšiteli věřících a Svatému Mikuláši Tolentinskému, jenž ze zázračně vytrysklé krve a z požehnaného chleba stálé zázraky činil. Světec se narodil v Sant Angelo in Montano, ale od osmnácti let, kdy vstoupil do řádu augustiniánů žil od roku 1274 v Tolentinu, kde také roku 1305 zemřel. Udělal prý spoustu zázraků a vynikal především v kříšení utopených dětí, kterých prý má na kontu sto. Úspěšný byl i v ochraně námořníků, pročež patří k patronům jejich – jakož i vegetariánů. K tomu došlo tak, že když prý jednou udělal kříž nad pečeným kuřetem, to obživlo a vyletělo oknem. Základem řeholníkova jména je řecké Nikolaos, což doslova znamená „vítězný v lidu“ a svým smyslem je příbuzné s Nikodémem, Nikitou ale i Vítězslavem a nebo Viktorem, kteří tak mají na mostě své kamenné zastoupení. Za kopii sochy z roku 1966 vděčíme J. Jiříkovskému.

Historie skoro detektivní: Augustin

Postavu svého patrona dal roku 1708 zhotovit u dvorního sochaře Jana Bedřicha Kohla (1681-1736) – stejně jako v témže roce i sochu předchozí – na svůj náklad konvent řádu augustiniánů u svatého Tomáše v Praze. Sochař se vlastně jmenoval Jan Bedřich Severa, ale protože byl vychován v rodině a vyučen v dílně svého otčíma Jeronýma (1632 – 1709, autora kašny na Pražském hradě), převzal jeho živnost i jméno – objednávka zřejmě zněla na „firmu“ Jeronýmovu a tak se historici různí v tom, zda autorství připsat víc než pětasedmdesátiletému sochaři, či jeho pastorkovi, případně oběma. Janu Bedřichovi kromě soch z mostu Praha vděčí i za sochy na průčelí Lorety. Protože se čas na Augustinovi značně podepsal, v současné době zdobí kamennou alej nad Vltavou kopie sochy od J. Duška a A. Sopra z roku 1974. Světec, žijící v letech 354-430, je nám představen v rouchu alexandrijského biskupa. Považovaný je za jednoho z největších církevních filosofů a patrona řádu augustiniánů. Pod pravou nohou má jako znamení ponížení kacířů jakousi bludařskou knihu, v pravé ruce drží hořící srdce – dost obvyklý symbol plamene lásky k jedinému bohu. Na desce pod kartuší čteme věnování strůjců sochy: „Knížeti církevních učitelů, velkému patriarchovi náboženství, svatému otci Augustinovi synovská úcta vyzdvihla“. Andílek s mušlí u Augustinovy levé nohy připomíná půvabné vyprávění: filosof si kdesi na pláži snažil v hlavě srovnat, jak je tomu vlastně s tou zatrolenou boží trojjediností, když tu spatřil batole, které se pokoušelo přelít moře do jamky, vyhloubené v písku dětskou patou. Světec se nad počínáním pacholete podivil, ale odpověď, kterou od chlapce dostal, ho dalšího bádání nad otázkou, která ho na mořský břeh přivedla, zřejmě navždy zbavila: spíš se totiž podaří přelít moře, než pochopit tajemství Svaté Trojice… Možná právě tato zkušenost přivedla biskupa k známé poučce: „Ptáš se mě, co je v křesťanském učení na předním místě? Odpovídám: Pokora. Na druhém místě: Pokora. Na třetím: Pokora. A kolikrát by ses otázal, vždy odpovím totéž.“ Augustinovo jméno pochází z latiny a souvisí se slovem augeo -„rozmnožuji, dávám růst“.

Nejkrásnější paní z mostu: Luitgarda

Ačkoliv historici umění se zřídka shodnou, v případě sousoší svaté Luitgardy jsou vzácně zajedno: dílo Matyáše Bernarda Brauna (1684 – 1738) z roku 1710, financované opatem cisterciáckého kláštera v Plasích Eugenem Tyttlem, je největší ozdobou mostu a vrcholnou ukázkou barokního sochařství. Představitel barokního iluzionismu Braun přišel do Čech z Tyrol na pozvání hraběte Šporka. Cestou do Prahy se zastavil v Plasích, kde zakázku získal. Bylo mu šestadvacet let. Dva roky trvalo, než idea sochy přes kresby Petra Brandla a sochařovy dřevěné modely vyzrála do dnes obdivované podoby. Luitgarda je přitom první Braunovou (1684-1738) sochou nejen na mostě, ale zřejmě v Čechách vůbec. Světice, která zemřela roku 1246, byla řeholnicí cisterciáckého řádu v Aviers u Bruselu. Posledních jedenáct let života prožila v slepotě, což však nebránilo viděním, která měla. Před smrtí se jí zjevil Kristus a přitiskl ji ke rtům ránu na svém boku. Kamenná Luitgarda u vytržení vzhlíží ke Kristovi, který k ní sklouzává z kříže, aby podle legendy vyměnil své srdce za její: „Raději s Bohem v pekle, než v nebi bez Boha“, tvrdí Luitgarda, jejíž jméno v staroněmčině znamená „stráž lidu“.

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12