Naše domácí medicinální šípkové víno

šípky

Víno je víno, má se dělat z hroznů. Nicméně darů přírody, které lze úspěšně zpracovat kvašením, je spousta. Taková vína – nevína vyrábíme z drobného ovoce, z jablek, ale třeba i z plodů divoké růže. Právě šípkové víno je velmi dobrým přírodním výtažkem. Jazykové pohárky a vybíravá patra si přijdou na své. A které orgány mohou mít z domácího šípkového medicinálního vína užitek? Hlavně játra a ledviny. Pomáhá i na vodnatelnost a jí způsobené otoky, písek a krev v moči a proti zánětům trávicích cest.

Continue reading

Rybíz a angrešt čili svatojánské víno a chlupaté jahody

Pojmenování rostlin dávnými botaniky nás někdy mate. V následujícím textu nebude víno vínem a jahody nebudou jahodami. Půjde totiž o rybíz a angrešt. Toto drobné ovoce dřív bylo bezmála na každé zahrádce i mezi stromy v sadu. S tím, jak se změnila funkce zahrad z produkční na odpočinkovou, přítomnost rybízu a angreštu značně ukrátily bazény a rekreační trávníky. A pro sedláky pěstující ve velkém představují sice nevelké pěstební náklady, ale v podstatě moc práce za málo peněz. Přitom je toto drobné ovoce zdrojem zdraví a také chutí nejspíš nenahraditelných.

Continue reading

Pojďte s námi na zabíjačku

zabíjačka

Věci znalý nad následujícími řádky nejspíš užasne, jak málo lze na spoře vymezeném místě říct k tématu do barev, chutí a vůní (nemluvě již o vjemech sluchových či haptických) tak nesmírnému, jakým je zabíjačka. A tomu, kdo neví, jen marně potečou sliny, pročež buď proklet úděl polykačů naprázdno. Lidé vždy zabíjení zvířat spojovali s bohy a z vraždy ve jménu vlastního žaludku se snažili vyvinit krvavou obětí – proto zvěř lovná, pernatá i ta dobytčata končily v chrámových kuchyních. Některá zvířata se rituálně porážela až tam a ani boží sluhové tak nepřišli zkrátka. Dost možná v řadách vysvěcených hrdlořezů nejrůznějších vyznání (neboť většinou se porážka odehrávala právě vykrvením po podříznutí hrdla), vzniklo i  řeznické řemeslo.

Continue reading

Jak na křížaly

křížaly

Už v hodně dávných dobách naši předci oceňovali, že jablko v sklepních podmínkách poměrně dlouho vydrží, některé druhy dokonce přes celou zimu až do jara. Nebo i déle, protože se lidé jablka poměrně brzo naučili sušit na křížaly. Byly nejen pamlskem pro děti, ale i sladidlem a součástí řady receptů podobně jako sušené švestky. Ovšem začali si podle historiků lidé s křížalami už pod Kavkazem – v Persii a v Arménii. A pokud vám vrtá hlavou jejich české pojmenování křížaly, nabízíme vysvětlení hned dvě. Mohlo by vycházet od starého slova „križati“ čili „krájet“, nebo od křížku, který se může objevit po rozkrojení jablka v jeho jadřinci.

Continue reading

Vymysleli jsme šípkové čatný

Bylo nebylo, a taky byl nebyl major Šedivý. Sloužil v armádě říše, nad níž ve své době slunce nezapadalo a v době, kdy Indie byla perlou v britské koruně. A protože neměl dost hořčice na níž byl zvyklý, uzpůsobil major místní recept a uvařil z dostupných surovin omáčku respektive dochucovadlo, které ho proslavilo: chutney, česky čatný. A jeho mangové čatný se začalo dovážet do Anglie, aby jako Major Gray Chutney zpestřilo jinak celkem mdlou chuť anglické kuchyně. Zábavné je, že dnes se odsud vyváží i zpátky do Indie. A zábavné je i to, že na rozdíl od amerického plukovníka Sanderse od kuřecích křidélek KFC, je koloniální major Gray možná příbuzným našeho velikána Járy Cimrmana, protože jeho reálnou existenci se stále nějak ne a nedaří potvrdit.

Continue reading

Prokletí zvané udírna

Postavte si udírnu a všechno bude jinak. Samozřejmě, že jen v případě, pokud čarování s kouřem a jídlem propadnete – ze zúčastněných je ale procento postižených dost velké. Místo v hospodě budete sedět u skomírajícího ohníčku a hlídat tah, vztekat se na Frantu, který přece dřevo ze své staré třešně slíbil vám, ale nakonec ho střelil tomu Pražákovi – lufťákovi z Dolního konce, budete blbnout s teploměrem a ze spaní mumlat o velejemných střevech. Hračičkové propadnuvší uzení a grilování (další nebezpečná úchylka) i v lepší společnosti smrdí kouřem jako indiánská babička. Známá je jen konzervativní léčba časem, ale jednoho prý zachránilo, když si všudepřítomnou sůl k uzení nasypal omylem do kafe.

Continue reading

Sezona domácího uzení

uzené maso

Pokud by notoričtí propadlíci ze zeměpisu s chlupatým jazýčkem používali jako názornou pomůcku plátky uzené kýty, dokázali by slepou mapu vyplnit neobvykle přesně a ještě by to ve třídě vonělo jako u Lipperta. Šunky se totiž často jmenují podle toho místa, kde je místní mistři uzenáři vymysleli: pražská, pařížská, lyonská, burgundská, berlínská, a nebo je libo plátek s vůní velkého přístavu, třeba šunku hamburskou? Učit lze i podle uzenek – odpověz a ukaž studente, kde je Vídeň, kde Frankfurt (ale který – nad Odrou nebo nad Mohanem?), kde se nachází Debrecín a co je Durynsko? I salámy mají rodný list napsaný v Praze, Krakově, Miláně, nebo prostě v Polsku, Uhrách, Rusku…, prostě tam, kde dotyčnou pochoutku příslušníci starobylého a ctihodného řemeslnického cechu uzenářů namíchali, nacpali do střev a vyudili. Protože se ale asi podobné školy, z nichž by méně tolerantní dietology kleplo, nejspíš hned tak nedočkáme, povězme si něco o historii tohoto způsobu zpracování masa.

Continue reading