Byť se honosí půvabným českým jménem, je cizinec. Libeček je latinsky Levisticum officinale, nicméně původně zněl Ligusticum, čili pocházející z Ligurského pohoří v Itálii. V středověké němčině si latinské pojmenování přeměnili na lubisteck, a my konečně na libeček. Naši předkové v německém pojmenování našli něco ze slov jim přívětivých jako ljubit, libý, nebo třeba políbek… A ani se není co divit: o sexuálně povzbudivých účincích libečku prý totiž nelze pochybovat, takže jméno bylo na světě. Je to přitom divné – aromatické listy libečku chutnají jako maggi, a o tom, že by zrovna maggi bylo afrodisiakem pranic nám není povědomo.
Tag Archives: byliny
Šalvěj – šamanská rostlina
Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – „spasitelku“ šalvěj.
Kopr- nejen o omáčce, která národ rozdělila
Už od školní kuchyně se dělíme na milovníky koprové omáčky a ty, kteří by ji dobrovolně nepozřeli ani lžičku (pozoruhodné ovšem je, že často jsou titíž zároveň milovníky nakládaných okurek, které jsou bez kopru přece jen poněkud divné). V lidové kuchyni se kopru někde říká také šír, Řekové ho nazývali anethon, což by se snad dalo přeložit jako „rychle rostoucí“ a podle toho se botanicky jmenuje Anethum graveolens.
Pelyněk a Zelená víla
Titulek zní jako pohádka a jedno přitom souvisí s druhým, protože z pelyňku se mimo jiné vyrábí kořalka o velmi rozporuplné pověsti – a té se právě tak poeticky přezdívá. Jmenuje se absinth. Pelyněk je bylina slušně řečeno nevzhledná, připomíná plevel, který bychom si do vázy nedali. Ne ve vzhledu však tkví její půvab, pro hořkost vstoupil pelyněk do Bible a důležité místo bude prý mít i u Posledního soudu.
Léčivé vřesové víno
Šťasten, kdo procházel vřesovištěm bzučícím včelami a nechával se obdarovat i jeho nezaměnitelnou barvou a vůněmi! Od srpna do října kdy kvete vřes obecný i tam, kde by nic kloudného nevyrostlo, na kyselé rašelině, chudé lesní půdě a nebo v suchých jalových písčinách, zem najednou zfialoví. Je to ale jiný barevný tón, než jaký nabízejí kvetoucí levandulová pole – štrejchnutý tak trochu dorůžova. Keřík spíš nižší než půlmetrový vytváří na táhlých úbočích zapojené porosty. V takových vřesovištích, jak víme ze světové literatury, se ukrývají uprchlí trestanci a za fialových večerů hemží se to tam i strašidly.
Lenochova píseň aneb Krásné je žít
Sentimentální vyprávění o chutích, barvách a vůních prázdnin u babičky občas překryje mrak: vystupuje z něj dvoukolák s vědry plnými vody na zalévání drkotající na zahradu od místního rybníka, dloubání plevele, otlačená kolena a bolavá záda, sběr chroustů usilovně škrábajících do věznící je dětské dlaně… Rodiče v dobré víře často nevratně změnili vztah potomků k pěstebním pracím, když poznání zákonitostí přírody proměnili v trest („aby je přešly roupy“) a pobyt dětí na zahradě v trpké lopocení černochů na plantáži.
Divizna – domácí čaromocná rostlina
Jsou rozhodně nepřehlédnutelné, když do letního soumraku svítí trochu strašidelně. V poledním horku ovšem hrají jinou muziku, velmi pracovitou a jen zdánlivě monotónní: zlaté divizny totiž voní medem a včelaři, kteří mají blízko úly, na ně proto jistě nedají dopustit. Divizna je doma v celé západní a střední Evropě, zasahuje i do Skandinávie na severu a na východu na jižní Sibiř. Je to půldruhého metru vysoká dvouletka, kterou si nemůžeme s ničím splést. Kvete bezmála celé léto, postupně zlatě rozkvétá od července do září. Její květy uspořádané do lichoklasu jsou krásné, ale pozor na ni: semena obsahující u nás exotický rotenon jsou jedovatá.