Nosíte v peněžence lístek máty? Pověrčiví Angličané prý ano, to proto, aby nezůstali bez peněz. Jméno rostliny Máta prý souvisí s pověstí o starořeckém milostném trojúhelníku, na jehož vrcholech stáli vládce podsvětí Hádes, jeho žena Persefona a nymfa Minthó. Aby ji uchránil před žárlivými scénami proměnil Hádes milenku v nenápadnou rostlinu ne nepodobnou kopřivě.
Continue reading
O vůni saturejky, která své jméno vzala od Satyrů, bájných polobohů, pololidí a polokozlů zároveň, a také rozverných zpustlíků a erotických exhibicionistů, se praví, je vůní opravdu nesmírně znepokojující a vzrušující. A skutečně – saturejka ať již pro náš nos či chuťové pohárky působí na mysl jako mírné afrodisiakum. Rozkvétá relativně pozdě, až v červenci.
Continue reading
Pokud si někdo myslí, že na své cestě k absolutní moci se Gaius Julius Caesar – miláček davů (dnes by mu jedovatí komentátoři dali nálepku populisty), jinak voják a politik, musel radit s náhodou, byl by bezpochyby na omylu. „Kostky jsou vrženy“ je to samé jako nastoupit cestu, z níž to zpátky nejde. A „překročit Rubikon“ znamená v podstatě totéž, protože tato říčka vyznačovala vnitřní hranici mezi římskou říší a předalpinskou Galií, kde se měl Caesar oné hry v kostky dopustit.
Petrovy kameny na jesenickém hřebenu, který je rozvodím Baltu a Černého moře, a jiná z temných kouzel nechvalně známá shromaždiště čarodějnic osiří. Místo šílených očí žhnout zde budou už jen v popelu doutnající oharky. Svítit na taneční louce budou jen pampelišky. Z tradiční Filipojakubské noci, sabatu letkyň na košťatech – těch strašlivých i krásných bosorek, vstoupíme rovnýma nohama do měsíce máje.
Ejhle, jaro je tady, protože síly Dne a Noci se vyrovnaly. Správné datum si uměli z pohybu hvězd spočítat i Keltové, kteří v naší kotlině a úvalech kdysi žili a svátek jarní rovnodennosti nazvaný Alban Eilir, čili Světlo Země, slavili obarvenými vejci zdobenými typickou spirálou nebo vajíčky symbolicky znázorňovanými kruhem s tečkou uvnitř. Židovský Pesach a křesťanské Velikonoce pak přijdou v neděli po prvním jarním úplňku. Doba rovnováhy času, s níž se co rok setkáváme jen dvakrát, je dobrý důvod pro zhotovení magické panenky a rozprávění o čarování. Jaro totiž znamená navíc znovuzrození, vejce jsou znakem plodnosti a láska přeje kouzelníkům.
Jarní svátky – především rovnodennost a Velikonoce – přinášejí spoustu původem velmi starobylých zvyků. Jestliže se dnes stalo časté přijímání „dobré“ energie z objímání rašících stromů vězte, že dřív tomu bylo i naopak. V předjaří se naši předkové tulili k osikám, aby nově se rozproudivší míza odebrala z jejich těl všechno „zlé“ co se v nich během dlouhé zimy nastřádalo. Velikonoční kouzla jsou zde! A zvyk zřejmě míchá pohanské vzývání stromů v posvátných hájích s ranou křesťanskou tradicí. Jak jinak vysvětlit, že se zrádný Kristův učedník zrzavý Jidáš se oběsil na osice?
Svět se točí a staří říkají (jako říkali vždycky) „není to, co to bejvalo“. Ale po zimě je jaro a po něm léto, pak podzim, zima… Tak, jako vždycky. Nepochybně však jsou vzhledem ke globální změně klimatu jara kratší, léta víc horká a zimy vesměs nestojí za nic – jak tvrdí lyžaři. A jisté je také to, že datum příchodu jara u nás na severní polokouli v druhé dekádě tohoto tisíciletí o den couvlo.
Šero a stíny vkrádající se do oken už v časném odpoledni otevírají čas Adventu. Honíme se po krámech a sloužíme bohům obchodu – pokud ovšem máme za co. Naši prapředci dělali pořádky v hospodářství, mužští opravovali nářadí a uklízeli v sadu. Ženské měly plné ruce práce v domě a po večerech draly peří už dávno snědených svatomartinských hus. Děti sedávaly pod stolem a tetelily se strachem protože do soumračných koutů zalezla adventní strašidla a další se dozajista honila za temnými okny.
Ačkoliv středověk má přídomek temný, na násilníky tenkrát stačila místo pepřového spreje nebo elektrického paralyzéru nenápadná kytka. Snítka mystického vřesu totiž plnila pro panny a paní ochrannou funkci dokonce proti jim samým, neboť vřes je nechránil jen před znásilněním, ale i před smilstvem. Kde se takové určení vzalo? Vřes prý podporuje plodnost a vplétat se proto má i do svatebního myrtového věnečku. Magické přitažlivosti vřesu užívali lovci, kteří nechtěli přijít z leče s prázdnou. Poutníci vřesovou snítkou zdobili své hole, aby nezabloudili.
Continue reading
Je v tom magie čísel. Pátek třináctého není oblíben v zemích anglosaských, francouzskojazyčných a těch, jejichž obyvatelé hovoří portugalsky. Pak už to mají jednotlivé národy různě, ale vyloženě špatnou pověst má pátek třináctého ještě v Německu, Rakousku, Irsku, Švédsku, Estonsku, Dánsku, Finsku, Norsku a na Islandu, ve Slovinsku, na Slovensku, v Čechách i v Polsku a pak u Bulharů a Belgičanů. Pokud ale vyjde třináctka na úterý, klepou se strachy Španělé, Řekové a Rumuni, zatímco pojídači špaget a makaronů, bůhví proč, se bojí pátku sedmnáctého.
Když vám v zahradní restauraci pod korunami poskytujícími blahodárný stín šplouchne do piva kaštan, další vás ťukne do hlavy a ostnatá slupka skončí mezi kolečky krvavé tlačenky s cibulí, možná vás to rozlítí. Ale představte si, jak by to u nás vypadalo bez těchto pěkných stromů vypadalo. Jírovec koňský – obecně kaštan – náš dobrý známý z parkových alejí a nekorunovaný král hospod pod širým nebem, je v naší přírodě relativně nedlouho. Doma je původně jen na malém území v Makedonii. Ta patřila k turecké říši a odsud ho pro křesťanskou Evropu získal holandský botanik Carolus Clusius.
Salvia latinsky znamená „spasitelka“. Má nespočet lidových pojmenování, namátkou babí břich, rapaňa, nebo smrtka. Ten nejznámější ještě nevíte? Jistěže ano, jen jste si zrovna nevzpomněli na Saxanu, protože když příznivci dívky na koštěti zaslechnou o čaji, k jehož přípravě je třeba vyvařit babské ucho, je jim jasné, že nemůže jít o nic jiného, než o rostlinu v jistém směru příbuznou prachobyčejné hluchavce – „spasitelku“ šalvěj.
Už od školní kuchyně se dělíme na milovníky koprové omáčky a ty, kteří by ji dobrovolně nepozřeli ani lžičku (pozoruhodné ovšem je, že často jsou titíž zároveň milovníky nakládaných okurek, které jsou bez kopru přece jen poněkud divné). V lidové kuchyni se kopru někde říká také šír, Řekové ho nazývali anethon, což by se snad dalo přeložit jako „rychle rostoucí“ a podle toho se botanicky jmenuje Anethum graveolens.
Když se nám zdá, že počasí blázní, často se ptáme pranostik, jak by vlastně mělo být, ale ouha. Co například platí: „Jestli v máji neprší, červen to dovrší“, nebo „Když máj vláhy nedá, červen se předá“? Takovými protimluvy nás pranostiky rády matou. Jakés takés svědectví o počasí pozorovaném našimi předky nám zobecněné a často rýmované pranostiky nicméně dávají.
Když se bohové koupou, napadají je divné věci: hromovládný Perun se se svým protějškem, podsvětním Velesem, otírali svazky slámy. Byl to Perun, jehož napadlo vdechnout povříslu život a z božského potu a slámy stvořit člověka. Jeho osud mezi sebou oba čelní bohové slovanského pantheonu rozdělili v životě i po smrti: duše zesnulého měla jít do nebe k Perunovi a ostatky získal Veles – pán Nicoty. (Podle jiné verze ale prvního člověka Perun uhnětl z hlíny a Veles do tohoto lidského prototypu udělal tři díry a tak lidem nadělil hlad, vyměšování a schopnost plození.)
Bubny našich dávných praotců z doby kamenné se rozpadly v prach a kůži z nich sežrali červi, stejně jako strašlivé šamany i nezasvěcené bubeníky. Že ale byly, víme z jeskynních kreseb. Bubny pak procházely dějinami hlavně pak provázeje pochodový krok tamborů v nejrůznějších uniformách, aby se jich v našem čase zmocnili vědátoři a spočetli, že přesně definovaný počet úderů na napjatou kůži nebo duté znělé dřevo aktivuje mozek na určité vlnové délce a tak léčí.
Čeština je krásná, ale v některých ohledech také poněkud záludná, což se projevuje třeba v rodech podstatných jmen. Našinec pak třeba před obrazem Leda s labutí zadumaně bádá nad tím, proč se hromovládný Zeus podle báje změnil zrovna v labuť, aby v pověstné sexuální aféře (a že jich bylo), svedl krásnou Ledu, dceru krále Thestia a manželku spartského vládce Tyndarea. Pravda je taková, že se změnil v labuťáka, o čemž nás přesvědčuje rod tohoto ptáka v řadě evropských jazyků. Podobně je tomu i s některými stromy. Například statný smrk je pro mnohé překvapivě vlastně ženského rodu. To nám sděluje paměť pralidí, kteří u svých ohňů v tomto stromu ctili ženu a matku, což později přešlo do mytologii četných národů.