Ačkoliv noc je toho dne kratší než vzdech, zapalovali naši pohanští předci ohně na kopcích. V posvátných hájích zdobili prameny či studny ve vsi. Po řekách pouštěli věnce. Pohanské slavnosti letního slunovratu byly (aby to tak nebylo do očí) křesťany posunuty k  svátku svatého Jana Křtitele (24.6.) jemuž  voda také patří. Proto proudy dál unášely upletené věnečky a rozsvícená světla na vodách byly mihotavou vzpomínkou na prastaré zvyky v novém rouchu.  S vodou je spojen i Jan Nepomucký, o jehož Navalis jsme již psali ZDE. Protože v racionálním století jedenadvacátém se stále více věcí nám stává nepochopitelnými, utíkáme se opět k magii. Podle novodobého drudismu nazýváme letní slunovrat mimo jiné Alban Heruin, tedy „Světlo břehu“.

Noc je nejkratší a den nejdelší. Astronomické léto právě začíná, a přece všechno od této noci bude směřovat k zimě a smrti – než se jim opět postaví slunovrat. V tradici bylo putování na hory převyšující ty okolní a vítání na jejich vrcholech slunce, ačkoliv logičtější by bylo asi loučení s ním. Příchodu nejkratší noci si většinou nikdo pro tance kolem hranice ani moc nevšiml.

Dávná věření a rituály

Slunce to jsou i ptáci ohniváci symbolizovaní do výše vyhazovanými zapálenými povřísly. Není také páv svým pronikavým křikem volající slunce takovým ohnivákem? Domy a pole obcházeli lidé ve směru hodinových ručiček, mumlala se zaříkávání proti nepřízni počasí i čarodějnicím a žehnalo se budoucí úrodě. Hledalo se také zlaté kapradí s kouzelnou mocí otevírat poklady. Sbíralo se sedmero (a někde devatero) léčivých bylin. Pomazat si ruce popelem z posvátných ohňů prý dodá pažím sílu. „Správné“ barvy pentlí pro tento den jsou zelená, žlutá a oranžová. Nechybí ani svatojánské luční kytky, kapraď a dubové ratolesti. Kdo nechce lézt po kopcích, může slavit u studánky, a kde nepálí ohně, stačí k tomu, aby v budoucnu bylo dobře, v okně zažehnout svíci. Novodobí následovníci Keltů toho dne stejně jako jejich pravzory se nemírně nalévají pivem, které k oslavám patří. Podle všeho ho má rád i keltský sluneční bůh, jenž se jmenuje Belenos, což znamená „Zářící“.

Může na těch čárách něco být? 

Svátek je prostě svátek a vůbec nejde o to, že toho dne severní konec zemské osy je nejvíc přikloněn ke Slunci, takže jeho paprsky dopadají v poledne kolmo na obratník Raka. Až do rovnodennosti bude čas patřit právě Rakovi a pak znamením Lva a Panny. Podle keltských kněží, druidů, začíná zase Měsíc koní, což nahrává cestování. A že na všech těch čarováních může něco být, naznačují i současné výzkumy. Menhir Kamenný pastýř nacházející se u Klobuk na Slánsku byl vědci zevrubně prozkoumán a přeměřen. Při zjišťování geomagnetického pole v době letního slunovratu našli anomálii – magnetická korona tohoto kamene je prý v okamžiku východu slunce posunuta zhruba o jeden metr směrem na východ!

Co říká keltský stromoskop

K bříze jako svému erbovnímu stromu jsou připsáni pouze lidé, kteří se narodili přesně v den letního slunovratu, tedy 21. června. Nelžou. Nekradou. Je na ně spolehnutí, a tak může pro někoho být spolužití s nimi těžké, protože chybami druhých umenšujeme ty vlastní. Zrozenci z břízy jsou inteligentní a mají velkou fantazii. Talent se u nich snoubí se skromností a úctou k všeobecným mravním hodnotám. Vnímavost k umění ale jen zřídka promění tak, aby se stalo jejich chlebem. V dnešním světě působí trochu jako zjevení a němá výčitka lidem ostatním. Proto se těší úctě, nikoliv však často oblibě. Popravdě řečeno totiž, jejich sklon moralizovat a vést nudná kázání dokáže být většině z nás méně dokonalých zatraceně protivný. Protože u starých Keltů byla bříza stromem mateřské lásky, vyřezávali z ní kolébky. Když na bílý svitek kůry napíšeš jméno toho, po němž tvé srdce touží, o novoluní je spálíš a popel vhodíš do pramene, víc snad pro svou lásku udělat nemůžeš. Březovými metličkami se z těla vyhánějí zlí duchové, kteří způsobují nemoci, a kde se našinec v máji líbá pod rozkvetlým stromem, vystačí si Kelt s mladou břízou.