Obojí je správně, protože český název mořských lázní nad Baltem je skutečně Sopoty a tak jsme i léta vnímali dějiště ve zdejší Lesní opeře probíhajícího festival populárních písní. Jednotné číslo Sopot nás pak přivítá na polské mapě, ukazateli na silnici a jako název města na nádraží příměstské rychlodráhy spojující fascinující Trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně. Kdo se ovšem rád přehrabuje v starých mapách nebo nostalgických pohlednicích, najde toto letovisko nejčastěji pod německým názvem Zoppot.
Podivuhodné a trochu schizofrenní bylo meziválečné postavení Sopotu patřícího dlouho k Německu, respektive východnímu Prusku. Z jedné strany sousedil se Svobodným městem Gdaňsk (Freie Stadt Danzig pod ochranou Společnosti národů) a z druhé s polskou Gdyní v tzv. polském koridoru (původně vesnice Gdingen, za války přejmenovaná na Gotenhafen. Navzdory překotně se tudy valícím dějinám čas v Sopotu šel tenkrát i dnes jinak – líně a radostně, jako na lázeňské promenádě.
Než vzniklo největší žehlicí prkno v Evropě
Než se v letopočtu začala psát první tisícovka bylo na místě dnešního Sopotu valy chráněné hradiště. Jeho obyvatele živilo zemědělství a dílna opracovávající vyplavovaný jantar. Když se ale v nedalekém sousedství začal rozvíjet Gdaňsk, osada zanikla a až ve třináctém století se tu usadili rybáři. Jejich vesnice byla připsána roku 1283 k majetkům cisterciáckého kláštera v nedaleké Oliwě. (Oliwa je už součástí Gdaňska, vypálili ji husité a po nich kdo šel kolem – Prusové, Švédi, Napoleon, Rusové… Má jedny z největších varhan a moc hezky položenou ZOO.) Po etapě panování Řádu německých rytířů již od poloviny šestnáctého století začaly zde vznikat letohrádky bohatých gdaňských patricijů. Na tuto tradici navázal napoleonský vojenský chirurg J.G. Haffner. Založil v Sopotu lázně a roku 1827 nechal vybudovat první lázeňské molo.
Otec zakladatel
Předchůdkyně toho, co jízliví návštěvníci nazývají největším žehlicím prknem, byla 31 metr dlouhá dřevěná promenáda vysunutá do moře. Sloužila i jako sopotské přístaviště. Vzniklo poprve roku 1827 a na zimu ho vždy rozebírali. Doktor major Jean Georg Haffner se tak zasloužil o lázně – za což byl německou gdaňskou honorací ctěn a místními Kašuby milován. Říkali mu prý „ten náš veselej francouzskej dochtor“. V době novější se mu dostalo sochy před zdejším Grandem. Sedí tam na šutru s hůlčičkou přes kolena a cylindrem u nohou. Mezi vděčnými návštěvníky i obyvateli Sopotu je neobyčejně populární. (Zlomyslně dodáváme, že i u Baltu kovářova kobyla často chodí bosa. Doktorova manželka, bohatá gdaňská vdova, zemřela totiž na choleru a lékař sám na malárii. Dotknout se doktorovy špacírky ale prý nosí štěstí a plní tajná přání.)
Na molo pro zdraví
Promenádní mola nevznikla jak by se zdálo jenom jako korzo lázeňských hostů předvádějících zde švihácké hůlky a úžasné dámské klobouky. Původním smyslem bylo při koncertní muzice vdechování léčivého mořského vzduchu. A je pravda, že podle měření na molu v Sopotech dosahuje množství jódu ve vzduchu dvojnásobnou koncentraci, než na sopotských plážích. Dřevěná půlkilometrová promenáda (nad hladinou je vysunuto 458 metrů) má dolní a boční patra sloužící k přistávání lodí jak pravidelných linek, tak motorových jachet a plachetnic. A že prý jen největší žehlicí prkno? Zakotvil u něj jednou i Columbus, kratší jen o třicet metrů než Titanic, chlouba německé zaoceánské flotily a největší plavidlo postavené v docích gdaňské loděnice Schichau. Tento podnik za války stavěl mimo jiné ponorky, jak o tom píšeme ZDE. Po válce změnily Schichau jméno na Loděnice V. I. Lenina a staly se kolébkou nezávislých odborů Solidarita. Dnes již neexistují… Mezi válkami v Sopotu u mola také přistávaly pasažérské a poštovní hydroplány spojující pravidelně Gdaňsk s Německem.
Co k lázním patří
Rozvoji lázní přístavní molo brzy nestačilo a tak se do konce devatenáctého století protáhlo na sto padesát metrů. V roce 1910 již měřilo přes tři sta metrů. To už ovšem bylo neodmyslitelnou součástí nového města Sopoty, jemuž císař Vilém II. udělil roku 1901 patřičná práva a o rok později i městský znak. Ten představuje racka s treskou v drápech na pozadí baltické modři a zlata písečné duny. Samozřejmě nerostlo jen molo. Vznikla řada lázeňských budov, hotely, koncertní pódium, fontána a dostihová dráha. Nechybělo populární přírodní divadlo, již zmíněná Lesní opera. Komu se nechce na molo platit vstupné, měl by se zastydět. Tradice je tradice a vybírá se tady již od půlky devatenáctého století… Víceméně současnou podobu má molo od roku 1928, ale jeho údržba probíhá v podstatě trvale – jako na pařížské Eiffelovce nebo pražském chrámu svatého Víta.
Kde se dobře žije
Co Francouz začal, v tom pokračovali Němci, Poláci i Židé – samozřejmě za solidní peníze lázeňských hostů z celé Evropy. Co by ale bylo do města u moře bez majáku? A tak tam, kde se molo dotýká pevniny, jeden takový ryze dekorativní i v Sopotu postavili. A co takhle reprezentativní hotel? Zdejší Grand samozřejmě s vyhlášeným kasinem postavený v letech 1924 až 1927 byl v době svého otevření největší a nejmodernější hotel severní Evropy. Stavěly se kostely i synagogy. Klientela mořských lázní byla mezinárodní.
Co píše Grass
V neuvěřitelném románu „Plechový bubínek“ popisuje nositel Nobelovy ceny za literaturu gdaňský rodák Günter Grass sopotskou kavárnu „U mořské hvězdy“:…Svatý máslový kréme, cukrem posypané, slunečné a mírně oblačné nedělní odpoledne! Polská šlechta seděla za modrými brýlemi a povzbudivými limonádami, jichž se ani netkla. Dámy hrály fialovými nehty a vysílaly k nám po mořském větru vůni naftalínu ze svých kožešinových pláštěnek, vypůjčených na sezónu… Znuděnost šlechty dospěla takového stupně, že přes rostoucí dluhy už vůbec nemluvila francouzsky, ale ze samého snobismu nejobyčejnější polštinou…. A punc něčeho výjimečného i přes válku, která Sopoty poznamenala jen málo, transfery obyvatelstva a následující roky, si město starostlivě uchovalo a dál rozvíjí.
Dobří hospodáři
Dnes má Sopot přes čtyřicet tisíc stálých obyvatel a pro některé kruhy je mít zde adresu prestižnější, než mít ji ve Varšavě. V anketě Kde se v Polsku žije nejlépe získal Sopot první místo. A zdejší občané jsou také jako voliči nebývale ukáznění, chodí k volbám a působí v místních spolcích a iniciativách. Logicky si tudíž také dobře dokážou v rámci operačních programů sáhnout na evropské peníze. Čehož výsledek můžeme vidět všude, nejen na „Monťáku“ (ulice Hrdinů Monte Cassina). Hlavní korzo a načechraný městský bulvár v jednom má starostlivě opravené domy z devatenáctého století a někdy trochu šílenou novou výstavbu. Není vůbec div, že v sezoně mrňavý Sopot navštíví – ne vždy k potěše všech místních – přes dva miliony lidí.