Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny Máta prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.
Continue reading
O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – saturejka ať již pro náš nos či chuťové pohárky působí na mysl jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, až v červenci.
Continue reading
Hádanka pro přihlouplé by mohla znít: „Po čempak si asi myslíte, milé děti, že voní meduňka? Kdo odpoví správně, postoupí do dalšího levelu a už nemusí rozdělovat malé černé a velké bílé kostky na dvě hromádky.“ Ale zase tak jednoduché to není, protože nos máme každý jiný, a tak někdo cítí spíš citron a jinému může být pach jenž vydává Meduňka lékařská dokonce nepříjemný.
Continue reading
Bazalka (Occimum basilicum) lidově bazalika, pravděpodobně pochází z Indie, kde se jí dostalo takové úcty, že se na ni prý přísahalo i u soudu. Velmi si jí cenili Peršané, a Egypťané ji používali k balzamování – bazalkové věnce se našly i v pyramidách. Protože prý rostla v okolí Kristova hrobu, u ortodoxních církví slouží k přípravě svěcené vody.
Podle naších lidových písniček není tak úplně jasné, jakého je tenhle keřík vlastně rodu, protože se v nich zpívá o rozmarýnu i o rozmarýně. Každopádně doma je ve Středomoří, a to jak na severoafrickém pobřeží, tak na stráních Korsiky a též u Jadranu. Jmenujeme oblasti, z nichž se složení silic jediného botanického druhu (Rosmarinus officinalis) od sebe poněkud liší.
Na našem kuchyňském stole jakoby byly skoro samí přistěhovalci: při pátrání po původu spousty bylin, které už v našem jídelníčku zdomácněly, se zpravidla dostaneme do teplého Středomoří a pak ještě dál na východ. Platí to snad také o na pohled nenápadné pažitce (Allium schoenoprassum)? Ne. Trávu zmíněnou v titulku jen připomíná, je ale příbuzná s česnekem, a podle všeho je u nás skutečně už od pradávna doma – ovšem zrovna tak jako v Himalájích nebo Skalistých horách. Pažitka divoce roste i v Africe nebo v Austrálii. Když řekneme, že je stará jako svět, zřejmě se moc nespleteme.
I čichem se zmocňujeme světa a právě Vánoce našemu nosu nadělí přebohatě. Začíná to mýdlem a leštěnkou z přemíry smýčení, následují vesměs libé kuchyňské pachy a končí jehličím, svíčkami, františky a chybět by neměla ani purpura. Svátky jsou festivalů vůní a historie jejich používání k zvýšení naší schopnosti vnímat a prožívat je opravdu starodávná.
K naší škodě si na drobnou řeřichu setou (Lepidium sativum) vzpomeneme tak jednou do roka, a to zpravidla před Velikonocemi, když zjistíme, že nemáme na stůl „nic zeleného“, protože jsme si zapomněli dát včas naklíčit osení. Zachrání nás skromná řeřicha, která bude vypadat dobře od vysetí už ani ne za týden. Natolik máme řeřichu svázánu s jarními svátky, že si ji zpravidla umíme představit jen v souvislosti s vejci: malovanými i nemalovanými. Což je škoda. Je totiž nejen dekorativní, ale hlavně zdravá a dobrá.
Ďumbier není jen nejvyšší vrchol Nízkých Tater, slovensky se tak jmenuje zázvor. Je to dost divné, protože v našich zeměpisných šířkách a délkách neroste, takže nejspíš se tak hora nazývá z jiného důvodu. Bylo by s podivem, kdyby se třeba Klínovec jmenoval Hřebíček, nebo jsme Milešovku nazývali Skořice. Zázvorovník lékařský (Zingiber origgicinalis) dorůstá výšky přes metr. Nepoužíváme jak někdo mylně soudí jeho kořen ani hlízy, ale rozčleněný oddenek.
Velmi barvitě popisuje prosluněná skaliska rodného kraje francouzský spisovatel Marcel Pagnol v knize “Jak voní tymián“. Když se tato nenápadná, ale velmi intenzivně aromatická bylina rozvoní v kuchyni a nám se začnou sbíhat sliny, jako by zde s námi ti čtyři seděli. Kdo? Nápadně Gerardovi Depardieu podobný hrbáč, starý Caesar Soubeyran (Yves Montand), nešťastný Daniel Aureol jako Kohoutek Ugolin i pěkná pastýřka koz z filmů “Jean od Florety” a “Manon od pramene” podle další výtečné Pagnolovy knihy “Živá voda“. Netřeba v té chvíli pochybovat o tom, že i umění prochází žaludkem.
Majoránka je koření, které patří do babiččiny zahrádky a cizokrajný původ by mu nejspíš nikdo nevěřil. Je s námi tak dlouho, že její latinský název (Majorana Hortensis) nedal spát našim obrozeneckým brusičům národního jazyka, kteří vymysleli pro ni jméno „voněkras“. Naštěstí se neujalo. Ostatně do kadidla se majeránek nepřidává. Nikde se nedočteme ani o jeho magické moci jako u dalších bylin, a nehřeší ani vyzývavou krásou. Prostě rostlinka ať už po jménu rodu ženského či mužského je příliš obyčejná – jenže zkuste bez ni udělat dobrou jitrnici!
Pravděpodobně pochází ze Sýrie, ale doma je v celém Středomoří. Používali ji už staří Římané k výrobě parfémů, do koupelí i v kuchyni a také jako lék proti kašli a chrapotu. I její jméno (Lavandula officinalis) pochází z latiny: „lavare“ totiž znamená koupat se, umývat… Ostatně i náš nepůvabný otlučený lavór co zbyl v chalupě po prababičce má stejný jazykový základ.
Tak se dobromysli také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Na vysvětlenou: řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky oregana na hrobech ke klidu nekonečného spánku.
Uvařme dnes omáčku, polévku a připravme zálivku jakož i koprové zelí. Koprovka patří v receptech mezi rodinné stříbro naší kuchyně. Někomu ale tuhle omáčku zprotivili ve školní jídelně, jinému vadí její méně přitažlivý zjev (jemně řečeno, ale je to věc názoru). Ale jsou i tací, kdo by se kvůli koprovce i prali a pro další je úhelným kamenem jistoty domova, protože takovou přece dělala babička…
Byť se honosí půvabným českým jménem, je cizinec. Libeček je latinsky Levisticum officinale, nicméně původně zněl Ligusticum, čili pocházející z Ligurského pohoří v Itálii. V středověké němčině si latinské pojmenování přeměnili na lubisteck, a my konečně na libeček. Naši předkové v německém pojmenování našli něco ze slov jim přívětivých jako ljubit, libý, nebo třeba políbek… A ani se není co divit: o sexuálně povzbudivých účincích libečku prý totiž nelze pochybovat, takže jméno bylo na světě. Je to přitom divné – aromatické listy libečku chutnají jako maggi, a o tom, že by zrovna maggi bylo afrodisiakem pranic nám není povědomo.
Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – „spasitelku“ šalvěj.
Už od školní kuchyně se dělíme na milovníky koprové omáčky a ty, kteří by ji dobrovolně nepozřeli ani lžičku (pozoruhodné ovšem je, že často jsou titíž zároveň milovníky nakládaných okurek, které jsou bez kopru přece jen poněkud divné). V lidové kuchyni se kopru někde říká také šír, Řekové ho nazývali anethon, což by se snad dalo přeložit jako „rychle rostoucí“ a podle toho se botanicky jmenuje Anethum graveolens.
Vůni skořice si asi nikdo s jinou nesplete a její barva je příjemná, měkká, trochu podzimní, ale teplá. Prakticky všichni autoři skořici považují za mírné afrodisiakum. A neobejdeme se bez ní ani v kuchyni – a to nejen o Vánocích.
Arabská mytologie říká, že první česnek vzešel z otisku nohy ďábla, vyhnaného z ráje. Proto proti všem zlým duchům stačí sníst kousek česneku. Obecně chrání proti neštěstí, nehodám na cestě, odhání zloděje i báby, co by vás chtěly uřknout. Přidán do jídla, je prý dobrý i proti drbnám a vůbec klevetilkám. O tom, co je v česneku užitečné z hlediska medicínského i léčitelského jakož i o jeho pěstování jsme psali již celkem obsáhle již ZDE. Continue reading
Titulek zní jako pohádka a jedno přitom souvisí s druhým, protože z pelyňku se mimo jiné vyrábí kořalka o velmi rozporuplné pověsti – a té se právě tak poeticky přezdívá. Jmenuje se absinth. Pelyněk je bylina slušně řečeno nevzhledná, připomíná plevel, který bychom si do vázy nedali. Ne ve vzhledu však tkví její půvab, pro hořkost vstoupil pelyněk do Bible a důležité místo bude prý mít i u Posledního soudu.