Kvete lípa!

lípa

Před tím, než se počasí zbláznilo a jaro bylo dlouhé celých čtvrt roku, tedy ještě před érou oteplování, v čase, kdy se červen zlomil do léta, přicházely s vůní kvetoucích lip i prázdniny. Poláci mají po lipách pojmenovaný až červenec – lipiec, ale i tam u Baltu nebo v Mazurském pojezeří mohutné aleje spojující bohatá hospodářství dávných východopruských junkerů rozkvétají teď už na sklonku června. To je doba, kdy lípy mezi hrází Bělečského rybníka a roubeným mlýnem, který už není, nezpívají bratrské žalmy a oněmí, protože včely se pasou jinde. Podle pověstí ve mlýně přenocoval Komenský a v duté lípě se ukrývali tajní evangelíci.  

Continue reading

ŘEŘICHA: trochu opomíjený lék i koření

K naší škodě si na drobnou řeřichu setou (Lepidium sativum) vzpomeneme tak jednou do roka, a to zpravidla před Velikonocemi, když zjistíme, že nemáme na stůl „nic zeleného“, protože jsme si zapomněli dát včas naklíčit osení. Zachrání nás skromná řeřicha, která bude vypadat dobře od vysetí už ani ne za týden. Natolik máme řeřichu svázánu s jarními svátky, že si ji zpravidla umíme představit jen v souvislosti s vejci: malovanými i nemalovanými. Což je škoda. Je totiž nejen dekorativní, ale hlavně zdravá a dobrá.

Continue reading

Kaštan jírovec čili Turek mezi námi

kvetoucí jírovec

Když vám v zahradní restauraci pod korunami poskytujícími blahodárný stín šplouchne do piva kaštan, další vás ťukne do hlavy a ostnatá slupka skončí mezi kolečky krvavé tlačenky s cibulí, možná vás to rozlítí. Ale představte si, jak by to u nás vypadalo bez těchto pěkných stromů vypadalo. Jírovec koňský – obecně kaštan – náš dobrý známý z parkových alejí a nekorunovaný král hospod pod širým nebem, je v naší přírodě relativně nedlouho. Doma je původně jen na malém území v Makedonii. Ta patřila k turecké říši a odsud ho pro křesťanskou Evropu získal holandský botanik Carolus Clusius.

Continue reading

Rakytník – keř zářivých koní a sibiřských citronů

Stane se, že rakytníkový keř už ztratil listí a na sněhové pláni svítí neobyčejně jasnou červenou barvou plodů na trnitých větvích. A kolem keře bude určitě hlučno, protože ptáci si kulaté či soudkovité plody nenechají ujít. Ani my bychom určitě neměli otálet. Vždyť například v extrémních podmínkách Sibiře představoval pro domorodce rakytník řešetlákový součást jídelníčku bohatou na vitamíny. Babky šamanky se mu klaněly. V lidové medicíně jím domorodci léčili vředy, žaludek, ženské potíže a dokonce rakovinu.

Continue reading

Dobromysl – svatojánské kvítí

Tak se dobromysli také říkalo, protože patřila do kytičky bylin trhaných hned z kraje léta na svátek svatého Jana (tedy 24. června) k ochraně osob, zvířectva i majetku. Na vysvětlenou: řecký název byliny oros ganos znamená radost hor. Živým měly věnečky z dobromysli sloužit ke štěstí při zásnubách, mrtvým pak kytky oregana na hrobech ke klidu nekonečného spánku.

Continue reading

Libeček – dobrý do bot i do polévky

libeček

Byť se honosí půvabným českým jménem, je cizinec. Libeček je latinsky Levisticum officinale, nicméně původně zněl Ligusticum, čili pocházející z Ligurského pohoří v Itálii. V středověké němčině si latinské pojmenování přeměnili na lubisteck, a my konečně na libeček. Naši předkové v německém pojmenování našli něco ze slov jim přívětivých jako ljubit, libý, nebo třeba políbek… A ani se není co divit: o sexuálně povzbudivých účincích libečku prý totiž nelze pochybovat, takže jméno bylo na světě. Je to přitom divné – aromatické listy libečku chutnají jako maggi, a o tom, že by zrovna maggi bylo afrodisiakem pranic nám není povědomo.

Continue reading

Mé srdce v hlohu zakleté

Byla nebo nebyla Kristova koruna upletena z trnitých větví hlohu? Kdo to ví… Pravda je, že hloh je z toho důvodu vnímán jako posvátný.  Slavný glastonburský hloh v jižní Anglii prý vyrostl z poutnické hole Josefa z Arimatie – právě toho muže, který pohřbil Ježíše. Sem, do míst kde se nachází tajný vchod na ostrov Avalon, přivezl prý z Palestiny Svatý Grál a do země zde také zatkl svou poutnickou hůl. Stalo se to na Štědrý den a hůl se navzdory roční době zazelenala.

Continue reading

Aspoň stroužek denně čili česnek, česnečka, česnekový elixír a tinktura

Arabská mytologie říká, že první česnek vzešel z otisku nohy ďábla, vyhnaného z ráje. Proto proti všem zlým duchům stačí sníst kousek česneku. Obecně chrání proti neštěstí, nehodám na cestě, odhání zloděje i báby, co by vás chtěly uřknout. Přidán do jídla, je prý dobrý i proti drbnám a vůbec klevetilkám.  O tom, co je v česneku užitečné z hlediska medicínského i léčitelského jakož i o jeho pěstování jsme psali již celkem obsáhle již ZDE. Continue reading

Pelyněk a Zelená víla

Titulek zní jako pohádka a jedno přitom souvisí s druhým, protože z pelyňku se mimo jiné vyrábí kořalka o velmi rozporuplné pověsti – a té se právě tak poeticky přezdívá. Jmenuje se absinth. Pelyněk je bylina slušně řečeno nevzhledná, připomíná plevel, který bychom si do vázy nedali. Ne ve vzhledu však tkví její půvab, pro hořkost vstoupil pelyněk do Bible a důležité místo bude prý mít i u Posledního soudu.

Continue reading

Vymysleli jsme šípkové čatný

Bylo nebylo, a taky byl nebyl major Šedivý. Sloužil v armádě říše, nad níž ve své době slunce nezapadalo a v době, kdy Indie byla perlou v britské koruně. A protože neměl dost hořčice na níž byl zvyklý, uzpůsobil major místní recept a uvařil z dostupných surovin omáčku respektive dochucovadlo, které ho proslavilo: chutney, česky čatný. A jeho mangové čatný se začalo dovážet do Anglie, aby jako Major Gray Chutney zpestřilo jinak celkem mdlou chuť anglické kuchyně. Zábavné je, že dnes se odsud vyváží i zpátky do Indie. A zábavné je i to, že na rozdíl od amerického plukovníka Sanderse od kuřecích křidélek KFC, je koloniální major Gray možná příbuzným našeho velikána Járy Cimrmana, protože jeho reálnou existenci se stále nějak ne a nedaří potvrdit.

Continue reading

Trnky, Keltové a chytrá abatyše

V některých moravských oblastech říkají švestce trnka a mají vlastně pravdu. Prababička našich trnek – oficielně slivoní trnek (Primus spinosa), žila podle všeho v Evropě, Asii a na západě Afriky. Když se jí zmocnili Peršané, udělali z ní šlechtěním švestku (neuvěřitelných dva tisíce druhů), ringle a špendlíky. Takže trnkovice může být slivovicí – ale také nemusí. Malé modročerné  jakoby ojíněné plody – peckovice – z nichž se pálí, jsou tak trpké, že křiví hubu…,  ale krásně.

Continue reading

Léčivé vřesové víno

Šťasten, kdo procházel vřesovištěm bzučícím včelami a nechával se obdarovat i jeho nezaměnitelnou barvou a vůněmi! Od srpna do října kdy kvete vřes obecný i tam, kde by nic kloudného nevyrostlo, na kyselé rašelině, chudé lesní půdě a nebo v suchých jalových písčinách, zem najednou zfialoví. Je to ale jiný barevný tón, než jaký nabízejí kvetoucí levandulová pole – štrejchnutý tak trochu dorůžova. Keřík spíš nižší než půlmetrový vytváří na táhlých úbočích zapojené porosty. V takových vřesovištích, jak víme ze světové literatury, se ukrývají uprchlí trestanci a za fialových večerů hemží se to tam i strašidly.

Continue reading

Dub Peruna hromovládného a žaludový dort

Dub svými kořeny zpevňuje hráz rybníka.

Stromy hrály v životě našich předků významnou roli, proto je ctili v posvátných hájích a z šumu jejich listů předvídali budoucnost. Nejvýznamnějším byl u starých Slovanů dub, který zároveň představoval mužský princip. Ženským symbolem byla lípa – strom plodnosti. Bříza dávala oživující sílu, jeřabina odháněla zlé síly. Západní Slované navíc ctili lísku a lískové ořechy máme potvrzené jako významnou obětinu. Olše a vrba plnily roli „zlých stromů”, protože patřily nevyzpytatelným vodním démonům. Kůlem z osiky se pak bylo možné bránit upírům a vlkodlakům.

Continue reading

Habr nebo smrk – muž či žena?

habr

Čeština je krásná, ale v některých ohledech také poněkud záludná, což se projevuje třeba v rodech podstatných jmen. Našinec pak třeba před obrazem Leda s labutí zadumaně bádá nad tím, proč se hromovládný Zeus podle báje změnil zrovna v labuť, aby v pověstné sexuální aféře (a že jich bylo), svedl krásnou Ledu, dceru krále Thestia a manželku spartského vládce Tyndarea. Pravda je taková, že se změnil v labuťáka, o čemž nás přesvědčuje rod tohoto ptáka v řadě evropských jazyků. Podobně je tomu i s některými stromy. Například statný smrk je pro mnohé překvapivě vlastně ženského rodu. To nám sděluje paměť pralidí, kteří u svých ohňů v tomto stromu ctili ženu a matku, což později přešlo do mytologii četných národů.

Continue reading

Jasan – zaklepte to na dřevo

jasan

Zvyk trojího zaklepání našeho přání kotníčky prstů na dřevo nám zůstal. A víte, jak je ten zvyk starý? U starých Keltů mělo zaklepání zprostředkovat zprávu o našich tužbách mocným duchům ve dřevě a jasan patřil v tomto směru k stromům významně čaromocným. V antice zas jasan chránil před hady – jak tvrdil Plinius. Velevážné místo měl i u starých Germánů: ne dub, jak bychom si mohli myslet, ale jasan. Byl totiž středem všehomíra, a tak bozi sídlili v jeho koruně, zatímco v kořenech bydlely tři sudičky – vládkyně minulosti Urd, přítomnosti Verdandi, a Skuld, jež panovala nad budoucností. A zatímco mytologická První žena vyšla z olše, v severské mytologii se První muž jmenuje Askr, a to znamená Jasan.

Continue reading

Čím nás léčí olše a jací jsou lidé v jejím znamení

Tahle příbuzná břízy stojí v bažinách na chůdách. Každý ji pozná podle jehněd a malých šištiček. Včely se z nich na jaře, když nemají pastvu, mohou štěstím zbláznit. Z jemného pylu olší jsou ale nešťastní alergici. Roste v mírném pásu severní polokoule a její druhy pojmenovali podle barvy listů: olše černá (lepkavá – Alnus glutinosa) je u nás nejrozšířenější, červená je nejvyšší a na západě Ameriky dorůstá do pětatřiceti metrů, zelená není vyšší než pět, a co se barev týče je i olše šedá, celkem na pětadvacet druhů.

Continue reading

Snad nás jilmy neopustí

jilm

Najít ve volné přírodě opravdu starý jilm je skoro zázrak. Zaútočila na ně houba a bezmála všechny v relativně krátkém čase vyřídila. Zní to skoro jako nějaká katastrofická sci-fi, ale podle vědců prý k podobným jevům dochází v přírodě cyklicky. S houbou v tomto případě spolupracuje celkem pohledný brouček, příbuzný kůrovce chystajícího sežrat nám Šumavu. Ale už se našla jiná houba, která si to umí s tou první i kůrovcem bělokazem rozdat.

Continue reading

Rudnou jeřabiny

jeřabiny

V roce 1820 se u Ostružné na severní Moravě něco stalo: z důvodů neznámých zmutovala tam trpká jeřabina co křiví hubu v plody osvěžujícím způsobem sladkokysele lahodné (něco podobného se pak stalo i roku 1855 u Šumperka). Přišli na to věčně hladoví pasáci koz, a to byl počátek proměny jeřábu ptačího na jeřáb sladkoplodý moravský pěstovaný dnes leckde na severní polokouli jako zdroj chutných vitamínů. Nejen po ovoci jeho, ale i po listoví poznáme ho: proti celokrajově zoubkovaným listům svého předchůdce mají jeřabiny zoubky jen v jejich horní polovině.

Continue reading

Za pravěkou marmeládou čili bezinky

květ bezu černého

Matthioli ve svém herbáři v pojednání „O bzu“ píše, že „stromek je to obecné známosti a ten roste všudy podlé plotův, hrází, v příkopích a mezi křovím“. Asi bychom těžko hledali někoho, kdo černý bez nepozná. Kdo z nás nesvedl zápas s fleky z bobulí jeho purpurových plodů na tričku poté, co se rozhodl usnout v konejšivém stínu keře? Většina z nás vnímá černý bez jen jako přerostlý plevel. Roste v krajině továrních plotů i kolem opuštěných železničních vleček, rychle se ujímá tam, odkud lidé odešli. Pohrdání bezem by však bylo jen znakem naší z neopodstatněné pýchy pramenící neznalosti. Naši předkové se mu po pás klaněli jako dřevině nanejvýš užitečné. Existují i uznané odrůdy, které se pro jejich vlastnosti doporučuje pěstovat na zahrádce.

Continue reading