V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…, ale krásně.
Šťasten, kdo procházel vřesovištěm bzučícím včelami a nechával se obdarovat i jeho nezaměnitelnou barvou a vůněmi! Od srpna do října kdy kvete vřes obecný i tam, kde by nic kloudného nevyrostlo, na kyselé rašelině, chudé lesní půdě a nebo v suchých jalových písčinách, zem najednou zfialoví. Je to ale jiný barevný tón, než jaký nabízejí kvetoucí levandulová pole – štrejchnutý tak trochu dorůžova. Keřík spíš nižší než půlmetrový vytváří na táhlých úbočích zapojené porosty. V takových vřesovištích, jak víme ze světové literatury, se ukrývají uprchlí trestanci a za fialových večerů hemží se to tam i strašidly.
Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveň představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.
Čeština je krásná, ale v některých ohledech také poněkud záludná, což se projevuje třeba v rodech podstatných jmen. Našinec pak třeba před obrazem Leda s labutí zadumaně bádá nad tím, proč se hromovládný Zeus podle báje změnil zrovna v labuť, aby v pověstné sexuální aféře (a že jich bylo), svedl krásnou Ledu, dceru krále Thestia a manželku spartského vládce Tyndarea. Pravda je taková, že se změnil v labuťáka, o čemž nás přesvědčuje rod tohoto ptáka v řadě evropských jazyků. Podobně je tomu i s některými stromy. Například statný smrk je pro mnohé překvapivě vlastně ženského rodu. To nám sděluje paměť pralidí, kteří u svých ohňů v tomto stromu ctili ženu a matku, což později přešlo do mytologii četných národů.
Zvyk trojího zaklepání našeho přání kotníčky prstů na dřevo nám zůstal. A víte, jak je ten zvyk starý? U starých Keltů mělo zaklepání zprostředkovat zprávu o našich tužbách mocným duchům ve dřevě a jasan patřil v tomto směru k stromům významně čaromocným. V antice zas jasan chránil před hady – jak tvrdil Plinius. Velevážné místo měl i u starých Germánů: ne dub, jak bychom si mohli myslet, ale jasan. Byl totiž středem všehomíra, a tak bozi sídlili v jeho koruně, zatímco v kořenech bydlely tři sudičky – vládkyně minulosti Urd, přítomnosti Verdandi, a Skuld, jež panovala nad budoucností. A zatímco mytologická První žena vyšla z olše, v severské mytologii se První muž jmenuje Askr, a to znamená Jasan.
Tahle příbuzná břízy stojí v bažinách na chůdách. Každý ji pozná podle jehněd a malých šištiček. Včely se z nich na jaře, když nemají pastvu, mohou štěstím zbláznit. Z jemného pylu olší jsou ale nešťastní alergici. Roste v mírném pásu severní polokoule a její druhy pojmenovali podle barvy listů: olše černá (lepkavá – Alnus glutinosa) je u nás nejrozšířenější, červená je nejvyšší a na západě Ameriky dorůstá do pětatřiceti metrů, zelená není vyšší než pět, a co se barev týče je i olše šedá, celkem na pětadvacet druhů.
Je to naše jediná liána s příčepnými kořeny a čeho se břečťan popínavý (Hedera helix) chytne, to nepustí. Kvete pozdě, v září a říjnu celkem nenápadně, ale musí mu být nejmíň deset. Nemá kam spěchat, může se totiž dožít pětiset let (a možná, že i tisíc) a kmen stařečka doroste až metrového průměru. Není zajímavé, že tvar listů na větvičkách s kořeny a na kvetoucích výhonech je různý? Modročerné bobule, které neodnesli mlsní drozdi, používali naši předkové k barvení látek a vlny na růžovo a do šeda. Pryskyřici z jeho stonků míchali šamani do nakuřovadel a ze starého dřeva umělci zhotovovali dřevoryty.
V roce 1820 se u Ostružné na severní Moravě něco stalo: z důvodů neznámých zmutovala tam trpká jeřabina co křiví hubu v plody osvěžujícím způsobem sladkokysele lahodné (něco podobného se pak stalo i roku 1855 u Šumperka). Přišli na to věčně hladoví pasáci koz, a to byl počátek proměny jeřábu ptačího na jeřáb sladkoplodý moravský pěstovaný dnes leckde na severní polokouli jako zdroj chutných vitamínů. Nejen po ovoci jeho, ale i po listoví poznáme ho: proti celokrajově zoubkovaným listům svého předchůdce mají jeřabiny zoubky jen v jejich horní polovině.
Matthioli ve svém herbáři v pojednání „O bzu“ píše, že „stromek je to obecné známosti a ten roste všudy podlé plotův, hrází, v příkopích a mezi křovím“. Asi bychom těžko hledali někoho, kdo černý bez nepozná. Kdo z nás nesvedl zápas s fleky z bobulí jeho purpurových plodů na tričku poté, co se rozhodl usnout v konejšivém stínu keře? Většina z nás vnímá černý bez jen jako přerostlý plevel. Roste v krajině továrních plotů i kolem opuštěných železničních vleček, rychle se ujímá tam, odkud lidé odešli. Pohrdání bezem by však bylo jen znakem naší z neopodstatněné pýchy pramenící neznalosti. Naši předkové se mu po pás klaněli jako dřevině nanejvýš užitečné. Existují i uznané odrůdy, které se pro jejich vlastnosti doporučuje pěstovat na zahrádce.
Jsou rozhodně nepřehlédnutelné, když do letního soumraku svítí trochu strašidelně. V poledním horku ovšem hrají jinou muziku, velmi pracovitou a jen zdánlivě monotónní: zlaté divizny totiž voní medem a včelaři, kteří mají blízko úly, na ně proto jistě nedají dopustit. Divizna je doma v celé západní a střední Evropě, zasahuje i do Skandinávie na severu a na východu na jižní Sibiř. Je to půldruhého metru vysoká dvouletka, kterou si nemůžeme s ničím splést. Kvete bezmála celé léto, postupně zlatě rozkvétá od července do září. Její květy uspořádané do lichoklasu jsou krásné, ale pozor na ni: semena obsahující u nás exotický rotenon jsou jedovatá.