Znát svůj strom

Posted on 2020/09/23 by nh

zajímavé kořeny stromu — Znát svůj strom, foto med

Věříte také, že strom má duši, jen nevíte, jak vypadá? Jednoduše: dá se z proutku vyklepat obráceným nožem a ten se pak rozezní jako píšťalička. Dřevo hodně ví, a aby taky ne, vždyť některé pamatuje věky a často jen co neví, nepoví. Už ve škole jsme se učili básničku o ukecaném stromu, který proflák, že král Lávra má oslí uši. A co si myslit o známé Vrbě mlátičce? Stromy sice dávaly stín obědvajícím vojevůdcům a panovníkům, ale také ukrývaly zbojníky i světce, pěstující ve svých vousech včely.

Continue reading →

Janovec metlatý – problematická léčivka

Posted on 2020/05/07 by nh

Když dostane tmavý borovicový les zářivě žlutý krejzlík, znamená to, že na jeho okrajích a na pasekách rozkvetl janovec (Cytisus scoparius). Nepříliš pohledné zelené pruty rostoucí na prosluněné písečné půdě a tak trochu připomínající košťata se rozdrnčí pilnou prací včel. V barevných kultivarech jim zdobíme naše zahrady, ale ve volné přírodě ho najdeme zpravidla ve větších porostech – a to je pak teprve krása. Nejúžasnější janovcová krajina se nám nabídla tam nahoře, na nejsevernějším polském mysu Rozewie (o tamním majáku více píšeme ZDE), na úbočích písečných roklí ústících svou křivolakou cestu v moři. Mezi zlatými keři se tam pasou ojedinělé kusy černobílých krav, to je prostě paráda. U nás janovec kvete v květnu a červnu, na severu přesahuje jeho „zlaté období“ někdy i do července.

Continue reading →

Střemcha – tuzemská sakura

Posted on 2020/03/17 by nh

Ta vůně! Snad s ničím se nedá splést. Když mě praští do nosu, začnu se rozhlížet, kde ta naše „sakura“ střemcha je. Může při dobrém větru růst ve svahu za bystřinou na druhé straně údolí – a opravdu, až tam na prosluněné stráni se v řídkém hájku bělají její květy. Válcovité slabě narůžovělé hrozny měří skoro píď, a když přijdu blíž, střemcha bzučí včelami sbírajícími z oboupohlavních květů pyl na intenzivně vonící medovou snůšku. Z odkvétajícího stromu s více kmeny dorůstajícího do patnácti metrů nebo z keřové formy nepřevyšující dva metry, s kůru černohnědou a třešni podobnými až modrozelenými listy, okvětní lístky sněží a vítr je nese za potok.

Continue reading →

Jablko jako pentagram pro štěstí a zdraví

Posted on 2019/10/26 by nh

Když ho příčně rozkrojíte, objeví se vám hvězda, která v magii nese vždy silné poselství – to podle toho, zda stojí na jednom nebo dvou cípech. U rozpůleného jablka to ovšem nepoznáte. Když do něj kousnete, budete osvěženi, zaženete hlad a v soustu obsažené jednoduché cukry probudí vaši energii. Jablko, které utrhnete z větve a nesete si ho v kapse, zároveň může po snědení průjem či zácpu proměnit téměř ve svůj opak, tedy zmírnit zažívací potíže. Má v sobě antioxidanty, takže brání imunitu, a odevzdá nám i relativně málo kalorií.

Continue reading →

Topol a tis – dva stromy ze záhrobí

Posted on 2019/10/22 by nh

Noise a Deira byli irskými Romeem a Julií. Vzájemná nenávist znepřátelených rodin prý šla tak daleko, že se domluvily na vraždě. A aby se děti nemohly spojit ani na onom světě, byla jejich srdce prokláta tisovými kůly. Ty však zapustily kořeny a obrostly zelenými haluzemi, takže se alespoň nad společným hrobem tisové větve propletly v objetí. Co mají společného topol a tis? Na topolu – osice (Populus tremula) se zase oběsil Jidáš. Řekové topol a Římané tis vůbec zasvětili bohům podsvětí. Byly to stromy zármutku, zářivé i temné smrti. Na znamení smutku se nosily tisové věnce. Ale na druhé straně prý ty nejlepší čarodějnické hůlky byly vyřezané z tisových větví a jako virgulí jimi objevovali skryté poklady.

Continue reading →

Snítka mystického vřesu

Posted on 2019/10/17 by nh

Snítka vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. — Vřesy, foto med

Ačkoliv středověk má přídomek temný, na násilníky tenkrát stačila místo pepřového spreje nebo elektrického paralyzéru nenápadná kytka. Snítka mystického vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. Kde se takové určení vzalo? Vřes prý podporuje plodnost a vplétat se proto má i do svatebního myrtového věnečku. Magické přitažlivosti vřesu užívali lovci, kteří nechtěli přijít z leče s prázdnou. Poutníci vřesovou snítkou zdobili své hole, aby nezabloudili.

Continue reading →

Podzimní rovnodennost a olivovník

Posted on 2019/09/23 by nh

Olivovník se od nepaměti těšil na jihu Evropy úctě doprovázené často bázní přímo posvátnou — Staré olivovníky, foto med

Olivovník se od nepaměti těšil na jihu Evropy úctě doprovázené často bázní přímo posvátnou a, podobně jako pod dubem na severu našeho kontinentu, se v jeho stínu konaly náboženské obřady, soudy a důležitá shromáždění. Na olivovníku rostou užitečné olivy, na dubu žaludy (proto symbolizuje mužský princip a zdobí se jím válečníci) a také na něm parazituje čaromocné jmelí. Keltští druidové se svými legendárními zlatými srpy měli dub v mimořádné oblibě především v době úplňku a starožitní Podzimní rovnodennost a olivovník Řekové chránili a z jeho dřeva dovolovali vyrábět jen kultovní předměty. Symbolizuje harmonii – rovnováhu světla a tmy.

Continue reading →

Kaštan jírovec čili Turek mezi námi

Posted on 2013/11/19 by nh

Když vám v zahradní restauraci pod korunami poskytujícími blahodárný stín šplouchne do piva kaštan, další vás ťukne do hlavy a ostnatá slupka skončí mezi kolečky krvavé tlačenky s cibulí, možná vás to rozlítí. Ale představte si, jak by to u nás vypadalo bez těchto pěkných stromů vypadalo. Jírovec koňský – obecně kaštan – náš dobrý známý z parkových alejí a nekorunovaný král hospod pod širým nebem, je v naší přírodě relativně nedlouho. Doma je původně jen na malém území v Makedonii. Ta patřila k turecké říši a odsud ho pro křesťanskou Evropu získal holandský botanik Carolus Clusius.

Continue reading →

Trnky, Keltové a chytrá abatyše

Posted on 2012/09/26 by nh

V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…, ale krásně.

Continue reading →

Dub Peruna hromovládného a žaludový dort

Posted on 2012/07/23 by nh

Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveň představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.

Continue reading →

Habr nebo smrk – muž či žena?

Posted on 2012/06/04 by nh

Čeština je krásná, ale v některých ohledech také poněkud záludná, což se projevuje třeba v rodech podstatných jmen. Našinec pak třeba před obrazem Leda s labutí zadumaně bádá nad tím, proč se hromovládný Zeus podle báje změnil zrovna v labuť, aby v pověstné sexuální aféře (a že jich bylo), svedl krásnou Ledu, dceru krále Thestia a manželku spartského vládce Tyndarea. Pravda je taková, že se změnil v labuťáka, o čemž nás přesvědčuje rod tohoto ptáka v řadě evropských jazyků. Podobně je tomu i s některými stromy. Například statný smrk je pro mnohé překvapivě vlastně ženského rodu. To nám sděluje paměť pralidí, kteří u svých ohňů v tomto stromu ctili ženu a matku, což později přešlo do mytologii četných národů.

Continue reading →

Jasan – zaklepte to na dřevo

Posted on 2012/05/23 by nh

Zvyk trojího zaklepání našeho přání kotníčky prstů na dřevo nám zůstal. A víte, jak je ten zvyk starý? U starých Keltů mělo zaklepání zprostředkovat zprávu o našich tužbách mocným duchům ve dřevě a jasan patřil v tomto směru k stromům významně čaromocným. V antice zas jasan chránil před hady – jak tvrdil Plinius. Velevážné místo měl i u starých Germánů: ne dub, jak bychom si mohli myslet, ale jasan. Byl totiž středem všehomíra, a tak bozi sídlili v jeho koruně, zatímco v kořenech bydlely tři sudičky – vládkyně minulosti Urd, přítomnosti Verdandi, a Skuld, jež panovala nad budoucností. A zatímco mytologická První žena vyšla z olše, v severské mytologii se První muž jmenuje Askr, a to znamená Jasan.

Continue reading →

Čím nás léčí olše a jací jsou lidé v jejím znamení

Posted on 2012/02/21 by nh

Tahle příbuzná břízy stojí v bažinách na chůdách. Každý ji pozná podle jehněd a malých šištiček. Včely se z nich na jaře, když nemají pastvu, mohou štěstím zbláznit. Z jemného pylu olší jsou ale nešťastní alergici. Roste v mírném pásu severní polokoule a její druhy pojmenovali podle barvy listů: olše černá (lepkavá – Alnus glutinosa) je u nás nejrozšířenější, červená je nejvyšší a na západě Ameriky dorůstá do pětatřiceti metrů, zelená není vyšší než pět, a co se barev týče je i olše šedá, celkem na pětadvacet druhů.

Continue reading →

Snad nás jilmy neopustí

Posted on 2012/01/12 by nh

Najít ve volné přírodě opravdu starý jilm je skoro zázrak. Zaútočila na ně houba a bezmála všechny v relativně krátkém čase vyřídila. Zní to skoro jako nějaká katastrofická sci-fi, ale podle vědců prý k podobným jevům dochází v přírodě cyklicky. S houbou v tomto případě spolupracuje celkem pohledný brouček, příbuzný kůrovce chystajícího sežrat nám Šumavu. Ale už se našla jiná houba, která si to umí s tou první i kůrovcem bělokazem rozdat.

Continue reading →

Vlašský ořech je syn ořešáku královského

Posted on 2011/11/06 by nh

Statných ořešáku a jejich plodů si lidé považovali od pradávna. Galenos jeho listy zastavoval už ve starožitném Římu pacientům krvácení. K nejvyššímu římskému bohu nás ve svém proslulém herbáři odkazuje zase Matthioli: „Vořech v latině slove juglans“, říká a hned vysvětluje: „Jako by řekl Jovi glans, to jest Jupiterův žalud. Neb lidé nejprve toliko žaludy živíce se, nalezše tento ořech, v chuti nad jiné nejlepší, pro vyvýšenost dali mu jméno Jupiterův žalud.“ Zkrátka ořechy chutnaly vždycky a potěší tedy nejen v mikulášské punčoše…

Continue reading →

Břečťan – na věnec boha opilců i do apatyky

Posted on 2011/10/23 by nh

Je to naše jediná liána s příčepnými kořeny a čeho se břečťan popínavý (Hedera helix) chytne, to nepustí. Kvete pozdě, v září a říjnu celkem nenápadně, ale musí mu být nejmíň deset. Nemá kam spěchat, může se totiž dožít pětiset let (a možná, že i tisíc) a kmen stařečka doroste až metrového průměru. Není zajímavé, že tvar listů na větvičkách s kořeny a na kvetoucích výhonech je různý? Modročerné bobule, které neodnesli mlsní drozdi, používali naši předkové k barvení látek a vlny na růžovo a do šeda. Pryskyřici z jeho stonků míchali šamani do nakuřovadel a ze starého dřeva umělci zhotovovali dřevoryty.

Continue reading →

Za pravěkou marmeládou čili bezinky

Posted on 2011/08/12 by nh

Matthioli ve svém herbáři v pojednání „O bzu“ píše, že „stromek je to obecné známosti a ten roste všudy podlé plotův, hrází, v příkopích a mezi křovím“. Asi bychom těžko hledali někoho, kdo černý bez nepozná. Kdo z nás nesvedl zápas s fleky z bobulí jeho purpurových plodů na tričku poté, co se rozhodl usnout v konejšivém stínu keře? Většina z nás vnímá černý bez jen jako přerostlý plevel. Roste v krajině továrních plotů i kolem opuštěných železničních vleček, rychle se ujímá tam, odkud lidé odešli. Pohrdání bezem by však bylo jen znakem naší z neopodstatněné pýchy pramenící neznalosti. Naši předkové se mu po pás klaněli jako dřevině nanejvýš užitečné. Existují i uznané odrůdy, které se pro jejich vlastnosti doporučuje pěstovat na zahrádce.

Continue reading →

Jedlová větvička za kloboukem

Posted on 2011/07/09 by nh

Ve smutné slovní hříčce z doby prvorepublikové krize na otázku, zda budou k Vánocům kupovat smrček nebo borovička, paní odpovídá: „Ne, ne, letos bychom rádi jedli.“ Je pravda, že jedlička byla dlouho považována za krále vánočních jehličnanů, než ji z této pozice vystrnadily všelijací exoti a stříbrné smrčky bůhví odkud. A kdo se učil němčinu, má určitě ještě v uchu to, jak známá německá koleda Ó Tannenbaum velebí věrnost jejího jehličí, které neopadá… Ovšem o jedle je ouvej, za což částečně můžeme my a trochu také jedle sama: šiškami se totiž obtěžká zpravidla až po šedesátce.

Continue reading →

Fíky- praktické rady a trochu bájesloví

Posted on 2011/06/15 by nh

Co udělali Adam s Evou, když jim v Ráji došlo, že jsou nahatí? Oškubali fíkovník! V Bibli jsou fíky spolu s hrozny vinné révy nejčastěji citovaným ovocem a v Koránu se dokonce jedna súra Fíkovník jmenuje. O fících mluví také Kršna a pod fíkovníkem doznal Buddha osvícení, takže je zřejmé, že fíky v lidské historii sehrály roli náramnou. Divoké fíky jedli podle tvrzení archeologů lidé už před jedenácti tisíciletími a v Mezopotámii je s jistotou před čtyřmi tisíci let cíleně pěstovali. Fíkus v našem pokoji je pak fíkovníku smokvoni (Ficus carica), o němž bude dále řeč, okrasným příbuzným.

Continue reading →