Tkané náramky z bavlnek nosily nejprve „květinové děti“, které si libovaly ve všem strakatém, jednoduchém a na dotyk příjemném. Jak době hipíků odzvonilo, pozapomnělo se i na tuto jednoduchou techniku původem snad v indiánských kulturách Střední a Jižní Ameriky. Vracejí se ale nejen dobří holubi, ale i jiné dobré věci. Zájem o etnické odlišnosti, jednoduchost zpracování, nenáročnost na materiál a pracovní nástroje a vysoká dekorativnost způsobily, že bavlnkové tkané náramky zdobí i generace dětí a vnuků „mániček“ let šedesátých (a často si říkají, co že to vymysleli za úžasnou novinku).
Do velechrámů konzumu se vplížily již koncem srpna a jen zbytky studu zadržely manažery maxihypersuper marketů, aby v třicetistupňových vedrech pouštěly koledy. Pak tu infekci chytli i menší obchody. Vánoční trh vypukl naplno a v nákupní sháňce a cinkání rolniček (spíš nežli ze saní zdá se znít z bláznovské čepice) se tradiční způsob a hlavně původní smysl svátků zcela ztratil. Pokud ho chceme zase najít a pokusit se o renesanci některých vánočních zvyků, měli bychom si včas připravit přírodní materiál na dekorace. .
Tato speciální technologie ražby se v profesionálním vydání dělá razící formou za vysokého tlaku, a to buď do kvalitního (často ručního) papíru, nebo do dobře vydělané kůže. Tisk je tedy bezbarvý, ale plastický. Nejčastěji se jedná o jednoduchý motiv, ozdobný prvek, ornament či logo. Aby byl slepotisk výraznější a svým způsobem slavnostnější, můžeme ho oživit třeba glitry.
Kdysi to byla zcela nenáročná zábava, při dnešních cenách brambor se s trochou nadsázky jedná o docela luxusní kratochvíli. Brambory mají nejen mnoho jmen (namátkou zemák, kobzole či erteple), tvarů, chutí a možností kuchyňského zpracování, ale i vlastností ne k zahození pro jiné způsoby použití. Například se hodí k výrobě nenáročných hraček a k prvním pokusům našich malých o vlastní tvorbu. Zkusme bramborová tiskátka! Když se jim výrobek zrovna úplně nepovede, žádná zásadnější škoda nevznikne, hodíme ho do hrnce a sníme.
Při vstupu do domu většinou nejprve zaznamenáme pachový vjem: i proto jdou tak dobře na odbyt osvěžovače vzduchu v podobě sprejů, gelů, vonných tyčinek či olejíčků do aromalamp. Jejich těžká chemická vůně mnoha lidem ale nedělá ani trochu dobře. Asi nám dáte za pravdu, že není nad vůně přírodní. Navíc si je může připravit sami. Nejde samozřejmě o nějaké překrývání doslovného smradu (to je lepší prostě vyvětrat), ale o to, aby bylo dobře…
Carving znamená ozdobné vyřezávání květinových motivů a trojrozměrných obrazců z nejrůznějších surovin, nejčastěji z ovoce a zeleniny. Toto umění vzniklo v sedmém století v Číně a rozvinulo se v Japonsku a dalších asijských zemích. V současné době prožívá v celém světě nebývalý rozkvět a zároveň je i vyhledávaným oborem v gastronomii. Carvingové květy se mohou stát neotřelou dekorací slavnostní tabule, například svatební či novoroční. Není to snadné. Když ale techniku dostanete „do ruky“, výsledky jsou překvapivé.Continue reading →
Záclony a závěsy obvykle věšíme na konzole s kolejničkami z kovu nebo plastu, nebo na jednoduché či dvojité závěsové tyče, které můžeme koupit v mnoha velikostech i z různých materiálů. Je to totiž tak, že móda nemóda a trendy netrendy, bez tohoto bytového textilu působí na většinu z nás byt nepřirozeně holý a tak trochu smutný.
Možností a způsobů spojení s okolním světem je dnes spousta a svou vazbu s ním můžeme realizovat hlasem i písmem. Když diskuse často se překřikujících politiků připomínají dialog hluchých, neberme si z nich příklad. Nebuďme pupky světa – ostatně oni také nejsou. V rovině občanské a především pak osobní zkusme občas číst a poslouchat, co nám vlastně sděluje ten druhý.
Namydlit někomu schody je podobně nepěkné, jako jinému okopávat kotníky, takže za řečeným účelem mýdlo „vařit“ nebudeme. A nebude to ani lekce v rámci záchranné mise přežití pro případ konce civilizace, dne po Apokalypse či jiného zhroucení našeho technického světa, kdy bychom se museli naučit dělat zase všechno sami. „Domácí mejdlo“ je spíš hříčka a čistá radost z toho, jak z NĚČEHO (a v našem případě bezmála z NIČEHO) udělat NĚCO, co lze opět užitečným způsobem použít a nebo třeba darovat.
Jó, Amerika… Tam si potrpí na strakatost a mechanické blbůstky jen tak pro radost. My si (jak ale kdo) radši hrajeme na něco, co nejsme. V neproniknutelných ohradách dokonale zastřižených plotů přece nenecháme uprostřed trávníků bez sedmikrásek vrtět se nějaké nesmyslné strojky! V katalogu ostatně nic takového nebylo… Přiznáváme, že jen z mála procházek s foťákem jsme přinesli odpovídající úlovek a většina dnešních obrázků je zámořské provenience. Není přitom tak těžké, aby houpačka s panáčky poháněná větrem přinesla povyražení dětem, dospělým i kosům a v předzahrádce zaujala nepochybně i kolemjdoucí.
V rozpraskané kůře korkového dubu můžeme číst jako v knize. U těch nejstarších stromů bychom se toho mohli dozvědět dost, protože v ideálních podmínkách se mohou dožít věku kolem čtyř set let. Od nepaměti strom lidé borky zbavují a využívají ji k svému dobru, ale dubům tím neškodí, protože se sami z kůry, když příliš ztloustne, svlékají – prostě korek odhodí, aby udělaly místo nové vrstvě.
Občas se mezi námi najde šikula, který neváhá volný čas využít k přetváření okolí k bizarnímu obrazu. Podobné úlety mohou být roztomilé i příšerné a nad některými si lámou hlavu i promovaní dušezpytci. Jeden čas byla například móda na podivnosti a na zahrádkách vznikaly kopie reálných staveb i fantastické hrady, culily se na vás zástupy gypsových trpaslíků, na potocích klapaly mlýnky a k nebi čněly stožáry s točícími se vrtulemi. Leckdo své hobby zdůvodňoval chutí udělat něco pro děti, ale většinou za podobná zdůvodnění ukrýval vlastní hravou povahu. Není úžasné, když se vlastnoručně zhotovený větrník nebo vrtulník začne sám vrtět, točit nebo klapat?
Sedlák ani nemusel ze světnice: kouknul z okna a podle toho, kam byl otočený plechový kohout na sousedově střeše věděl, co ho čeká. Protože vítr se v naší kotlině po staletí točil stejně, bylo jasné, který vítr přinese nejspíš mraky – zpravidla ten z jihozápadu, západu a severozápadu – a kdy bude třeba vozit vodu z rybníka, protože s tou ze studny bude třeba zatraceně šetřit (to když foukal severovýchodní, východní a jihovýchodní vítr).
Technika zdobení smaltem je stará bezmála jako svět, protože na našem území ji prý používali už Keltové. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud se touto technikou zdobí povrch kovu, jedná se o smalt (což je slovo původu italského), když ale takto zkrášlujeme třeba keramiku, jedná se o email (z francouzštiny). Ozdobený předmět projde tepelnou úpravou a jeho povrch pokryje glazura, jakoby skleněná vrstva. Přestože se tzv. klasické smalty vypalovaly žárem kolem osmi set stupňů, na nové barvy vystačíme s plotnou sporáku anebo normální troubou – bude to prostě takové naše malé domácí smaltování.
Slovo trendy je ošemetné, protože co je trendy dnes, nebude trendy zítra, to už je skoro zákon: být trendy znamená totiž být svým způsobem v poklusu. Přehodit v této souvislosti písmenko a psát o trendy milování – to by bylo něco! Zůstaneme ale tentokrát u úpravy stěn našeho bydlení. Trendy jde být ve výběru ponožek, druhu jogurtu nebo třeba muziky, kterou si pouštíte do hlavy. V zařizování bytu, které je zpravidla nákladnější a předpokládáme jeho delší životnost, je vždy „být in“ určitě problematičtější. Fungovat to ale může v povrchové úpravě stěn, protože malovat občas musíte tak jako tak.
Mít doma „Itálii“ s křikem a létajícími talíři vyhovuje jen určitému typu jedinců, ale když se sejdou takoví dva, hádky si jistě užijí a ještě mohou okolí zásobovat zajímavými střepy. Pro nás by samozřejmě bylo lepší, aby třískali talíře barevné či zdobené, ale i čistě bílé můžeme dobře využít v mozaice. Tou ozdobíme leccos – květináči počínaje (ZDE) , přes servírovací tác či podložku pod horké hrnce, až po osobité lavičky na zahradě.
Tahle šílená rodina měla tři kluky a tři kočky. Každý z potomků se hlásil k jedné kočce. Kočkám to bylo jedno a předly zrovna u toho, komu vlezly na klín, kočky už jsou prostě takové. Rodiče měli kluci šikovné a tak se jednomu každému právě tu jeho kočku rozhodli natisknout na tričko. Aby byl pořádek. Byli to trochu dětinové a tak si originální trička udělali taky. Myslíte, že na nich měli další zvířata? Ani nápad: nafotili sami sebe. Proč ne, každému to, co má rád.
Pokud se drobnosti, jež měly ženám udělat radost, povalují na nočním stolku, v koupelně u zrcadla a taky na skříňce v předsíni, je to dost hrozné a také se snadno leccos ztratí. Když ale máme ve věcech pořádek a zdobné drobnosti uklízíme do šperkovnice (jíž je zpravidla nějaká krabička), není zase pro nás snadné se v té změti drobností vyznat a třeba hledaný pár náušnic objevit hned. Přitom celkem jednoduše můžeme mít všechny tyto milé tretky pohromadě, v přehledném uspořádání… a navíc získat do bytu originální dekoraci.
K Vánocům patří, ale co naplat, mihotavé plamínky hořících svíček jsou věc pěkná, leč problematická – zvláště tam, kde jsou děti, anebo bychom mohli z nějakého důvodu rozsvícené svíčky nechat bez dozoru. Tak se už nejedny Vánoce pořádně prodražily, přičemž v horších případech se ztráta vyčíslit nedala a hlavní svátek měli havrani. Teprve elektrické žárovičky dokázaly počet požárů význačně snížit.
Kde se věta Dej mi to na sekyru vzala? V dobách, kdy většina hospod a kupeckých krámů sídlila v roubených stavbách, byla zřejmě dlužná částka putykářem zaznamenána zásekem do trámů stěn. Podobný význam má i úsloví mít u někoho vroubek a nebo někomu něco připsat na vrub. Při řádném (zevrubném) vyrovnání se z vrubů dluh sečetl a záseky ve stěně se sekerou vyhladily. Protože ve zděných domech tato možnost zmizela, začaly se nezapravené pohledávky psát křídou na zárubeň dveří (a taky připisovat a umazávat), čili dávat na futro.
Z jazykového výletu se však vraťme k sekyře. Přirozeně nesloužila jen k zaznamenání dluhu. Na starověké Krétě v minojské kultuře hrály významnou roli posvátné rituální dvousekery lybros a v Římě byl stuhou přepásaný svazek prutů se sekerami fasces odznakem konzulů. Po celý středověk neurozené provinilce kat také stínal sekyrou. Nás však zajímá hlavně sekera tesařská.
Patroni a slavní tesaři
Tesaři měli již v Egyptě svého patrona. Byl jím velekněz Imhotep, strážce pečeti, soudce, správce říše a pravděpodobně i stavitel první pyramidy. (Co z něj udělala hollywoodská popcornová podívaná o mumii, neberte vážně). Křesťané mají v kompetenčních sporech svých svatých trochu chaos, a tak patronem tesařského cechu jsou Jan Křtitel, apoštol Tomáš a také světice Barbora a Regina. Především je to ale zchudlý potomek z rodu krále Davida Josef Nazaretský. Ten zřejmě svou tesařskou profesi uplatnil i na výstavbě nedalekého reprezentativního římského města Sephoris. Svému řemeslu naučil také Ježíše a podle jednoho z evangelistů spolu i krátce pracovali. Každopádně je svátek práce 1. máj v církevním kalendáři veden jako den svatého Josefa dělníka. Z tesařů, kteří se proslavili v době novější jmenujme namátkou vynálezce spacích vagonů Američana Pullmana, nebo konstruktéra populárního Lega Dána Christiansena.
Stavěli tesaři…
Protože spravedlnost světa kulhá, jména mistrů úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, většinou neznáme. Ale klobouk dolů – stačí se zajet podívat do některého skansenu uchovávajícího nám venkovské stavb. Anebo se zahledět do dech beroucího složitého a přitom bytelného krajkoví trámů nesoucích střechy nejedné tvrze či chrámu. Velký rozvoj řemesla nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři zde roubí složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavují složité krovy kostelů i radnic. Vůči konkurenci samozřejmě jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tají. Důležité práce (jako rýsování konstrukce složitých střech) zásadně proto prováděl mistr sám.
Sdružování v cechu
Přílivu nekvalifikovaných sil ale především cizích tesařských mistrů se bránili sdružováním do cechů. Zpočátku spolu se zedníky. Řemeslo se nejčastěji dědilo. K ruce měl mistr řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností a nakonec i mistrovská zkouška. Poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním. To potvrzuje fakt, že například k roku 1526 máme mezi slovutnými pražskými měšťany potvrzeno i jeden a dvacet tesařských mistrů.
Tesařské dílo a specializace
Tesařina zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva, tedy rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty. Již v průběhu středověku se tesaři rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se časem oddělili truhláři, zabývající se hlavně výrobou nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci budovali a opravovali mosty. Beraníci záraželi do dna řek a břehů piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci, či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám a nebo pro výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, pivovary by se neobešli bez bednářů. Sekerníci stavěli a opravovali vodní kola mlýnů, pil a hamrů a s nimi spojené dřevěné mechanismy.
Používaný vercajk
Bez specializovaného nářadí by se ani dávní tesaři neobešli a těžko by byli schopni provést díla. Nad nimi se nám, pokud se zachovala, dodnes tají dech. V bytelné vazbě krovů tesařských mistrů nacházejí inspiraci výtvarníci, libující si ve hře světla a stínů v geometrických konstrukcích. A inženýři se diví, jak to všechno drží pohromadě. K těžbě dřeva sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále bylo třeba materiál obrobit sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), dláty a rovnými i oblými teslicemi. Také paličkami, strouhacími pořízy a skoblemi. Tesař nepracoval od oka: jeho tesařské měřicí náčiní však bylo prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha až později. V rozvinutější tesařské rukodělné výrobě k předchozím sekyrám přibyly podbíječka, dlabatka, křížovka, z dalších potřebných věcí. Dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Od 16. století se začaly používat i pily – dvoumužné ušatky a menší rozvodové. Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ovšem stroje ulehčující těžkou práci bychom našli jen ty nejjednodušší – páku a kladku.
