Podzim se nakonec vždycky zeptá: A co teplo? Pomysleli jste na ně? A nám se zapne kontrolka a v mozku naskočí: Teplo není zadarmo… Mezi nejlevnější zdroje vytápění pořád ještě patří dřevo a tak se k naší hanbě krade. V lese nastojato i to pořezané u chalup. Potřebují ho například moderní krbová kamna I., která spojují přednosti otevřeného krbu s výhodami kvalitních kamen. Můžeme se kochat mihotavou hrou plamenů jako u otevřeného ohně, a přitom účinně vyhřívat byt. V krbech se topilo už ve středověku, ale výtěžnost tepla z otevřeného krbu je sotva desetiprocentní, kdežto z krbových kamen se zavřenými dvířky ji můžeme „vytáhnout“ až osmdesát procent.
Dlát existuje cela řada typů a každý ten typ je určen pro určitou operaci. Na výběru a kvalitě dláta závisí do značné míry, jak snadno a dobře vyrobíme konkrétní spoj, anebo v případě vyřezávání, jak nám půjde práce od ruky. Jinými slovy lze říci, že k úspěšné práci potřebujeme kvalitní a ostrá dláta.
Noise a Deira byli irskými Romeem a Julií. Vzájemná nenávist znepřátelených rodin prý šla tak daleko, že se domluvily na vraždě. A aby se děti nemohly spojit ani na onom světě, byla jejich srdce prokláta tisovými kůly. Ty však zapustily kořeny a obrostly zelenými haluzemi, takže se alespoň nad společným hrobem tisové větve propletly v objetí. Co mají společného topol a tis? Na topolu – osice (Populus tremula) se zase oběsil Jidáš. Řekové topol a Římané tis vůbec zasvětili bohům podsvětí. Byly to stromy zármutku, zářivé i temné smrti. Na znamení smutku se nosily tisové věnce. Ale na druhé straně prý ty nejlepší čarodějnické hůlky byly vyřezané z tisových větví a jako virgulí jimi objevovali skryté poklady.
V domácí truhlařině je to neocenitelný pomocník. Jaká je práce s vibrační bruskou? Asi není správné říkat, že je to bůh ví jak úsporný stroj, ale pravda je, že v ní pracujeme jen s třetinu standardního formátu brusného papíru. Samo broušení probíhá elipticky, takže nehrozí žádné rýhy. Pokud ovšem dodržíme, že na brusku rozhodně při práci nebudeme tlačit – tlak váhy stroje sám o sobě postačí dost.
Vibrační brusky mají desku, na níž je upevněn brusný papír. Tato deska kmitá sem a tam s úctyhodnou rychlostí. Výhodou vibračních brusek je, že s příkonem 150–600 W mají malou hmotnost, snadno se ovládají a i při delší práci s nimi se moc neunavíme. Obrušujeme jimi dřevo a zaoblujeme hrany. Také se výborně hodí na jinak docela otravné práce, jaké představují odstraňování starých nátěrů a broušení tmelů či sádrokartonu.
Druhé jméno má jako nějaký mazlíček, ale radost ze soužití s ní mít nebudete. Ani houbaře nepotěší. Dřevomorka domácí (Serpula Lacrymans) totiž klidně sežere krov a střecha vám spadne na hlavu. Rozhlodá trámy a pohřbí strop. A pustí se i do dřevěných stěn, hryzat přitom bude tiše i pod omítkou. To ani červotoč není tak zákeřný, vrže zcela zřetelně v materiálu, když si v něm hloubí cestičky. S dřevomorkou zkáza postupuje tiše, ale nad vší pochybnost zcela neúprosně. Tahle houba totiž celulózu nejen ve dřevě dokonale rozkládá a pokud se k vám nastěhuje, vůbec není snadné se jí zbavit.
Při našem volném seznamování s tím, co je co a k čemu to slouží jsme se dostali k pásové brusce. Je to zdatný pomocník – brousí dřevo i jiné materiály brusným pásem. Tím je dáno i hlavní použití. Brousíme jimi desky, trámy, latě a jiné rovinné plochy. Ale také s nimi můžeme odstraňovat rez z kovových ploch. K broušení brusnými papíry nebo plátny používáme podle účinnosti různé druhy brusek, ale právě pásovými bruskami dosáhneme na rovině největšího úběru.
Pro milovníky hádanek co všechno může znamenat slovo „kočkopes“ máme otázku. Zdalipak víte, co vznikne, když do jednoho přístroje spojíme rotaci a vibraci? Přece Kočkopes velmi užitečný! Excentrická bruska využívá, že s otáčejícím se brusným papírem budeme mít větší úběr materiálu. A naopak s nepravidelnými vibracemi dosáhneme jemného broušení s malým úběrem. Na pohled pracuje jaksi šejdrem, ale ve výsledku skvěle.
Mafl je ideální pomocník pro dlouhé, přímé i příčné řezy. Tato pila totiž rychle postupuje řezem ve dřevě – a podle typu použitého kotouče také v jiných materiálech. Dokonale zvládá řezání plného dřeva, desek s tvrdými vlákny, třískových desek i laťovek, hliníku i umělých hmot. Výhodné je, že ji můžeme zanořit do materiálu bez předchozího naříznutí a také řezat na pokos, což ocení zejména truhláři. Na rozdíl od pil kmitacích však kotoučový mafl neumožňuje řezy po křivkách.
Až se zima zeptá, co kdo dělal na jaře, někteří budou jen spokojeně na břiše točit palci a řeknou: „Sázeli jsme topoly.“ Pokud vám odpověď přijde ulítlá, vězte, že nikoliv, protože ti prozíraví jedinci se relativně brzy nebudou rozčilovat nad krvavými platbami za teplo. Ale s rychle rostoucími dřevinami je to jako s momentálně proklínanou fotovoltaikou: když je něčeho moc, tak toho prostě může být příliš.
Do krásného domu plného stylu a moderních kousků se hodí zejména luxusní dřevěné točité schodiště. Právě dřevěná schodiště jsou totiž řazena mezi ta nejlepší, která si mohou lidé do svého obydlí pořídit.
Řezbářství je soustředěná, krásná a voňavá práce. A je jedno, zda jde o dekor nábytku, volný ornament a nebo třeba postavičku z vánočního Betlému. Tradiční betlemáři na něm pracovali ve volných chvílích po celý rok. K tomu jsou potřeba ostré nástroje. Řekneme si, jak nabrousit řezbářská dláta.
Namořit něco, znamená vlastně napustit (zpravidla dřevo) na tmavší odstín či vybrané zbarvení. Nebo například sadbu česneku, aby ho nesežralo háďátko. Zamořený může být nějaký prostor, nejlépe samozřejmě morem. Umořit pak znamená odepsat dluh a nebo zaplatit půjčku. A samozřejmě také zabít osla nicotnostmi opakovanými do úmoru. Moření a mořidla, které máme na mysli, se týkají povrchové úpravy dřeva.
Víte proč své tajuplné bubny zhotovují šamani z modřínu? Mají totiž k tomuto stromu velmi, velmi osobní vztah. Podle všeho se na mýtickém stromě Tururu rodí, a tenhle zvláštní jehličnan je ze všeho nejvíc právě modřínu podobný (pokud to dokonce není nějaký jeho příbuzný). Nebo že by to byl druh cedru? Modřín a cedr si totiž jsou v řadě věcí blízké a spolu také patří do čeledi borovicovitých.
Klasické čepy můžeme nahradit jednoduššími kolíky, ale neměli bychom se divit, že takové spoje na pokos s kolíky až tolik nevydrží. Hodí se na rámečky malé a střední velikosti, u větších…, no, zrovna nedoporučujeme. Ale i tak je dobré zapamatovat si: kolíčky, které na spoje používáme, musí být z dřeva tvrdšího, než je dřevo, které mají držet pohromadě! Délkové spoje např. prodlouží prkno.
Mít dobrou zásobičku dřeva není potřeba jen na zimu, protože stále víc ho používáme v letní kuchyni, venkovním grilu, peci na chleba či pizzu. Anebo v krbu, kde si oheň jen tak maluje po stěnách stíny a krásně praská. Říká se přitom o dřevu, že zahřeje třikrát: když ho těžíte v lese, pak při štípání na polínka a nakonec při topení. Je na vás, zda vám víc vyhovuje sekera nebo štípač. Dohřát se můžete v součtu i víckrát. A to s přihlédnutím k aktuálním cenám polen, při kalkulování toho, co vás stál benzin do pily a štípače, a nakonec nejvíc, když vám tu hranici dřeva někdo ukradne.
Truhlářskými spoji nejen dáme dohromady dva či víc kusů dřeva, ale dají výrobku vlastnosti, které by jinak nezískaly. Ty rohové a středové slouží ke spojení dvou vzájemně pravoúhlých kusů dřeva. Jejich obecnou vlastností je, že celková tloušťka spojů je stejná jako tloušťka jednotlivých spojovaných kusů. Jednodušší varianty těchto spojů odolávají lépe tlaku nežli tahu či napětí, složitější verze rohových či příčných spojů jsou i vůči tahu stejně odolné.
Veškeré šetření má dva styčné body: čím šetříme vlastní kapsu, tím šetříme i životní prostředí. Námitka, že ekologické výrobky nebo materiály jsou často dražší, neobstojí, když si spočteme, že za většinu těch levnějších budeme muset v bližší či vzdálenější budoucnosti zatraceně zaplatit. Opakování této ekologické mantry jako na modlicím mlýnku už lidi štve, zvláště když se ukazuje, že se jimi snaží vzájemně bít po hlavičkách politici, kteří buď kradou víc než straky a nebo rozhazují (ze společného) jako maháradžové. Někteří přitom budou tvrdit, že se počasí nemění – nebo že je to vlastně normální, i když už budou stát po kotníky ve vodě.
Když blbnutí politiků lidi unaví tak, že o nich na čas raději nechtějí slyšet, anebo se nám naopak uleví, protože strážci veřejného blaha odjedou na dovolenou, oživí novináři zasutá témata z loňské okurkové sezony a začnou strašit železničními pražci. Obecně jsou ekologická témata k udržení pozornosti vděčná vždy, protože, jak říkala babička, „zdraví máme jenom jedno“, k čemuž dodávala teta Máňa: „… a je to poklad“. Do meziministerské hádanice o staré pražce už zasahovaly soudy i eurobyrokraté. Nás jakoby se vřava netýkala, pokud je seženeme, na zahradě dál budujeme ze starých železničních pražců, protože je to ke zdivu a kamenům alternativa v mnoha ohledech – a to nejen cenových – příznivá.
Kde se věta Dej mi to na sekyru vzala? V dobách, kdy většina hospod a kupeckých krámů sídlila v roubených stavbách, byla zřejmě dlužná částka putykářem zaznamenána zásekem do trámů stěn. Podobný význam má i úsloví mít u někoho vroubek a nebo někomu něco připsat na vrub. Při řádném (zevrubném) vyrovnání se z vrubů dluh sečetl a záseky ve stěně se sekerou vyhladily. Protože ve zděných domech tato možnost zmizela, začaly se nezapravené pohledávky psát křídou na zárubeň dveří (a taky připisovat a umazávat), čili dávat na futro.
Z jazykového výletu se však vraťme k sekyře. Přirozeně nesloužila jen k zaznamenání dluhu. Na starověké Krétě v minojské kultuře hrály významnou roli posvátné rituální dvousekery lybros a v Římě byl stuhou přepásaný svazek prutů se sekerami fasces odznakem konzulů. Po celý středověk neurozené provinilce kat také stínal sekyrou. Nás však zajímá hlavně sekera tesařská.
Patroni a slavní tesaři
Tesaři měli již v Egyptě svého patrona. Byl jím velekněz Imhotep, strážce pečeti, soudce, správce říše a pravděpodobně i stavitel první pyramidy. (Co z něj udělala hollywoodská popcornová podívaná o mumii, neberte vážně). Křesťané mají v kompetenčních sporech svých svatých trochu chaos, a tak patronem tesařského cechu jsou Jan Křtitel, apoštol Tomáš a také světice Barbora a Regina. Především je to ale zchudlý potomek z rodu krále Davida Josef Nazaretský. Ten zřejmě svou tesařskou profesi uplatnil i na výstavbě nedalekého reprezentativního římského města Sephoris. Svému řemeslu naučil také Ježíše a podle jednoho z evangelistů spolu i krátce pracovali. Každopádně je svátek práce 1. máj v církevním kalendáři veden jako den svatého Josefa dělníka. Z tesařů, kteří se proslavili v době novější jmenujme namátkou vynálezce spacích vagonů Američana Pullmana, nebo konstruktéra populárního Lega Dána Christiansena.
Stavěli tesaři…
Protože spravedlnost světa kulhá, jména mistrů úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, většinou neznáme. Ale klobouk dolů – stačí se zajet podívat do některého skansenu uchovávajícího nám venkovské stavb. Anebo se zahledět do dech beroucího složitého a přitom bytelného krajkoví trámů nesoucích střechy nejedné tvrze či chrámu. Velký rozvoj řemesla nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři zde roubí složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavují složité krovy kostelů i radnic. Vůči konkurenci samozřejmě jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tají. Důležité práce (jako rýsování konstrukce složitých střech) zásadně proto prováděl mistr sám.
Sdružování v cechu
Přílivu nekvalifikovaných sil ale především cizích tesařských mistrů se bránili sdružováním do cechů. Zpočátku spolu se zedníky. Řemeslo se nejčastěji dědilo. K ruce měl mistr řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností a nakonec i mistrovská zkouška. Poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním. To potvrzuje fakt, že například k roku 1526 máme mezi slovutnými pražskými měšťany potvrzeno i jeden a dvacet tesařských mistrů.
Tesařské dílo a specializace
Tesařina zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva, tedy rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty. Již v průběhu středověku se tesaři rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se časem oddělili truhláři, zabývající se hlavně výrobou nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci budovali a opravovali mosty. Beraníci záraželi do dna řek a břehů piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci, či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám a nebo pro výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, pivovary by se neobešli bez bednářů. Sekerníci stavěli a opravovali vodní kola mlýnů, pil a hamrů a s nimi spojené dřevěné mechanismy.
Používaný vercajk
Bez specializovaného nářadí by se ani dávní tesaři neobešli a těžko by byli schopni provést díla. Nad nimi se nám, pokud se zachovala, dodnes tají dech. V bytelné vazbě krovů tesařských mistrů nacházejí inspiraci výtvarníci, libující si ve hře světla a stínů v geometrických konstrukcích. A inženýři se diví, jak to všechno drží pohromadě. K těžbě dřeva sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále bylo třeba materiál obrobit sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), dláty a rovnými i oblými teslicemi. Také paličkami, strouhacími pořízy a skoblemi. Tesař nepracoval od oka: jeho tesařské měřicí náčiní však bylo prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha až později. V rozvinutější tesařské rukodělné výrobě k předchozím sekyrám přibyly podbíječka, dlabatka, křížovka, z dalších potřebných věcí. Dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Od 16. století se začaly používat i pily – dvoumužné ušatky a menší rozvodové. Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ovšem stroje ulehčující těžkou práci bychom našli jen ty nejjednodušší – páku a kladku.
